Skip to main content

Bg. 2.20

Verš

na jāyate mriyate vā kadācin
nāyaṁ bhūtvā bhavitā vā na bhūyaḥ
ajo nityaḥ śāśvato ’yaṁ purāṇo
na hanyate hanyamāne śarīre

Synonyma

na — nikdy; jāyate — rodí se; mriyate — umírá; — ani; kadācit — kdykoliv (v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti); na — nikdy; ayam — tato; bhūtvā — vznikla; bhavitā — vznikne; — nebo; na — ne; bhūyaḥ — nebo opět vzniká; ajaḥ — nezrozená; nityaḥ — věčná; śāśvataḥ — trvale existující; ayam — tato; purāṇaḥ — nejstarší; na — nikdy; hanyate — je zabita; hanyamāne — když je zabito; śarīre — tělo.

Překlad

Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne — je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, když je zabito tělo.

Význam

Kvalitativně je duše, nepatrná dílčí část Nejvyšší Duše, totožná s Nejvyšším. Neprochází změnami jako tělo a někdy se jí říká stálá (kūṭa-stha). Tělo podléhá šesti změnám: rodí se z lůna matčina těla, nějaký čas zůstává, roste, vytváří své produkty, postupně chřadne a nakonec zaniká a upadá v zapomnění. Duše ovšem těmito změnami neprochází. Nerodí se, ale díky tomu, že přijímá hmotné tělo, se zrodí toto tělo. Duše se při tom nerodí a nikdy ani neumírá. Vše, co se narodilo, musí také zemřít; a jelikož duše neprošla zrozením, nemá minulost, přítomnost ani budoucnost. Je věčná, existuje trvale a odpradávna — to znamená, že v dějinách nenajdeme náznak toho, že by se kdy zrodila. Historii jejího zrození hledáme jen kvůli zkušenosti, kterou máme s tělem. Duše na rozdíl od těla nikdy nestárne. Proto se takzvaně starý člověk cítí na duchu stejně jako v dětství nebo v mládí. Změny těla nemají vliv na duši, která nechřadne jako strom nebo cokoliv hmotného a nevytváří ani žádné produkty. Produkty těla, konkrétně děti, jsou také individuální duše — a kvůli tělu se objevují v podobě dětí určitého člověka. Tělo se vyvíjí proto, že je v něm přítomná duše — ta však nemá žádné potomstvo a nemění se. Šest změn těla se jí netýká.

V Kaṭha Upaniṣadě (1.2.18) nacházíme podobnou pasáž:

na jāyate mriyate vā vipaścin
nāyaṁ kutaścin na babhūva kaścit
ajo nityaḥ śāśvato ’yaṁ purāṇo
na hanyate hanyamāne śarīre

Význam tohoto verše je stejný jako v Bhagavad-gītě; zde je však specifické slovo vipaścit — učená či mající poznání.

Duše je plná poznání, vždy oplývá vědomím. Vědomí je tedy příznak duše. I když duši v srdci, kde setrvává, nenajdeme, přesto můžeme poznat, že je přítomna, podle přítomnosti vědomí. Někdy kvůli mrakům nebo z nějakého jiného důvodu nevidíme na nebi slunce, ale jeho světlo je stále přítomné, a proto víme, že je den. Jakmile se časně ráno na nebi objeví slabé světlo, víme, že je tam slunce. Stejným způsobem můžeme poznat přítomnost duše podle toho, že ve všech tělech — lidí i zvířat, je určité vědomí. Toto vědomí duše se však liší od vědomí Nejvyššího, protože absolutní vědomí zahrnuje veškeré poznání — minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Individuální duše je náchylná k zapomínání. Když zapomene na svou skutečnou povahu, dostane se jí poznání a osvícení z vyššího učení, učení Kṛṣṇy. Kṛṣṇa však není jako zapomnětlivá duše. Kdyby tomu tak bylo, Jeho učení v podobě Bhagavad-gīty by nemělo žádný význam.

Jsou dva druhy duší — nepatrná dílčí duše (aṇu-ātmā) a Nadduše (vibhu-ātmā). To je rovněž doloženo v Kaṭha Upaniṣadě (1.2.20):

aṇor aṇīyān mahato mahīyān
ātmāsya jantor nihito guhāyām
tam akratuḥ paśyati vīta-śoko
dhātuḥ prasādān mahimānam ātmanaḥ

“Nadduše (Paramātmā) i nepatrná duše (jīvātmā) se nacházejí na stejném stromě, kterým je tělo, ve stejném srdci živé bytosti. Jen ten, kdo je prostý všech hmotných tužeb a nářků, může milostí Nejvyššího poznat slávu duše.” Jak se ukáže v následujících kapitolách, Kṛṣṇa je také zdrojem Nadduše, a Arjuna je nepatrná duše, která zapomíná na svou skutečnou povahu. Proto je třeba, aby byla osvícena Kṛṣṇou či Jeho pravým zástupcem (duchovním učitelem).