Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.127

Argument Śrī Caitanyi Mahāprabhua popsaný v tomto verši může i obyčejný člověk snadno pochopit na příkladu slunce, které již od nepaměti vydává neomezené množství světla a tepla, a přesto se jeho síla ani trochu nezmenšila. Moderní věda věří tomu, že celý vesmírný projev je udržován právě sluncem, a skutečně můžeme vidět, jak vliv a následky slunečního světla ve vesmíru udržují řád. Růst rostlin, a dokonce i obíhání planet se odehrává díky slunečnímu teplu a světlu. Moderní vědci proto někdy považují slunce za původní příčinu stvoření, aniž by věděli, že je pouze médium, protože je také stvořeno svrchovanou energií Nejvyšší Osobnosti Božství. Vedle slunce a zázračného kamene je tu ještě mnoho dalších hmotných věcí, které přeměňují svoji energii, a přesto zůstávají stejné. Není tedy nutné, aby se původní příčina, Nejvyšší Osobnost Božství, měnila spolu s přeměnami svých různých energií.

Nepravost Śaṅkarācāryových vysvětlení vivarta-vādy a pariṇāma-vādy odhalili vaiṣṇavští ācāryové, zvláště Jīva Gosvāmī, podle jehož názoru Śaṅkarācārya ve skutečnosti nepochopil Vedānta-sūtru. Śaṅkara například v sūtře ānanda-mayo 'bhyāsāt vyložil příponu mayaṭ za pomoci hry se slovy tak, že samotný jeho výklad dokazuje, jak nedostatečné poznání Vedānta-sūtry měl a jak chtěl aforismy vedāntské filosofie pouze podpořit svůj impersonalismus. To se mu ale nepovedlo, protože nebyl schopen předložit pádné argumenty. Śrīla Jīva Gosvāmī v této souvislosti cituje výrok brahma pucchaṁ pratiṣṭhā (Taittirīya Up. 2.5), který je védským důkazem toho, že původem všeho je Brahman. Podle Śrīly Jīvy Gosvāmīho vykládal Śrīpāda Śaṅkarācārya různá sanskrtská slova tak, aby naznačil, že Vyāsadeva neměl téměř žádné poznání o vyšší logice. Tyto bezostyšné úchylky od skutečného významu Vedānta-sūtry vytvořily třídu lidí, kteří se hrou se slovy snaží odvozovat z védské literatury, a zvláště z Bhagavad-gīty, různé nepřímé významy. Jeden z nich dokonce prohlašoval, že slovo kurukṣetra znamená tělo. Tyto výklady naznačují, že ani Pán Kṛṣṇa, ani Vyāsadeva neuměli správně používat slova nebo etymologická pravidla. Chtějí nás tak dovést k závěru, že Pán Kṛṣṇa osobně nevěděl, o čem mluví, a Vyāsadeva nevěděl, co píše, a proto Pán Kṛṣṇa nechal na māyāvādīch, aby Jeho knihu později vysvětlili. Takové výklady však pouze dokazují, že jejich autoři mají pramálo smyslu pro filosofii.

Místo zbytečného ztrácení času scestným odvozováním nepřímých významů z Vedānta-sūtry a další védské literatury bychom měli přijmout slova těchto knih taková, jaká jsou. Proto v našem vydání Bhagavad-gīty takové, jaká je neměníme význam původních slov. Budeme-li studovat i Vedānta-sūtru takovou, jaká je, bez náladového falšování, pak ji velmi snadno pochopíme. Śrīla Vyāsadeva proto vysvětluje Vedānta-sūtru, počínaje první sūtrou janmādy asya yataḥ, ve svém Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1):

„Medituji o Něm (Pánu Śrī Kṛṣṇovi), transcendentální skutečnosti, jenž je prvotní příčinou všech příčin, z něhož se projevují všechny vesmíry, v němž spočívají a jímž jsou zničeny. Medituji o tomto věčně zářícím Pánu, který si je přímo i nepřímo vědom všech projevů, a přesto je zcela nezávislý.“ Nejvyšší Osobnost Božství dobře ví, jak vše dokonale zařídit. Je abhijña, vždy plně při vědomí. Proto v Bhagavad-gītě (7.26) říká, že zná vše, minulost, současnost i budoucnost, ale Jeho nikdo mimo Jeho oddaných nezná takového, jaký je. Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, tedy alespoň částečně znají oddaní Pána, ale māyāvādští filosofové, kteří ve své snaze pochopit Absolutní Pravdu zbytečně spekulují, pouze ztrácejí čas.