Śrī caitanya-caritāmṛta Ādi 7.72

Śrī Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Mahārāja to komentuje takto: „Člověk může být dokonale úspěšný při naplňování poslání svého života, bude-li jednat v naprostém souladu se slovy, která slyší z úst svého duchovního mistra.“ Toto přijímání slov duchovního mistra se nazývá śrauta-vākya, což vyjadřuje, že se žák musí řídit pokyny duchovního mistra bez odchylek. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v tomto ohledu poznamenává, že pro žáka se musejí stát slova jeho duchovního mistra vším. Śrī Caitanya Mahāprabhu to zde potvrzuje, když říká, že Mu Jeho duchovní mistr nařídil, aby jenom zpíval svaté jméno Kṛṣṇy, a tak On podle tohoto nařízení zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru neustále (̀kṛṣṇa-mantra' japa sadā, N —— ei mantra-sāra).

Kṛṣṇa je původem všeho. Je-li si tedy někdo plně vědom Kṛṣṇy, rozumí se tím, že jeho vztah s Kṛṣṇou byl zcela potvrzen. Bez vědomí Kṛṣṇy je náš vztah s Kṛṣṇou pouze částečný, a to není naše přirozené postavení. Přestože je Śrī Caitanya Mahāprabhu Nejvyšší Osobnost Božství Kṛṣṇa, duchovní mistr celého vesmíru, přijal roli žáka, aby svým příkladem učil, jak přísně má oddaný následovat příkazy duchovního mistra při plnění své povinnosti neustále zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Osoba příliš připoutaná ke studiu filosofie vedānty se musí poučit od Śrī Caitanyi Mahāprabhua. V tomto věku ve skutečnosti nikdo není schopen studovat vedāntu, a proto je lepší zpívat svaté jméno Pána, které je podstatou veškerého védského poznání, jak sám Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.15).

„Všechny Védy jsou určeny k poznání Mě. Já jsem sestavil Vedāntu a jsem znalcem Véd.“

Pouze hlupáci zanechávají služby duchovnímu mistrovi, a přesto si myslí, že jsou duchovně pokročilí. Caitanya Mahāprabhu osobně ukázal příklad, jak být žákem, aby tyto hlupáky zastavil. Duchovní mistr ví velice dobře, jak každého žáka zaměstnat příslušnými povinnostmi. Pokud si ale žák myslí, že je pokročilejší než duchovní mistr, a tak přestane následovat jeho pokyny a jedná nezávisle, sám si zastaví svůj duchovní pokrok. Každý žák se musí považovat za úplně nevzdělaného ve vědě o Kṛṣṇovi a musí být vždy připravený vykonávat pokyny duchovního mistra, aby se kvalifikoval k praktikování vědomí Kṛṣṇy. Žák by měl před svým duchovním mistrem zůstat vždy hlupákem. Pseudospiritualisté proto někdy přijímají duchovního mistra, který není schopen být ani žákem, protože ho chtějí ovládat. To však duchovní realizaci nijak nenapomůže.

Ten, kdo dokonale nezná vědomí Kṛṣṇy, nemůže znát ani filosofii vedānty. Pouhé předvádění studia vedānty bez vědomí Kṛṣṇy je projevem vnější energie, māyi, a dokud člověka přitahuje mámení této věčně se měnící energie, je oddanosti Nejvyšší Osobnosti Božství neustále vzdálen. Skutečným následovníkem filosofie vedānty je oddaný Pána Śrī Viṣṇua, největšího z velkých a udržovatele celého vesmíru. Dokud člověk nepřekoná pole činností ve službě omezenému, nemůže dosáhnout neomezeného. Poznání neomezeného je skutečná brahma-jñāna neboli poznání o Nejvyšším. Ti, kdo lpí na plodonosných činnostech a spekulativním poznání, nemohou pochopit hodnotu vždy čistého, věčně osvobozeného a naprosto duchovně blaženého svatého jména Pána Kṛṣṇy. Svaté jméno se od Pána neliší a ten, kdo přijal útočiště u Pánova svatého jména, už nemusí studovat filosofii vedānty, neboť již dospěl k závěru veškerého studia.

Ten, kdo není schopen zpívat svaté jméno Kṛṣṇy, ale myslí si, že se svaté jméno od Kṛṣṇy liší, a proto se uchýlí ke studiu vedānty, aby Kṛṣṇu poznal, musí být považován za prvotřídního hlupáka, což Caitanya Mahāprabhu potvrdil svým vlastním chováním. Filosofičtí spekulanti, kteří si chtějí z filosofie vedānty udělat akademickou kariéru, se také nacházejí pod vlivem hmotné energie. Člověk, který neustále zpívá svaté jméno Pána, však již překonal oceán nevědomosti, a tak i osoba narozená v nízko postavené rodině, ale zpívající svaté jméno Pána, překonala studium vedāntské filosofie. Śrīmad-Bhāgavatam (3.33.7) v této souvislosti uvádí:

„Jestliže člověk narozený v rodině pojídačů psů začne zpívat svaté jméno Kṛṣṇy, znamená to, že ve svém minulém životě již musel vykonat všechny druhy odříkání, azkeze a védských yajñí.“ Další citát říká:

„Ten, kdo zpívá dvě slabiky ha-ri, již prostudoval čtyři Védy – Sāma, Ṛg, Yajur a Atharva.“

Někteří sahajiyové, kteří berou vše na lehkou váhu, zneužívají těchto veršů a považují se za vznešené vaiṣṇavy, přičemž se Vedānta-sūtry nebo filosofie vedānty ani nedotknou. Skutečný vaiṣṇava by však měl filosofii vedānty studovat. Pokud ovšem po prostudování vedānty člověk nezačne zpívat svaté jméno Pána, není o nic lepší než māyāvadī. Takže bychom neměli být ani māyāvādī, ani neznalí vedāntské filosofie. Śrī Caitanya Mahāprabhu předvedl svoji znalost vedānty při rozhovorech s Prakāśānandou Sarasvatīm. Měli bychom tedy vědět, že vaiṣṇava má být zcela obeznámen s filosofií vedānty, ale nemá si myslet, že studium vedānty je vším, a tak nemít vztah ke zpívání svatého jména. Oddaný musí pochopit, jak je důležité současně chápat filosofii vedānty a zpívat svatá jména. Stane-li se někdo na základě studia vedānty impersonalistou, znamená to, že jí neporozuměl. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě (15.15). Vedānta znamená „vrchol poznání“. Konečným vrcholem poznání je poznání o Kṛṣṇovi, který se neliší od svého svatého jména. Laciní vaiṣṇavové (sahajiyové) se nezajímají o studium vedāntské filosofie, jak ji vysvětlili čtyři hlavní ācāryové. Gauḍīya-sampradāya má k vedāntě komentář zvaný Govinda-bhāṣya, ale sahajiyové takové komentáře považují za nedotknutelné filosofické spekulace a ācāryi považují za smíšené oddané. Tím si chystají cestu do pekla.