V sedmé kapitole Bhagavad-gīty je podrobně popsána povaha vědomí Kṛṣṇy. Kṛṣṇa v plné míře oplývá všemi druhy bohatství a zde je vyloženo, jak je projevuje. Rovněž jsou tu popisovány čtyři druhy šťastlivců, kteří se oddávají Kṛṣṇovi, a čtyři druhy nešťastníků, kteří se ke Kṛṣṇovi nikdy neuchylují.

V prvních šesti kapitolách Bhagavad-gīty se uvádí, že živá bytost je nehmotná, duchovní duše, schopná pomocí různých druhů yogy dosáhnout seberealizace. Na konci šesté kapitoly je jasně řečeno, že stálé soustředění mysli na Kṛṣṇu — jinými slovy vědomí Kṛṣṇy — je nejvyšší formou veškeré yogy. Upírá-li živá bytost mysl na Kṛṣṇu, může poznat Absolutní Pravdu v Její úplnosti, což jinak není možné. Realizace neosobní brahmajyoti či lokalizované Paramātmy neznamená dokonalé poznání Absolutní Pravdy — je jen částečná. Úplné a vědecké poznání je Kṛṣṇa—tomu, kdo má vědomí Kṛṣṇy, je vyjeveno všechno. Každý, kdo si je zcela vědom Kṛṣṇy, ví mimo veškerou pochybnost, že Kṛṣṇa je konečným poznáním. Různé druhy yogy jsou pouze postupy na cestě vědomí Kṛṣṇy. Ten, kdo se uchýlí přímo k yoze vědomí Kṛṣṇy, ví automaticky vše o brahmajyoti a Paramātmě. Touto yogou lze dosáhnout úplného poznání všeho — Absolutní Pravdy, živých bytostí, hmotné přírody a také jejich projevů a všeho, co s nimi souvisí.

Proto je třeba začít provádět yogu podle popisu daného v závěrečném verši šesté kapitoly. Soustředit mysl na Kṛṣṇu, Nejvyššího, je možné prostřednictvím předepsané oddané služby, kterou lze vykonávat devíti různými způsoby, z nichž prvním a nejdůležitějším je śravaṇam. Proto Pán říká Arjunovi: tac chṛṇu — “Naslouchej Mi.” Nikdo nemůže být větší autorita než Kṛṣṇa, a naslouchání Jemu je tedy pro všechny tou nejlepší příležitostí k dosažení úrovně, kdy si budou dokonale vědomi Kṛṣṇy. Proto je třeba učit se přímo od Kṛṣṇy nebo od Kṛṣṇova čistého oddaného — nikoliv od neoddaného povýšence, který je nadutý pýchou na své akademické vzdělání.

Ve druhé kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je tento proces umožňující poznání Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství a Absolutní Pravdy, popsán takto:

“Naslouchat čtení o Kṛṣṇovi z védských písem nebo přímo Jeho slovům z Bhagavad-gīty je samo o sobě ctnostné jednání. Pán Kṛṣṇa, jenž dlí v srdci každého, se k oddanému, který o Něm neustále naslouchá, chová jako nejlepší přítel a očišťuje ho. Tak se v oddaném přirozeně probouzí transcendentální poznání. Tím, jak stále více naslouchá vyprávěním o Kṛṣṇovi z Bhāgavatamu a od oddaných, upevní své postavení v oddané službě Pánu. Rozvinutím oddané služby se oprostí od vlivu kvalit vášně a nevědomosti, a tak mizí jeho hmotný chtíč a chamtivost. Jakmile jsou tyto nečistoty odstraněny, oddaný se ustálí na úrovni čistého dobra, ožije díky oddané službě a dokonale pochopí vědu o Bohu. Tímto způsobem roztíná bhakti-yoga pevný uzel pout hmoty a umožňuje okamžitě dosáhnout úrovně asaṁśayaṁ samagram — poznání Nejvyšší Absolutní Pravdy, Osobnosti Božství.” (Bhāg. 1.2.17-21). Vědě o Kṛṣṇovi tedy můžeme porozumět jedině tak, že budeme naslouchat přímo Kṛṣṇovi, nebo Jeho oddanému, který si je Kṛṣṇy vědom.

Uplné, transcendentální poznání zahrnuje poznání fenomenálního neboli hmotného světa, skryté duchovní podstaty a jejich zdroje. Pán Kṛṣṇa chce vyložit Arjunovi zmíněný systém poznání, protože Arjuna je Jeho důvěrným oddaným a přítelem. Zde se znovu potvrzuje to, co na začátku čtvrté kapitoly již Pán uvedl: úplného poznání může nabýt jedině Pánův oddaný, který se zapojí do učednické posloupnosti pocházející od Pána samotného. Člověk proto má být natolik inteligentní, aby poznal zdroj veškerého poznání, který je příčinou všech příčin a jediným cílem meditace ve všech druzích yogy. S poznáním příčiny všech příčin pozná vše, co je možné znát; nic mu nezůstane neznámé. Vedy (Muṇḍaka Upaniṣad 1.1.3) uvádějí: kasmin nu bhagavo vijñāte sarvam idaṁ vijñātaṁ bhavatīti.

Lidé se liší svou úrovní a mezi mnoha tisíci se najde možná jeden, který se natolik zajímá o transcendentální realizaci, že se snaží poznat, co je vlastní já, co je tělo a co je Absolutní Pravda. Téměř všichni se věnují pouze uspokojování zvířecích tendencí — vyhledávají jídlo, spánek, obranu a sex — a sotva má kdo zájem o transcendentální poznání. Prvních šest kapitol Gīty je určeno těm, kteří se zajímají o transcendentální poznání týkající se poznání vlastního já, Nejvyššího Já a procesu realizace pomocí jñāna-yogy, dhyāna-yogy a rozlišování mezi vlastním já a hmotou. Kṛṣṇu však mohou znát jedině ti, kdo mají vědomí Kṛṣṇy. Jiní transcendentalisté mohou místo Kṛṣṇy poznat neosobní Brahman, to je mnohem snadnější. Kṛṣṇa je Nejvyšší Osoba, ale zároveň také přesahuje poznání Brahmanu a Paramātmy. Yogīni a jñānī jsou při svých pokusech poznat Kṛṣṇu zmateni. Přestože největší impersonalista Śrīpāda Śaṅkarācārya v komentáři ke Gītě uznal, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, jeho následovníci Kṛṣṇu jako takového nepřijímají — poznat Kṛṣṇu je totiž nesmírně obtížné, i pro toho, kdo dosáhl transcendentální realizace neosobního Brahmanu.

Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, příčina všech příčin, původní Pán Govinda (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ / anādir ādir govindaḥ sarva-kāraṇa-kāraṇam). Pro neoddané je velice obtížné Ho poznat. Prohlašují sice, že cesta bhakti, oddané služby, je velmi snadná, ale přitom po ní nejsou schopni jít. Jestliže je tak snadná, jak tvrdí, proč se potom vydávají obtížnou cestou? Cesta bhakti ve skutečnosti není snadná. Takzvaná bhakti, jíž se věnují samozvanci, kteří o této cestě nic nevědí, může být snadná, ale když má být bhakti praktikována skutečně podle předepsaných pravidel, spekulující učenci a filozofové odpadnou. Śrīla Rūpa Gosvāmī píše ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.101):

“Oddaná služba Pánu, která opomíjí autorizovaná védská písma, jako jsou Upaniṣady, Purāṇy a Nārada-pañcarātra, je pouze zdrojem zbytečného nepokoje ve společnosti.”

Impersonalista, jenž poznal Brahman, nebo yogī s realizací Paramātmy nejsou schopni porozumět Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, jako synovi matky Yaśody či jako Arjunovu vozatajovi. Dokonce i velcí polobozi jsou někdy z Kṛṣṇy zmateni (muhyanti yat sūrayaḥ). Pán říká: māṁ tu veda na kaścana — “Nikdo Mě nezná takového, jaký jsem.” A zná-li Ho někdo, pak platí: sa mahātmā su-durlabhaḥ — “Taková velká duše je nesmírně vzácná.” Neprokazuje-li někdo oddanou službu Pánu, pak i když je to velký učenec či filozof, nemůže znát Kṛṣṇu takového, jaký je (tattvataḥ). Pouze čistí oddaní mohou něco vědět o nepochopitelných transcendentálních vlastnostech Kṛṣṇy — Jeho aspektu příčiny všech příčin, Jeho všemocnosti a různých druzích bohatství, Jeho jmění, slávě, síle, kráse, poznání a odříkání — neboť svým oddaným je Kṛṣṇa mimořádně nakloněn. Je vrcholem v realizaci Brahmanu a jedině oddaní Ho mohou vnímat takového, jaký je. Proto je řečeno:

“Nikdo nemůže poznat Kṛṣṇu takového, jaký je, pomocí otupělých hmotných smyslů. Oddaným, kteří Ho potěší transcendentální láskyplnou službou, se však Kṛṣṇa osobně vyjeví.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234)

Věda o Bohu rozebírá téma přirozeného postavení Boha a Jeho různých energií. Hmotná příroda se nazývá prakṛti neboli energie, kterou Pán projevuje prostřednictvím svých různých inkarnací či expanzí zvaných puruṣové. To je popsáno v Sātvata-tantře:

“Za účelem stvoření hmotného světa přijímá úplná expanze Pána Kṛṣṇy podobu tří Viṣṇuů. První, Mahā-Viṣṇu, vytváří souhrn hmotné energie zvaný mahat-tattva. Druhý, Garbhodakaśāyī Viṣṇu, vstupuje do všech vesmírů, aby v každém vytvořil různorodost. A třetí, Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, je přítomný ve všech vesmírech v podobě všeprostupující Nadduše a je známý pod jménem Paramātmā. Nachází se dokonce i v atomech. Každý, kdo zná tyto tři Viṣṇuy, může být vysvobozen z hmotného zapletení.”

Hmotný svět je dočasným projevem jedné z Pánových energií a všechny jeho činnosti řídí tito tři Viṣṇuové, expanze Pána Kṛṣṇy neboli puruṣové známí jako Jeho inkarnace. Ten, kdo nezná vědu o Bohu, o Kṛṣṇovi, se obvykle domnívá, že hmotný svět je určen k požitku živých bytostí a že živé bytosti jsou puruṣové — příčiny a vládci hmotné energie, kteří si jí mají užívat. Bhagavad-gītā dokládá, že tento ateistický závěr je nepravdivý. Ve verši, který právě rozebíráme, je řečeno, že původní příčinou hmotného projevu je Kṛṣṇa, a totéž je potvrzeno i ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Hmotné prvky jsou oddělené energie Pána. Dokonce i brahmajyoti, kterou impersonalisté uznávají za vrcholný věčný cíl, je duchovní energie projevená v duchovním nebi; není v ní duchovní rozmanitost jako na Vaikuṇṭhalokách. A projev Paramātmy je zase dočasným, všeprostupujícím aspektem Kṣīrodakaśāyī Viṣṇua. Není věčným projevem jako podoby v duchovním světě. Skutečná Absolutní Pravda je tedy Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, Kṛṣṇa. On je dokonalým zdrojem a vlastníkem všech oddělených a vnitřních energií.

Hmotná energie má osm základních projevů, jež jsou uvedeny výše. Prvním pěti — zemi, vodě, ohni, vzduchu a nebi — se říká gigantické či hrubohmotné projevy a zahrnují také pět objektů smyslového vnímání: hmotný zvuk, dotek, podobu, chuť a vůni. Hmotná věda se zabývá pouze těmito deseti složkami a ničím jiným. Materialisté však opomíjejí tři další složky — mysl, inteligenci a falešné ego. Poznání filozofů, kteří se zabývají činnostmi mysli, také není dokonalé, protože neznají konečný zdroj, Kṛṣṇu. Falešné ego — “já jsem” a “to je moje”, představující základní princip hmotné existence — zahrnuje deset smyslových orgánů použitelných na hmotné činnosti. Inteligence se vztahuje k souhrnu hmotného stvoření, mahat-tattvě. Z osmi oddělených energií Pána se tedy projevuje dvacet čtyři prvků hmotného světa, které rozebírá ateistická filozofie sāṅkhyi. Původně jsou odnožemi Kṛṣṇových energií a jsou od Něho oddělené. Ateističtí sánkhjoví filozofové, jimž se nedostává poznání, však neznají Kṛṣṇu jako příčinu všech příčin. Obsahem jejich rozborů je pouze projevení Kṛṣṇovy vnější energie, jak je popsáno v Bhagavad-gītě.

Zde je jasně řečeno, že živé bytosti patří k vyšší energii Nejvyššího Pána. Nižší energie je hmota projevená v podobě různých prvků — země, vody, ohně, vzduchu, éteru, mysli, inteligence a falešného ega. Obě formy hmotné přírody — hrubé (počínaje zemí) i jemné (počínaje myslí) — jsou výtvory nižší energie. Živé bytosti, které využívají těchto nižších energií k různým účelům, představují vyšší energii Pána, a právě díky ní je celý hmotný svět v chodu. Vesmírný projev nemůže být v činnosti, pokud ho neuvádí do pohybu vyšší energie, živá bytost. Energie jsou vždy ovládány energetickým zdrojem, a živým bytostem tedy vždy vládne Pán — nejsou nezávislé. Nikdy nejsou stejně mocné jako Pán, jak si myslí neinteligentní lidé. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.87.30) je rozdíl mezi živými bytostmi a Nejvyšším Pánem vyložen takto:

“Ó Nejvyšší Věčný! Kdyby byly vtělené živé bytosti věčné a všeprostupující jako Ty, nepodléhaly by Tvé vládě. Jestliže však přijmeme za své, že jsou Tvými nepatrnými energiemi, okamžitě to znamená, že jsou Tvé svrchované vládě podřízeny. Skutečné osvobození si tedy vyžaduje, aby se Tvé vládě odevzdaly — díky tomu budou šťastné. Jedině v tomto přirozeném postavení mohou jednat jako vládci. Lidé, kteří mají omezené poznání a zastávají monistickou teorii, že Bůh a živé bytosti jsou si po všech stránkách rovni, se drží chybného a poskvrněného názoru.”

Nejvyšší Pán Kṛṣṇa je jediný vládce a všechny živé bytosti jsou Jím ovládány. Sami patří k Jeho vyšší energii, protože kvalitou existence jsou s Ním totožné, ale nikdy se Mu nevyrovnají kvantitou moci. Při využívání hrubých a jemných forem nižší energie (hmoty) zapomíná vyšší energie (živá bytost) pod vlivem hmoty na svou pravou, duchovní mysl a inteligenci. Když se však vymaní z vlivu matoucí hmotné energie, dosáhne úrovně mukti, osvobození. Pod vlivem hmotné iluze si s falešným egem myslí: “Jsem hmota a hmotné věci, které získám, patří mně.” Své skutečné postavení vnímá až tehdy, když je prostá všech hmotných představ, včetně myšlenky na dosažení všestranné totožnosti s Bohem. Gītā tedy dokládá, že živá bytost je pouze jednou z Kṛṣṇových energií, a když se zbaví hmotného znečištění, bude si plně vědoma Kṛṣṇy neboli osvobozená.

Vše, co existuje, je dílem hmoty a duchovní složky. Duchovní složka je základem stvoření a hmota je její výtvor. Není pravda, že duchovní složka vzniká v určitém stádiu vývoje hmoty. Naopak — hmotný svět je projevený jedině na základě duchovní energie. Hmotné tělo se vyvíjí, jelikož je v něm duše, jež je duchovní povahy; díky přítomnosti této vyšší energie vyrůstá dítě postupně v chlapce a potom v muže. A u obrovského vesmíru dochází k vývoji díky přítomnosti Nadduše, Viṣṇua. Duchovní energie a hmota, které se spojují a projevují tuto obrovskou vesmírnou podobu, jsou tedy původně dvě energie Pána, což znamená, že Pán je původní příčinou všeho. Dílčí část Pána, živá bytost, může být příčinou existence velkého mrakodrapu, továrny nebo i velkého města, ale nikoli velkého vesmíru. Tou je velká duše, Nadduše. Kṛṣṇa, Nejvyšší, je příčinou existence velkých i malých duší — je tedy původní příčinou všech příčin. To je doloženo v Kaṭha Upaniṣadě (2.2.13): nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām.

Existuje všeobecně známá polemika o tom, zda je Nejvyšší Absolutní Pravda osobní či neosobní povahy. Bhagavad-gītā učí, že Absolutní Pravdou je Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, a to se potvrzuje znovu a znovu. Zvláště tento verš zdůrazňuje, že Absolutní Pravda je osoba. Osobnost Božství je za Nejvyšší Absolutní Pravdu prohlášena také v Brahma-saṁhitě: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ. Tím je řečeno, že Nejvyšší Absolutní Pravda, Osobnost Božství, je Pán Kṛṣṇa, původní Pán a studnice veškeré radosti, Govinda, který je věčnou podobou úplné blaženosti a poznání. Tato autoritativní písma nenechávají nikoho na pochybách, že Absolutní Pravda je Nejvyšší Osoba, příčina všech příčin. Impersonalista ovšem argumentuje na základě védského tvrzení ze Śvetāśvatara Upaniṣady (3.10): tato yad uttarataraṁ tad arūpam anāmayam / ya etad vidur amṛtās te bhavanti athetare duḥkham evāpiyanti. “Brahmā, první živá bytost ve vesmíru, je v hmotném světě považován za nejvyššího mezi všemi polobohy, lidmi a zvířaty, která jsou tvory nižšího řádu. Avšak výše než Brahmā je Transcendence, bez hmotné podoby a všeho hmotného znečištění. Každý, kdo tuto Transcendenci dokáže poznat, bude také transcendentální; ti, kdo však toto poznání nemají, zakoušejí utrpení hmotného světa.”

Impersonalista zde zvláště zdůrazňuje slovo arūpam. Toto arūpam však neznamená neosobní. Poukazuje na transcendentální podobu charakterizovanou věčností, blažeností a poznáním, kterou popisuje citovaná Brahma-saṁhitā. Jiné verše Śvetāśvatara Upaniṣady (3.8-9) to dokládají takto:

“Znám tohoto Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který září jako slunce a je nad všemi hmotnými pojetími úrovně temnoty. Jedině ten, kdo Ho zná, může překonat zrození a smrt. Osvobození nelze dosáhnout jinak než skrze toto poznání oné Nejvyšší Osoby.

Neexistuje vyšší pravda než tato Svrchovaná Osoba, protože Ona je absolutní. Je menší než nejmenší a větší než ta největší věc. Setrvává nehybně jako tichý strom, osvětluje transcendentální nebe a šíří své četné energie, tak jako strom rozprostírá své kořeny.”

Z těchto veršů vyplývá, že Nejvyšší Absolutní Pravda je Svrchovaná Osobnost Božství, jež je prostřednictvím svých mnoha hmotných i duchovních energií všeprostupující.

Tento verš vysvětluje, jak je Pán všudypřítomný prostřednictvím svých rozmanitých hmotných a duchovních energií. Na počátku Ho lze vnímat skrze Jeho různé energie a tím realizovat Jeho neosobní aspekt. Tak jako je polobůh vládnoucí Slunci osoba, kterou je možné vnímat skrze její všepronikající energii (sluneční svit), lze i Pána vnímat prostřednictvím Jeho energií, které se šíří všude, přestože On sám zůstává ve svém věčném sídle. Působícím principem vody je její chuť. Mořská voda nikomu nechutná, protože v ní je čistá chuť vody smíšená se solí. Voda je lákavá s ohledem na čistotu své chuti a její čistá chuť je jednou z energií Pána. Impersonalista vnímá přítomnost Pána ve vodě skrze její chuť a personalista rovněž oslavuje Pána, že tak laskavě poskytuje člověku chutnou vodu k uhašení žízně. Takto lze vnímat Nejvyššího. Osobní a neosobní filozofie ve skutečnosti nejsou v rozporu. Ten, kdo zná Boha, ví, že neosobní i osobní pojetí jsou současně přítomny ve všem a že si to neodporuje. Proto Pán Caitanya zavedl své vznešené učení o současné totožnosti a rozdílnosti (acintya bheda a abheda-tattva).

Světlo slunce a měsíce také původně pochází z brahmajyoti, neosobní záře Pána. A praṇava neboli oṁkāra, transcendentální zvuk na počátku každého védského hymnu, oslovuje Nejvyššího. Impersonalisté se bojí oslovovat Nejvyššího Pána Kṛṣṇu Jeho nesčetnými jmény, a proto raději pronášejí transcendentální oṁ. Neuvědomují si však, že oṁkāra je zvukovým zastoupením Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy proniká všude a ten, kdo je zná, je požehnaný. Ti, kdo Kṛṣṇu neznají, jsou pod vlivem iluze. Znát Kṛṣṇu tedy znamená osvobození a neznalost Kṛṣṇy znamená spoutanost.

Puṇya se vztahuje na to, co není v rozkladu neboli co je původní. Všechno v hmotném světě má svoji příchuť či vůni — je v květině, v zemi, ve vodě, ohni, vzduchu a tak dále. Neznečištěná, původní vůně, která prostupuje vším, je Kṛṣṇa. Vše má také svou původní chuť, kterou lze změnit smícháním chemických látek. Všechno původní má tedy nějakou vůni a nějakou chuť. Vibhāvasu znamená oheň. Bez ohně bychom nemohli vyrábět v továrnách, vařit a tak dále — a tento oheň je Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je žár v ohni. Podle védské lékařské vědy je příčinou špatného trávení nízká teplota v břiše. Oheň je tedy zapotřebí i k trávení. Když máme vědomí Kṛṣṇy, uvědomujeme si, že země, voda, oheň, vzduch a všechny působící principy, chemické látky a hmotné prvky, mají svůj původ v Kṛṣṇovi. Také délka lidského života závisí na Kṛṣṇovi, a tak si Jeho milostí můžeme život prodloužit nebo zkrátit. Vědomí Kṛṣṇy se tedy uplatňuje v každé oblasti.

Bījam znamená semeno — Kṛṣṇa je semenem všeho. Všude jsou různé živé bytosti, pohyblivé a nehybné. Ptáci, zvěř, lidé a mnoho jiných živých tvorů se pohybují, zatímco stromy a ostatní rostliny jsou nehybné — mohou jen stát na jednom místě. Každá bytost patří k některému z 8 400 000 druhů; některé se hýbou a jiné nikoliv, ale ve všech případech je semenem jejich života Kṛṣṇa. Ve védských písmech stojí, že Brahman neboli Nejvyšší Absolutní Pravda je to, z čeho vše pochází. Kṛṣṇa je Parabrahman, Nejvyšší Duše. Brahman je neosobní a Parabrahman osobní. Bhagavad-gītā uvádí, že neosobní Brahman je zahrnutý v osobním aspektu. Kṛṣṇa je tedy původním zdrojem, kořenem všeho. Tak jako kořen stromu udržuje při životě celý strom, Kṛṣṇa, který je původním kořenem všeho, udržuje vše v tomto hmotném projevu. To je doloženo v Kaṭha Upaniṣadě (2.2.13):

Pán je nejpřednější věčný mezi všemi věčnými. Mezi všemi živými bytostmi je svrchovanou živou bytostí a sám udržuje veškerý život. Nic nelze dělat bez inteligence a Kṛṣṇa také říká, že je podstatou veškeré inteligence. Není-li živá bytost inteligentní, pak Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, neporozumí.

Silný člověk má používat svou sílu k ochraně slabých, nikoliv k agresivním útokům. Pohlavní život je podle náboženských zásad (dharmy) zase určen k plození dětí; nemá sloužit ničemu jinému. Rodiče pak mají povinnost přivést své potomstvo k vědomí Kṛṣṇy.

Všechny hmotné činnosti na světě probíhají pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Tyto kvality jsou emanacemi Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy, ale On jim není podroben. Například podle státních zákonů může být občan potrestán, nicméně král, zákonodárce, těmto zákonům nepodléhá. Všechny kvality hmotné přírody — dobro, vášeň a nevědomost, jsou projevy Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy, ale Kṛṣṇa není vůči hmotné přírodě v podřízeném postavení. Je tedy nirguṇa — přestože guny, kvality, pocházejí od Něho, neovlivní Ho. To je jedna z neobyčejných vlastností Bhagavāna, Nejvyšší Osobnosti Božství.

Celý svět je okouzlen třemi kvalitami hmotné přírody. Ti, kdo jimi jsou zmateni, nemohou pochopit, že nad hmotnou přírodou stojí Nejvyšší Pán, Kṛṣṇa.

Každá živá bytost, která je pod vlivem hmotné přírody, má určitý druh těla a projevuje tomu odpovídající druh psychologických a biologických činností. Jsou čtyři třídy lidí, jež jednají podle tří kvalit hmotné přírody. Ti, kteří se nacházejí zcela na úrovni kvality dobra, jsou známí pod jménem brāhmaṇové. Lidé ovlivnění kvalitou vášně jsou nazýváni kṣatriyové, lidé nacházející se pod smíšeným vlivem vášně a nevědomosti vaiśyové a těm, kteří jsou zcela pod vlivem nevědomosti, se říká śūdrové. Na ještě nižší úrovni jsou zvířata nebo lidé žijící zvířecím způsobem. Tato označení ovšem nejsou trvalá. Mohu být brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya nebo cokoliv jiného, ale tento život je stejně dočasný. Avšak i přesto, že je dočasný a my nevíme, co budeme v příštím životě, vlivem matoucí energie se ztotožňujeme s tělem a považujeme se za Američana, Inda, Rusa nebo brāhmaṇu, hinduistu, muslima a podobně. Když se zapleteme s kvalitami hmotné přírody, zapomeneme na Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, jenž stojí v jejich pozadí. Proto Pán Kṛṣṇa říká, že živé bytosti oklamané třemi kvalitami hmotné přírody nechápou, že v pozadí hmotné přírody je Nejvyšší Osobnost Božství.

Je mnoho různých druhů živých bytostí: lidé, polobozi, zvířata a tak dále. Každý z nich podléhá vlivu hmotné přírody a všichni zapomněli na transcendentní Osobnost Božství. Ti, kdo jsou pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, a dokonce i ti, kdo jsou na úrovni dobra, se nemohou dostat za neosobní pojetí Absolutní Pravdy, pojetí Brahmanu. Z Nejvyššího Pána v Jeho osobním aspektu, který oplývá veškerou krásou, jměním, poznáním, silou, slávou a odříkáním, jsou zmateni. Když Mu nemohou porozumět ani osoby na úrovni kvality dobra, jakou naději na to mají potom ti, kdo podléhají vášni a nevědomosti? Vědomí Kṛṣṇy je transcendentální všem třem kvalitám hmotné přírody a ti, kdo neochvějně setrvávají na této úrovni, jsou skutečně osvobození.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, má nesčetně mnoho energií a všechny jsou božské. I živé bytosti jsou jednou z Jeho božských energií, ale jakmile přijdou do styku s hmotnou energií, je jejich původní duchovní síla zahalena. Když je zahalí hmotná energie, nemohou se nijak vymanit z jejího vlivu. Jak bylo uvedeno dříve, hmotná i duchovní energie jsou emanacemi Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto jsou obě věčné. Živé bytosti patří k věčné vyšší energii Pána, ale vzhledem ke znečištění nižší energií, hmotou, je věčná i jejich iluze. Proto se podmíněná duše nazývá nitya-baddha, věčně podmíněná. Nikdo nezjistí v dějinách hmotného světa historii jejího podmínění. I když je tedy hmotná příroda nižší energií, být vysvobozen z jejího zajetí je nesmírně obtížné, jelikož ji z konečného hlediska řídí svrchovaná vůle, kterou živá bytost nemůže překonat. Nižší, hmotná příroda je zde nazvána božskou proto, že je spojena s Bohem a jedná podle Jeho transcendentální vůle. Přestože je nižší povahy, pod vedením Nejvyššího podivuhodně působí při vzniku a zániku vesmírného projevu. Vedy to dokládají takto: māyāṁ tu prakṛtiṁ vidyān māyinaṁ tu maheśvaram. “Māyā (iluze) je nepravá či dočasná, ale v jejím pozadí stojí svrchovaný kouzelník, Osobnost Božství jménem Maheśvara, Nejvyšší Vládce.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 4.10)

Slovo guṇa znamená také provaz — podmíněná duše je pevně spoutána provazy iluze. Člověk, který má spoutané ruce i nohy, se není schopen vysvobodit sám a nemůže být ani vysvobozen někým, kdo je na tom stejně jako on. Musí mu pomoci někdo, kdo spoutaný není. Spoutaný nemůže pomoci spoutanému — zachránce musí být volný. Vysvobodit podmíněnou duši proto může jedině Pán Kṛṣṇa či Jeho pravý zástupce, duchovní učitel. Bez této pomoci vyššího řádu se z pout hmotné přírody nelze dostat. K volnosti může živé bytosti pomoci oddaná služba, rozvíjení vědomí Kṛṣṇy. Kṛṣṇa, který je Pánem matoucí energie, může této nepřekonatelné energii nařídit, aby podmíněnou duši pustila na svobodu. Nařizuje to z bezpříčinné milosti k odevzdané duši a z otcovské lásky k živé bytosti, jež je původně Jeho milovaným dítětem. Odevzdat se lotosovým nohám Pána je tedy jediný způsob, jak se vysvobodit ze zajetí neúprosné hmotné přírody.

Významná jsou také slova mām eva. Mām znamená jedině Kṛṣṇovi (Viṣṇuovi), nikoliv Brahmovi či Śivovi. I když jsou Brahmā a Śiva na vysoké úrovni, téměř na stejné úrovni jako Viṣṇu, nemohou tito zástupci rajo-guṇy (vášně) a tamo-guṇy (nevědomosti) vysvobodit podmíněnou duši ze zajetí māyi — i oni podléhají jejímu vlivu. Māyi vládne pouze Viṣṇu, a proto jedině On může zajistit podmíněné duši svobodu. Vedy (Śvetāśvatara Upaniṣad 3.8) to dokládají slovy tam eva viditvā, “Svobodu lze nalézt jedině poznáním Kṛṣṇy.” Dokonce i Pán Śiva potvrzuje, že osvobození je možné dosáhnout jen milostí Viṣṇua: mukti-pradātā sarveṣāṁ viṣṇur eva na saṁśayaḥ — “Není pochyb o tom, že Viṣṇu je dárcem osvobození pro všechny.”

Bhagavad-gītā učí, že živá bytost může překonat neúprosné zákony hmotné přírody jednoduše tím, že se odevzdá lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti, Kṛṣṇy. Nyní vyvstává otázka: Jak je možné, že se vzdělaní filozofové, vědci, podnikatelé, státosprávci a osobnosti, které vedou obyčejné lidi, neodevzdávají lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy, všemocné Osobnosti Božství? Tito lidé různými způsoby usilují o mukti neboli osvobození z působnosti zákonů hmotné přírody — dělají velké plány a vytrvale se snaží, po mnoho let a životů. Je-li však možné dosáhnout osvobození pouhým odevzdáním se lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství, proč potom tito inteligentní a usilovně pracující vůdčí osobnosti tuto jednoduchou metodu nezvolí?

Gītā odpovídá na takovou otázku zcela otevřeně. Opravdu vzdělaní vůdci společnosti, jako Brahmā, Śiva, Kapila, Kumārové, Manu, Vyāsa, Devala, Asita, Janaka, Prahlāda, Bali a později Madhvācārya, Rāmānujācārya, Śrī Caitanya a mnozí další — opravdoví filozofové, politici, učitelé, vědci atd., kteří jsou věrní pravdě — se odevzdávají lotosovým nohám Nejvyšší Osoby, této všemocné autority. Cestu či plán Nejvyššího Pána nevolí ti, kdo pravými filozofy, vědci, učiteli či státosprávci nejsou a jen se za ně vydávají kvůli hmotnému zisku. O Bohu nic nevědí; pouze vytvářejí vlastní světské plány a tím ještě více komplikují problémy hmotné existence, když se je marně snaží vyřešit. Hmotná energie (příroda) je nesmírně mocná, a proto se dokáže ubránit neoprávněným plánům ateistů a potřít vědomosti jejich “plánovacích komisí”.

Ateističtí plánovači jsou zde popisováni slovem duṣkṛtinaḥ, ničemové. Kṛtī je ten, kdo koná záslužnou práci. Ateistický plánovač je někdy velmi inteligentní a také mu patří zásluhy, protože k uskutečnění každého velkého plánu (ať dobrého či špatného) je zapotřebí inteligence. Mozek ateisty je však nesprávně použitý; odporuje plánu Nejvyššího Pána. Proto je ateistický plánovač nazýván duṣkṛtī — jeho inteligence a úsilí jsou zaměřené špatným směrem.

V Gītě je jasně řečeno, že hmotná energie jedná vždy pod vedením Nejvyššího Pána. Nemá žádnou nezávislost — je jako stín, který se pohybuje podle pohybů předmětu. Přesto je velmi mocná a ateista následkem své bezbožnosti nemůže vědět, jak jedná, ani znát plán Nejvyššího. Pod vlivem iluze a kvalit vášně a nevědomosti jsou všechny jeho plány zmařeny, jako tomu bylo v případě Hiraṇyakaśipua a Rāvaṇy — přestože byli oba po hmotné stránce učenými vědci, filozofy, vládci a učiteli, jejich plány byly zničeny. Duṣkṛtīch, ničemů, jsou čtyři druhy, jež budou nyní popsány.

1) Mūḍhové jsou naprostí hlupáci podobní těžce pracujícím soumarům. Touží si sami užívat plodů své práce, a nechtějí se o ně dělit s Nejvyšším. Typickým příkladem tažného zvířete je osel. Jeho pán ho nutí těžce pracovat a toto prosté zvíře sotva ví, pro koho ve dne v noci tolik dře. Osel je spokojen, když si může naplnit žaludek trochou trávy, chvíli si pospat ve strachu, že ho pán bude bít, a ukojit své sexuální choutky, při čemž mu hrozí, že od opačného pohlaví utrží mnoho kopanců. Někdy pěje básně a filozofuje, ale toto hýkání jen ruší ostatní. Tak vypadá postavení hloupého ploduchtivého konatele, který neví, pro koho by měl pracovat. Není mu známo, že karma (činnost) je určena k yajñi (oběti).

Ti, kdo ve dne v noci těžce pracují, aby splnili náročné povinnosti, které si sami vytvořili, většinou říkají, že nemají čas naslouchat o nesmrtelnosti živé bytosti. Tito mūḍhové považují pomíjivé hmotné zisky za vše, co život může dát — bez ohledu na to, že si z plodů své práce užívají jen zlomek. Ve snaze dosáhnout vytouženého zisku probdí mnoho dní a nocí a kvůli žaludečním vředům či poruchám trávení se spokojí s nicotným množstvím jídla; zůstávají zcela pohrouženi do celodenní těžké práce ve prospěch svých falešných pánů. Jsou hloupí a nevědí, kdo je jejich skutečný pán, a tak maří svůj cenný čas službou mamonu. Nejvyššímu Pánovi všech pánů se bohužel nikdy neodevzdávají a neudělají si ani čas na to, aby o Něm naslouchali ze správných zdrojů. Prase, které žere výkaly, nemá zájem o sladkosti z cukru a ghí a hloupý dříč se mu podobá tím, že neúnavně naslouchá světským novinkám z pomíjivého světa, které přinášejí smyslový požitek, a nemá čas naslouchat o věčné životní síle, jež hmotným světem hýbe.

2) Další druh ničemů (duṣkṛtī) se nazývá narādhama, nejníže stojící z lidí. Nara znamená lidská bytost a ādhama nejnižší. Z 8 400 000 různých druhů živých bytostí je 400 000 druhů lidí. Mezi nimi je mnoho nižších forem lidského života, z větší části necivilizovaných. Civilizovaní lidé jsou ti, kteří se řídí usměrňujícími zásadami společenského, politického a náboženského života. Ty, jež mají rozvinutou společenskou a politickou úroveň, ale nedodržují žádné náboženské zásady, je třeba považovat za narādhamy. A náboženství bez Boha není náboženství, protože smyslem dodržování náboženských zásad je poznat Nejvyšší Pravdu a vztah, který s Ní člověk má. Pán, Osobnost Božství, v Gītě dává jasně najevo, že nad Ním již nestojí žádná autorita a že On sám je Nejvyšší Pravda. Civilizovaná forma lidského života má sloužit k tomu, aby člověk obnovil ztracené vědomí svého věčného vztahu s Nejvyšší Pravdou, všemocnou Osobností Božství Śrī Kṛṣṇou. Každý, kdo promarňuje tuto příležitost, je narādhama. Ze zjevených písem se dozvídáme, že když je dítě v matčině lůně (což je velice nepříjemná pozice), modlí se k Bohu o vysvobození a slibuje, že jakmile se dostane ven, bude uctívat jen Jeho. Modlit se ve svízelné situaci k Bohu je přirozený instinkt každé živé bytosti, protože každý je s Bohem věčně spojen. Po porodu však dítě pod vlivem māyi, matoucí energie, zapomene jak na těžkosti zrození, tak na svého vysvoboditele.

Ti, kdo se o děti starají, mají povinnost probudit jejich dřímající božské vědomí. Písmo Manu-smṛti, vedoucí k náboženským zásadám, předepisuje deset očistných obřadů určených k probuzení vědomí Boha v rámci systému varṇāśramy. Dnes se však v žádné části světa důsledně neuplatňují, a proto 99,9 procent obyvatelstva tvoří narādhamové.

Když se všichni obyvatelé stanou narādhamy, působením všemocné hmotné energie ztratí veškeré jejich vzdělání hodnotu. Podle standardu Gīty je učeným člověkem ten, kdo vidí stejně brāhmaṇu, psa, krávu, slona i pojídače psů. To je pohled skutečného oddaného. Śrī Nityānanda Prabhu, který je inkarnací Boha v podobě božského mistra, vysvobodil typické narādhamy — bratry Jagāie a Mādhāie — a tím ukázal, jak pravý oddaný prokazuje milost i lidem nejnižší úrovně. Z toho plyne, že narādhama, jehož Osobnost Božství zavrhuje, může obnovit své duchovní vědomí jedině milostí oddaného.

Když Śrī Caitanya Mahāprabhu veřejně uváděl ve známost bhāgavata-dharmu neboli činnosti oddaných, doporučoval lidem pokorně naslouchat poselství Osobnosti Božství. Esencí tohoto poselství je Bhagavad-gītā. Nejpokleslejší jedinci mohou být díky tomuto pokornému naslouchání zachráněni, ale oni bohužel odmítají těmto pokynům byť i jen dopřát sluchu, nemluvě o tom, že by se vůli Nejvyššího Pána odevzdali. Narādhamové, nejníže stojící z lidí, vědomě zanedbávají prvořadou povinnost lidské bytosti.

3) Další druh duṣkṛtīch se nazývá māyayāpahṛta-jñānāḥ, což jsou ti, jejichž vědecké vzdělání pozbylo vlivem matoucí hmotné energie hodnoty. Většinou se jedná o vysoce vzdělané osoby — význačné filozofy, básníky, literáty, vědce a podobně — kteří ovšem podléhají klamu matoucí energie, a následkem toho neposlouchají Nejvyššího Pána.

V současné době jich najdeme mnoho, dokonce i mezi takzvanými znalci Bhagavad-gīty. V Gītě je jasně řečeno, že Śrī Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Nikdo Ho nepřevyšuje a nikdo se Mu nevyrovná. Je otcem Brahmy, původního otce všech lidských bytostí. Dokonce je řečeno, že je otcem nejen Brahmy, ale všech životních druhů. Spočívá na Něm existence neosobního Brahmanu a Paramātmy; Nadduše v srdci každé živé bytosti je Jeho úplnou částí. Je zdrojem všeho a každému se doporučuje odevzdat se Jeho lotosovým nohám. Přes všechna tato jasná prohlášení se ti, kdo jsou māyayāpahṛta-jñānāḥ, vysmívají osobnosti Nejvyššího Pána a považují Ho za pouhou další lidskou bytost. Nevědí, že požehnaná forma lidského těla dostala svou podobu podle věčných a transcendentálních rysů Nejvyšší Osobnosti Božství.

Všechny neautorizované výklady Gīty předkládané lidmi skupiny māyayāpahṛta-jñānāḥ, mimo rámec systému paramparā, představují mnoho překážek na cestě duchovního porozumění. Jejich oklamaní autoři se neodevzdávají lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy ani neučí druhé, aby to dělali oni.

4) Poslední druh duṣkṛtīch se nazývá āsuraṁ bhāvam āśritāḥ — ti, kterým jsou vlastní démonské zásady. Takoví jedinci otevřeně zastávají ateismus. Někteří z nich tvrdí, že Nejvyšší Pán nemůže nikdy sestoupit do hmotného světa, ale nejsou schopni uvést jediný konkrétní důvod, proč by to nebylo možné. Jiní zase říkají, že Pán je níže než neosobní rys, přestože podle Gīty je tomu naopak. Ateista posedlý závistí vůči Nejvyšší Osobnosti Božství přichází s mnoha falešnými inkarnacemi, které stvořil v továrně svého mozku. Tyto osoby, jejichž pravou životní zásadou je napadat Osobnost Božství, se lotosovým nohám Śrī Kṛṣṇy nemohou odevzdat.

Śrī Yāmunācārya Albandaru z jižní Indie prohlásil: “Ó můj Pane! Ti, kdo jsou ovlivněni ateistickými zásadami, Tě nemohou poznat, bez ohledu na Tvé neobyčejné vlastnosti, podobu a činnosti, bez ohledu na to, že všechna zjevená písma na úrovni kvality dobra dokládají, že jsi osoba, a bez ohledu na to, že Tě uznávají slavné autority, které prosluly hloubkou svého poznání v oboru transcendentální vědy a mají božské vlastnosti.”

Výše uvedení — 1. naprostí hlupáci, 2. nejníže stojící z lidí, 3. pobloudilí spekulanti a 4. zapřisáhlí ateisté — se tedy přes všechny rady písem a autorit nikdy neodevzdávají lotosovým nohám Osobnosti Božství.

Tento verš líčí ty, kteří na rozdíl od ničemů dodržují usměrňující zásady písem. Jsou nazýváni sukṛtinaḥ, což vyjadřuje, že jednají podle pravidel písem i morálních a společenských zákonů, a jsou více či méně oddáni Nejvyššímu Pánu. Dělí se na čtyři skupiny — 1. ti, které něco sužuje; 2. ti, kteří potřebují peníze; 3. ti, kteří projevují zvídavost; a 4. ti, kteří hledají poznání Absolutní Pravdy. Přicházejí oddaně sloužit Nejvyššímu Pánu za různých okolností. Nejsou to čistí oddaní, protože chtějí výměnou za oddanou službu něčeho dosáhnout. Čistá oddaná služba je prostá pohnutek a touhy po hmotném zisku. Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.11) popisuje čistou oddanost takto:

“Člověk má prokazovat transcendentální láskyplnou službu Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku, kterých by nabyl činnostmi s vidinou jejich plodů nebo filozofickou spekulací. To se nazývá čistá oddaná služba.”

Když se tyto čtyři druhy lidí obrátí na Nejvyššího Pána, aby Mu oddaně sloužili, a díky společnosti čistého oddaného se zcela očistí, stanou se také čistými oddanými. Pro ničemy je těžké se zapojit do oddané služby, protože žijí sobeckým, nevázaným životem bez duchovního cíle. Dokonce i z nich se však někteří stanou čistými oddanými, přijdou-li shodou okolností do styku s čistým oddaným.

Ti, kdo jsou neustále zaneprázdněni jednáním s touhou po jeho plodech, se obracejí na Pána v hmotné tísni. Tehdy se sdružují s čistými oddanými a stanou se oddanými Pána sami. I ti, kdo jsou vším zklamaní, někdy vyhledají čisté oddané a začnou se zajímat o poznání Boha. Někdy se chtějí dozvědět o Bohu také suchopární filozofové, kteří se zklamali v každé oblasti poznání. Přicházejí k Nejvyššímu Pánu, aby Mu prokazovali oddanou službu, čímž překonají poznání neosobního Brahmanu a lokalizované Paramātmy a milostí Nejvyššího Pána nebo Jeho čistého oddaného se dostanou k osobnímu pojetí Boha. Celkem vzato, když se trpící, zvídaví, hledači poznání a ti, kdo potřebují peníze, zbaví všech hmotných tužeb a dokonale pochopí, že hmotná odměna nemá nic společného s duchovním pokrokem, stanou se čistými oddanými. Dokud oddaní prokazující transcendentální službu Pánu této úrovně čistoty nedosáhnou, zůstávají poznamenáni jednáním s vidinou jeho plodů, vyhledáváním světského poznání a tak dále. To vše tedy musí člověk překonat, aby mohl dospět k čisté oddané službě.

Když se soužený, zvídavý, chudý i hledač nejvyššího poznání zbaví všeho znečištění plynoucího z hmotných tužeb, mohou se stát čistými oddanými. Avšak skutečně čistým oddaným Pána se z nich stane ten, který dosáhl poznání Absolutní Pravdy a nemá žádné hmotné touhy. Pán říká, že oddaný, který má úplné poznání a zároveň se zaměstnává oddanou službou, je z těchto čtyř nejlepší. Hledání poznání vede člověka ke zjištění, že jeho vlastní já se liší od hmotného těla, a s dalším pokrokem dospěje k poznání neosobního Brahmanu a Paramātmy. Jakmile je zcela očištěn, pozná, že jeho přirozené postavení je být věčným služebníkem Boha. Stykem s čistými oddanými tedy zvídavý, soužený, ten, kdo se snaží zlepšit svou hmotnou situaci, i člověk oplývající poznáním dosáhnou čistoty. V přípravném stádiu je však Pánovi velice drahý zvláště člověk, který v úplnosti zná Nejvyššího Pána a zároveň koná oddanou službu. Ten, kdo setrvává na úrovni čistého poznání transcendentální povahy Nejvyšší Osobnosti, Boha, je v oddané službě natolik chráněn, že na něho hmotné znečištění nemůže mít vliv.

O oddaných, jež neoplývají tak úplným poznáním, rozhodně nelze říci, že Pánovi nejsou drazí. On sám říká, že všichni jsou vznešení, neboť každý, kdo se s jakýmkoliv motivem obrací na Nejvyššího, je mahātmā, velká duše. Oddané, kteří chtějí mít z oddané služby nějaký prospěch, Pán přijímá, protože dochází k opětování náklonnosti. Z náklonnosti žádají Pána o nějaký hmotný zisk a vyslyšení jejich prosby je natolik uspokojí, že dosáhnou také pokroku v oddané službě. Oddaný oplývající úplným poznáním je však Pánu velmi drahý proto, že jeho jediným záměrem je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství s láskou a oddaností; nemůže žít ani okamžik bez styku s Nejvyšším Pánem či služby Jemu. Také Nejvyšší Pán má svého oddaného velice rád a nemůže se od něho odloučit.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (9.4.68) Pán říká:

“Oddaní jsou vždy v Mém srdci a Já jsem vždy v srdcích oddaných. Oddaný nezná nic než Mě a Já na něho také nemohu zapomenout.” Mezi Nejvyšším Pánem a čistými oddanými je velice důvěrný vztah. Čistí oddaní, mající úplné poznání, nikdy neztrácejí duchovní spojení, a proto jsou Pánu velmi drazí.

Živá bytost, která po mnoha životech koná oddanou službu či transcendentální obřady, může spočinout na úrovni transcendentálního, čistého poznání, že Nejvyšší Osobnost Božství je konečným cílem duchovní realizace. Když se začátečník pokouší zbavit své připoutanosti k hmotě, mívá sklony k neosobnímu pojetí, ale s dalším pokrokem pochopí, že v duchovním životě existují činnosti a ty jsou podstatou oddané služby. S touto realizací začne být poután k Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, a odevzdá se Mu. Tehdy může vidět, že milost Śrī Kṛṣṇy je vším, Kṛṣṇa je příčina všech příčin a hmotný projev na Něm není nezávislý. Vnímá, že hmotný svět je převráceným odrazem duchovní rozmanitosti a vše je spojeno s Nejvyšším Pánem Kṛṣṇou. O všem tedy uvažuje ve vztahu k Vāsudevovi, Śrī Kṛṣṇovi. To, že vidí Vāsudeva všude, rychle vede k tomu, že se plně odevzdá Jemu, Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi jakožto vrcholnému cíli. Takové odevzdané velké duše jsou nesmírně vzácné.

Tento verš je velice pěkně vyložen ve třetí kapitole Śvetāśvatara Upaniṣady (verše 14 a 15):

V Chāndogya Upaniṣadě (5.1.15) stojí: na vai vāco na cakṣūṁṣi na śrotrāṇi na manāṁsīty ācakṣate prāṇa iti evācakṣate prāṇo hy evaitāni sarvāṇi bhavanti — “V těle živé bytosti není hlavním činitelem ani schopnost mluvit, ani schopnost vidět, ani schopnost slyšet, ani schopnost myslet. Je to život, který je středem všech činností.” Podobně Pán Vāsudeva neboli Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa, je nejdůležitější bytostí ve všem. K tělu patří schopnost mluvit, vidět, slyšet, myslet a podobně, ale pokud se nepoužívají ve vztahu k Nejvyššímu Pánu, jsou bezcenné. A jelikož Vāsudeva proniká vším a vše je Vāsudeva, oddaný se Mu odevzdává s úplným poznáním (srovnej: Bhagavad-gītā 7.17 a 11.40).

Ti, kdo jsou oproštěni od všech hmotných nečistot, se odevzdávají Nejvyššímu Pánu a prokazují Mu oddanou službu. Dokud ještě nebyli zcela zbaveni hmotného znečištění, jsou svou povahou neoddaní. Ale dokonce ani ty, kteří vyhledají Nejvyššího Pána s hmotnými touhami, vnější energie tolik nepřitahuje — jdou za správným cílem, a proto se veškerého hmotného chtíče brzy zbaví. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.3.10) je doporučeno, aby se každý — ať je to čistý oddaný prostý všech hmotných tužeb, osoba plná hmotných tužeb nebo ten, kdo touží po osvobození od hmotných nečistot — odevzdal Vāsudevovi a uctíval Ho:

Méně inteligentní lidé, kteří přišli o duchovní inteligenci, se uchylují k polobohům, aby se jim okamžitě splnily jejich hmotné touhy. Na Nejvyšší Osobnost Božství se vesměs neobracejí, protože jsou podmíněni nižšími kvalitami přírody (nevědomostí a vášní), což je vede k uctívání různých bohů. Řídí se pravidly uctívání a jsou tak spokojeni. Bývají motivováni přízemními touhami a nevědí, jak dosáhnout nejvyššího cíle. Avšak oddaný Nejvyššího Pána se nedá zmást. Ve védské literatuře se vyskytují doporučení uctívat různé bohy za různými účely (například nemocnému je doporučeno uctívat Slunce), a proto si ti, kdo nejsou oddanými Pána, myslí, že polobozi jsou pro splnění jistých cílů lepší než Nejvyšší Pán. Čistý oddaný však ví, že Nejvyšší Pán Kṛṣṇa je pánem všech. V Caitanya-caritāmṛtě (Ādi 5.142) stojí: ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya — pouze Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je pán; všichni ostatní jsou služebníci. Proto se čistý oddaný nikdy neobrací na polobohy s přáním uspokojit své hmotné požadavky. Závisí na Nejvyšším Pánu a je spokojen s čímkoliv, co mu Pán dá.

Bůh dává nezávislost všem. Když tedy někdo touží po hmotném požitku a vroucně si přeje, aby mu polobozi (jejichž těla jsou také jen hmotná) takové možnosti poskytli, Nejvyšší Pán jakožto Nadduše v srdci každého to ví a dá mu vše potřebné. Je svrchovaným otcem všech živých bytostí a jako takový nezasahuje do jejich nezávislosti, ale naopak jim poskytuje všechny možnosti k uspokojení jejich hmotných tužeb. Někdo se možná zeptá, proč všemocný Bůh umožňuje živým bytostem užívat si hmotného světa a nechává je tak padnout do léčky matoucí energie. Odpověď zní: Kdyby jim tyto možnosti neposkytoval, neměla by nezávislost žádný význam. Pán dává všem úplnou volnost — mohou si dělat, co chtějí — ale v Bhagavad-gītě nalezneme Jeho závěrečný pokyn: člověk má zanechat všech ostatních činností a zcela se odevzdat Jemu. Potom bude šťastný.

Jak obyčejná živá bytost, tak polobozi jsou podřízeni vůli Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo tedy nemůže uctívat polobohy jen tím, že si to sám přeje, a polobozi také nemohou udělit žádné požehnání bez Pánova souhlasu. Je řečeno, že bez svolení Nejvyšší Osobnosti Božství se nepohne ani stéblo trávy. Osoby, které v hmotném světě trpí, se obyčejně na doporučení védské literatury obracejí na polobohy. Když někdo touží po určité věci, může uctívat příslušného poloboha. Nemocnému se například doporučuje uctívat boha Slunce. Ten, kdo chce být vzdělaný, může uctívat bohyni učenosti Sarasvatī a ten, kdo chce mít krásnou ženu, může uctívat bohyni Umu, manželku Pána Śivy. Tímto způsobem śāstry, védská písma, doporučují různé druhy uctívání různých polobohů. A jelikož si daná živá bytost přeje užívat určitých hmotných možností, Pán jí vnukne silnou touhu získat od příslušného poloboha příslušné požehnání, a tak se jí její přání splní. Její konkrétní postoj oddanosti danému polobohu také zařizuje Pán. Polobozi sami nedokáží v živých bytostech tento vztah vyvolat; Kṛṣṇa jakožto Nejvyšší Pán, Nadduše v srdci každého, sám pobídne k jejich uctívání. Samotní polobozi jsou ve skutečnosti různými částmi vesmírného těla Nejvyššího Pána, a nejsou tedy nezávislí. Ve védské literatuře stojí: “Nejvyšší Osobnost Božství se v podobě Nadduše rovněž nachází v srdci poloboha a jeho prostřednictvím zařizuje splnění touhy obyčejné živé bytosti. Polobůh i živá bytost závisí na svrchované vůli; nejsou nezávislí.”

Polobozi nemohou svým oddaným udílet požehnání bez souhlasu Nejvyššího Pána. Živá bytost může zapomenout, že vše je majetkem Nejvyššího, ale polobozi nezapomínají. Jejich uctívání a dosažení vytoužených výsledků tedy nezařizují oni sami, ale Nejvyšší Osobnost Božství. Méně inteligentní živá bytost to neví, a proto se s touhou po určitém prospěchu pošetile obrací na ně. Čistý oddaný se však v případě, že něco potřebuje, modlí jedině k Nejvyššímu Pánu. Žádat o hmotný prospěch ovšem není známkou čistého oddaného. Živé bytosti se většinou obracejí na polobohy proto, že jsou posedlé chtíčem, který chtějí uspokojit. To se stává tehdy, když touží po něčem nevhodném a Pán jim sám jejich touhu nesplní. V Caitanya-caritāmṛtě stojí, že ten, kdo uctívá Nejvyššího Pána a zároveň touží po hmotném požitku, si ve svých touhách odporuje. Oddaná služba Nejvyššímu Pánu a uctívání polobohů nemohou být na stejné úrovni, protože uctívání polobohů je hmotná činnost, zatímco oddaná služba Nejvyššímu je zcela duchovní.

Pro živou bytost, která se chce vrátit k Bohu, jsou hmotné touhy překážkami. Čistý oddaný Pána proto nedostává hmotné dary, po nichž touží méně inteligentní osoby, které z toho důvodu dávají přednost uctívání polobohů hmotného světa před oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Někteří autoři komentářů k Bhagavad-gītě tvrdí, že ten, kdo uctívá nějakého poloboha, tím může dosáhnout Nejvyššího Pána. V tomto verši je však jasně řečeno, že ti, kdo uctívají různé polobohy, se dostanou na jejich příslušné planety. Ten, kdo uctívá Slunce, dospěje na Slunce, a kdo uctívá boha Měsíce, dosáhne Měsíce. A chce-li někdo uctívat poloboha, jako je Indra, může se dostat na planetu, které takový polobůh vládne. Není pravda, že uctíváním jakéhokoliv poloboha každý dospěje k Nejvyššímu Pánu. Tento verš to vyvrací, když jednoznačně uvádí, že uctívatelé polobohů dosahují různých planet v hmotném světě, ale že oddaný Nejvyššího Pána dospěje přímo na svrchovanou planetu Osobnosti Božství.

Někdo může namítnout, že když jsou polobozi různými částmi těla Nejvyššího Pána, jejich uctívání by mělo vést ke stejnému cíli. Osoby uctívající polobohy jsou však méně inteligentní, protože nevědí, které části těla se má dávat potrava. Někteří z nich jsou tak hloupí, že podle nich je možné ji dávat mnoha částem mnoha způsoby. To není příliš inteligentní. Může snad někdo dávat tělu potravu ušima nebo očima? Tyto osoby nevědí, že polobozi jsou různými částmi vesmírného těla Nejvyššího Pána, a tak věří, že každý polobůh je odděleným Bohem, který se může s Nejvyšším Pánem měřit.

Částmi Nejvyššího Pána nejsou jen polobozi, ale i obyčejné živé bytosti. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že brāhmaṇové jsou hlavou Nejvyššího, kṣatriyové Jeho pažemi, vaiśyové Jeho pasem a śūdrové Jeho nohama a že všichni plní různé úlohy. Ten, kdo ví — bez ohledu na své postavení — že jak polobozi, tak on sám jsou nedílné části Nejvyššího Pána, má dokonalé poznání. Pokud to však nechápe, dosáhne některé z planet, na kterých sídlí polobozi. Jeho cíl cesty se liší od cíle oddaného.

Výsledky získané díky požehnáním, které udělují polobozi, jsou pomíjivé, jelikož v hmotném světě nejsou planety, polobozi a jejich uctívatelé věčně. Proto je v tomto verši jasně řečeno, že všechny výsledky získané uctíváním polobohů jsou dočasné, a tomuto uctívání se tedy věnují pouze méně inteligentní živé bytosti. Jelikož čistý oddaný zaměstnaný oddanou službou Nejvyššímu Pánu, jednající s vědomím Kṛṣṇy, dosahuje věčné, blažené existence oplývající poznáním, jeho výdobytky a výdobytky obyčejného uctívatele polobohů se od sebe liší. Nejvyšší Pán je neomezený a stejně neomezená je i Jeho přízeň a milost. Milost, které se dostává Pánovým oddaným, proto nemá konce.

Za méně inteligentní již byli prohlášeni ti, kdo uctívají polobohy, a v tomto verši jsou podobně popisováni impersonalisté. Pán Kṛṣṇa zde ve své osobní podobě hovoří k Arjunovi, ale impersonalisté se přesto z nevědomosti přou, že Nejvyšší Pán z konečného hlediska podobu nemá. Yāmunācārya, velký oddaný Pána patřící k učednické posloupnosti Śrī Rāmānujācāryi, napsal v této souvislosti dva příhodné verše:

“Můj milý Pane! Oddaní, jako jsou Vyāsadeva a Nārada, Tě znají a vědí, že jsi Osobnost Božství. Pochopením různých védských písem může každý poznat Tvé vlastnosti, podobu a činnosti, a tak si uvědomit, že jsi Nejvyšší Osoba. Avšak ti, kdo jsou pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti — démoni či neoddaní — Tě poznat nemohou. Nejsou schopni Ti porozumět. Bez ohledu na to, jak znalecky umějí rozebírat Vedāntu, Upaniṣady a jiná védská písma, nedokáží poznat Osobnost Božství.” (Stotra-ratna 12)

V Brahma-saṁhitě stojí, že Osobnosti Božství nelze porozumět pouhým studiem Vedānty. Poznat Nejvyššího coby Osobu je možné jedině Jeho milostí. Proto je v tomto verši jasně řečeno, že méně inteligentní nejsou jen uctívatelé polobohů, ale i neoddaní, kteří studují Vedāntu a spekulují nad védskou literaturou bez jediné stopy pravého vědomí Kṛṣṇy; tito jedinci nemohou poznat osobní povahu Boha. Ti, kdo se domnívají, že Absolutní Pravda je neosobní, jsou nazváni abuddhayaḥ — to vyjadřuje, že neznají Její konečný aspekt. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že realizace Nejvyššího začíná u neosobního Brahmanu a poté pokračuje k lokalizované Nadduši, ale vrcholem poznání Absolutní Pravdy je Osobnost Božství. Moderní impersonalisté jsou ještě méně inteligentní než ostatní, neboť nenásledují ani svého slavného předchůdce Śaṅkarācāryu, který výslovně prohlásil, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Božská Osobnost. Impersonalisté neznalí Nejvyšší Pravdy si myslí, že Kṛṣṇa je pouze synem Devakī a Vasudevy, popřípadě nějakým princem či mocnou živou bytostí. Toto pojetí je rovněž odsouzeno v Bhagavad-gītě, kde Kṛṣṇa říká: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — “Jedině hlupáci Mě považují za obyčejnou bytost.” (Bg. 9.11)

Skutečnost je taková, že nikdo nedokáže Kṛṣṇu poznat, aniž by vykonával oddanou službu a rozvinul vědomí Kṛṣṇy. Bhāgavatam (10.14.29) to dokládá takto:

“Můj Pane, pokud je někdo poctěn byť jen kapkou milosti z Tvých lotosových nohou, může porozumět velikosti Tvé osobnosti. Ti, kdo se však snaží Tebe, Nejvyšší Osobnost Božství, poznat pomocí spekulace, nemohou uspět, ani když budou studovat Vedy po mnoho let.” Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, Jeho podobu, vlastnosti a jméno, nelze poznat pouhou myšlenkovou spekulací nebo hovory na téma védské literatury. Je třeba vykonávat oddanou službu. Porozumět Nejvyšší Osobnosti Božství může živá bytost jedině tehdy, když se plně věnuje rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, které začíná zpíváním mahā-mantry Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Impersonalisté nejsou Pánu Kṛṣṇovi oddáni a myslí si, že Jeho tělo je tvořené prvky hmotné přírody a že všechny Jeho činnosti, podoba a další aspekty jsou māyā. Jsou známí pod jménem māyāvādīni a neznají konečnou pravdu.

V dvacátém verši se jasně říká: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ — “Ti, kdo jsou zaslepeni chtivými touhami, se odevzdávají různým polobohům.” Je potvrzeno, že kromě Nejvyšší Osobnosti Božství existují také polobozi, kterým patří různé planety, a svou planetu má i Pán. Ve dvacátém třetím verši stojí: devān deva-yajo yānti mad-bhaktā yānti mām api — uctívatelé polobohů dospějí na jejich planety a oddaní Pána Kṛṣṇy dosáhnou Kṛṣṇovy planety, Kṛṣṇaloky. Přestože je to jednoznačně řečeno, pošetilí impersonalisté stále tvrdí, že Pán je beztvarý a že tyto podoby nejsou skutečné. Vyplývá snad ze studia Gīty, že polobozi se svými sídly jsou neosobní? Naopak — je zcela zřejmé, že neosobní nejsou ani polobozi, ani Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Všichni jsou to osoby — Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, má svou planetu a polobozi mají zase své.

Monistické tvrzení, že konečná pravda je beztvará a že podoba je klam, tedy není pravdivé. Zde je jasně řečeno, že podoba není iluze. Z Bhagavad-gīty jednoznačně vyplývá, že jak podoby polobohů, tak podoba Nejvyššího Pána existují, a že Pán Kṛṣṇa je sac-cid-ānanda, podobou vyznačující se věčností, blažeností a poznáním. Rovněž Vedy dokládají, že Nejvyšší Absolutní Pravda je svou povahou plná blaženosti (ānanda-mayo 'bhyāsāt) a že je zdrojem neomezeně mnoha příznivých vlastností. A v Gītě Pán říká, že se zjevuje, přestože je aja (nezrozený). To jsou skutečnosti, které bychom měli z Bhagavad-gīty vyrozumět. Nechápeme, jak by Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, mohl být neosobní — teorie monistů-impersonalistů je z hlediska výroků Gīty klamná. Z těch jasně vyplývá, že Nejvyšší Absolutní Pravda je Osobnost Božství, Pán Kṛṣṇa, jenž má jak podobu, tak osobnost.

Někdo může namítnout: Když byl Kṛṣṇa na této planetě a každý Ho mohl vidět, proč se tedy nezjevuje každému nyní? Ve skutečnosti však ani tehdy nebyl projeven všem. V době Jeho přítomnosti v Něm jen málo lidí poznalo Nejvyšší Osobnost Božství. Když na shromáždění Kuruovců vystoupil Śiśupāla proti tomu, aby byl Kṛṣṇa zvolen představeným shromáždění, Bhīṣma stál při Kṛṣṇovi a prohlásil Ho za Nejvyššího Pána. Jen Pāṇḍuovci a několik dalších osob vědělo, že Kṛṣṇa je Nejvyšší. Neoddaným a obyčejným lidem se v tomto postavení nevyjevil. Proto v Bhagavad-gītě říká, že kromě Jeho čistých oddaných Ho všichni lidé považují za jednoho z nich. Pouze svým oddaným se vyjevil coby studnice veškeré radosti — pro neoddané, kteří jsou zákonitě neinteligentní, byl zahalen svou vnitřní energií.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.8.19) říká Kuntī ve svých modlitbách, že Pán je zahalen závojem zvaným yoga-māyā, a proto Ho obyčejní lidé nemohou poznat. Existenci tohoto závoje dokládá také Īśopaniṣad (mantra 15), ve které najdeme modlitbu oddaného:

“Ó můj Pane, udržuješ celý vesmír a oddaná služba Tobě je nejvyšším náboženským principem. Proto Tě prosím, aby ses postaral i o mě. Tvá transcendentální podoba je zahalena yoga-māyou. Brahmajyoti je pokryv sestávající z Tvé vnitřní energie. Prosím odstraň tuto záři, která mi brání v pohledu na sac-cid-ānanda-vigrahu, Tvou věčnou podobu plnou blaženosti a poznání.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je ve své transcendentální podobě oplývající blažeností a poznáním zahalen věčnou energií jménem brahmajyoti, a z toho důvodu nemohou impersonalisté, lidé nedostatečné inteligence, Nejvyššího vidět.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.7) je také tato modlitba Brahmy: “Ó Nejvyšší Osobnosti Božství, Nadduše, Pane veškerého tajemství! Kdo může odhadnout rozsah Tvé síly a Tvých zábav v tomto světě? Neustále rozpínáš svou vnitřní energii, a proto Tě nikdo nemůže poznat. Vědci a jiní učenci mohou dokázat spočítat všechny atomy hmotného světa, ale stejně nejsou schopni spočítat Tvé transcendentální energie a vlastnosti, třebaže jsi přímo před nimi.” Pán Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je nejen nezrozený, ale také avyaya, bez úbytku. Má věčnou podobu plnou blaženosti a poznání a všechny Jeho energie jsou nevyčerpatelné.

Zde je jasná odpověď na otázku, zda je Nejvyšší osobní nebo neosobní. Kdyby podoba Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, byla māyā neboli výtvor hmoty, jak si myslí impersonalisté, Kṛṣṇa — stejně jako obyčejná živá bytost — by měnil tělo a zapomínal vše ze svého minulého života. Živá bytost, jež má hmotné tělo, si nepamatuje na minulý život, nedovede předpovědět příští život a neví ani, jak dopadne život, kterým právě prochází. Nikdo nemůže znát minulost, přítomnost a budoucnost, dokud není zbaven hmotného znečištění.

Pán Kṛṣṇa se od obyčejné lidské bytosti liší a jasně říká, že ví o všem, co stalo v minulosti, co se děje v přítomnosti a co se stane v budoucnosti. Ve čtvrté kapitole jsme četli o tom, že si pamatuje, jak před milióny let učil boha Slunce Vivasvāna. Zná všechny živé bytosti, protože v podobě Nadduše dlí v srdci každé z nich. Ale navzdory tomu a také přesto, že je osobně přítomen coby Nejvyšší Osobnost Božství, Ho méně inteligentní lidé nemohou jako Nejvyšší Osobu vnímat; ani tehdy, když jsou schopni vnímat neosobní Brahman. Transcendentální tělo Śrī Kṛṣṇy rozhodně není pomíjivé. Kṛṣṇa je jako slunce a māyā jako mrak. V hmotném světě vidíme například slunce, mraky a různé hvězdy a planety. Mraky mohou vše ostatní na nebi dočasně zakrýt, ale to se tak pouze jeví našemu omezenému zraku — slunce, měsíc a hvězdy ve skutečnosti nejsou zakryty. Podobně māyā nemůže zakrýt Nejvyššího Pána. Působením své vnitřní energie zůstává neprojeven méně inteligentním lidem. Jak je uvedeno ve třetím verši této kapitoly, z mnoha miliónů lidí se jen málokdo pokouší dospět k dokonalosti a z mnoha tisíců lidí, kteří jí dosáhli, stěží jeden ví, kdo je Pán Kṛṣṇa. Ani ten, kdo se zdokonalil poznáním neosobního Brahmanu nebo lokalizované Paramātmy, nemůže znát Nejvyšší Osobnost Božství, aniž by měl vědomí Kṛṣṇy.

Skutečnou přirozeností živé bytosti je být v podřízeném postavení vůči Nejvyššímu Pánu, jenž je podobou čistého poznání. Když se od tohoto čistého poznání odloučí, začne ji ovládat matoucí energie, a pak nemůže Nejvyšší Osobnosti Božství porozumět. Matoucí energie se projevuje v protikladech v podobě touhy a nenávisti, jež způsobují, že nevědomá osoba se chce ztotožnit s Nejvyšším Pánem a Kṛṣṇu jako Nejvyšší Osobnost Božství nenávidí. Čistí oddaní, neoklamáni či neznečištěni touhou a nenávistí, vědí, že Pán Kṛṣṇa se zjevuje prostřednictvím svých vnitřních sil, ale osoby oklamané dvojností a nevědomostí si myslí, že Nejvyšší Osobnost Božství je výtvor hmotných energií. To je jejich neštěstí. Je pro ně příznačné, že setrvávají na úrovni protikladů v podobě potupy a uznání, utrpení a štěstí, ženy a muže, dobrého a špatného, radosti a bolesti a tak dále — a myslí si: “To je má žena, to je můj dům, jsem pán tohoto domu, jsem manžel této ženy.” To jsou protiklady, z nichž sestává iluze. Ti, kdo jimi byli oklamáni, jsou zcela hloupí, a proto Nejvyšší Osobnost Božství nemohou poznat.

V tomto verši je zmínka o tom, kdo je způsobilý dosáhnout transcendentální úrovně. Pro hříšné, ateistické, pošetilé a nečestné lidi je příliš obtížné překonat dvojnost v podobě touhy a nenávisti. Jedině ti, kdo žili podle usměrňujících náboženských zásad, jednali zbožně a překonali reakce za své hříšné činy, jsou schopni přijmout oddanou službu za svou a postupně dospět k čistému poznání Pána, Nejvyšší Osobnosti Božství, o němž poté v tranzu meditují. Tak vypadá proces umožňující spočinout na duchovní úrovni. Toho lze dosáhnout při rozvíjení vědomí Kṛṣṇy ve styku s čistými oddanými, neboť v jejich společnosti může být každý osvobozen od iluze.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.2) stojí, že pokud chce někdo dosáhnout osvobození, musí sloužit oddaným (mahat-sevāṁ dvāram āhur vimukteḥ); ten, kdo se stýká s materialisty, je na cestě vedoucí do nejtemnějších končin existence (tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam). Oddaní Pána cestují křížem krážem po celé Zemi, aby uzdravovali podmíněné duše z jejich iluze. Impersonalisté nevědí, že zapomínat na své přirozené podřízené postavení vůči Nejvyššímu Pánu je nejvážnější porušení Božího zákona. Dokud se živá bytost nevrátí do svého přirozeného postavení, nemůže Pána jakožto Nejvyšší Osobnost poznat, ani se s rozhodností plně zaměstnat transcendentální láskyplnou službou Jemu.

Zrození, smrt, stáří a nemoci sice postihují hmotné tělo, ale nikoliv tělo duchovní. To se nerodí, neumírá, nestárne ani není nemocné; platí tedy, že ten, kdo ho získá a stane se jedním ze společníků Nejvyšší Osobnosti Božství, zaměstnaným věčnou oddanou službou, je skutečně osvobozený. Ahaṁ brahmāsmi — “Jsem duchovní povahy.” Je třeba pochopit, že jsme Brahman, duše. Z právě čtené sloky vyplývá, že toto pojetí Brahmanu je také v oddané službě. Čistí oddaní se nacházejí v transcendentálním postavení na úrovni Brahmanu a vědí vše o transcendentálních činnostech.

Čtyři druhy nečistých oddaných, kteří začnou prokazovat transcendentální službu Pánu, dosáhnou svých cílů, a když nabydou úplného vědomí Kṛṣṇy, mohou se skutečně těšit Jeho duchovní společnosti. Toho lze docílit Kṛṣṇovou milostí. Uctívatelé polobohů se však nikdy k Nejvyššímu Pánu na Jeho svrchovanou planetu nedostávají. Dokonce ani ty méně inteligentní osoby, jež poznaly Brahman, nemohou dosáhnout Kṛṣṇovy svrchované planety zvané Goloka Vṛndāvana. Jedině ti, kdo jednají s vědomím Kṛṣṇy (mām āśritya), mohou být právem nazýváni Brahman, protože se snaží dospět na Kṛṣṇovu planetu. Nemají o Kṛṣṇovi žádné nejasnosti, a tak jsou opravdu Brahman.

Ti, kdo uctívají Pánovu podobu (arcā) či o Pánovi meditují, aby se vysvobodili z pout hmoty, Jeho milostí také vědí, co je Brahman, adhibhūta a tak dále. V následující kapitole to bude vyloženo Jím samotným.

Ti, kdo jednají s vědomím Kṛṣṇy, nejsou nikdy odchýleni od cesty úplného poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. V transcendentálním styku s vědomím Kṛṣṇy je možné chápat, jak je Nejvyšší Pán principem vládnoucím hmotnému projevu a dokonce i polobohům. Díky této transcendentální společnosti se člověk postupně utvrzuje ve svém přesvědčení o Nejvyšší Osobnosti Božství a ve chvílích smrti taková Kṛṣṇy si vědomá osoba nemůže na Kṛṣṇu zapomenout. Tak přirozeně dosáhne planety Nejvyššího Pána, Goloky Vṛndāvany.

V této kapitole se zvláště vysvětluje, jak je možné nabýt úplného vědomí Kṛṣṇy. Prvním projevem je, že se člověk stýká s těmi, kteří toto vědomí již mají. Taková společnost je duchovní a přivádí ho přímo do styku s Nejvyšším Pánem, jehož milostí pak může pochopit, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Zároveň může pravdivě poznat přirozené postavení živé bytosti a porozumět tomu, jak živá bytost zapomene na Kṛṣṇu a zaplete se do hmotných činností. Postupným rozvinutím vědomí Kṛṣṇy v příznivé společnosti mohou všichni pochopit, že kvůli zapomnění na Kṛṣṇu se dostali pod vládu zákonů hmotné přírody. Také mohou dojít k poznání, že tato lidská forma života představuje příležitost obnovit vědomí Kṛṣṇy a že je třeba ji dokonale použít k získání bezpříčinné milosti Nejvyššího Pána.

Byla zde probírána mnohá témata: soužený člověk, zvídavý člověk, člověk, jemuž se nedostává nezbytných hmotných potřeb, dále poznání o Brahmanu, poznání o Paramātmě, osvobození od zrození, smrti a nemocí atd. Ten, kdo je pokročilý v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, o to však nejeví zájem — přímo se věnuje činnostem spojeným s vědomím Kṛṣṇy, a právě tím dosahuje svého přirozeného postavení Kṛṣṇova věčného služebníka. Tehdy ho těší čistá oddaná služba formou naslouchání o Nejvyšším Pánu a Jeho oslavování. Je přesvědčen, že tímto jednáním se mu splní všechna jeho přání. Tato rozhodná víra se nazývá dṛḍha-vrata a je začátkem bhakti-yogy, transcendentální láskyplné služby. To je závěr daný všemi písmy. Sedmá kapitola Bhagavad-gīty tvoří podstatu tohoto přesvědčení.