Śrī caitanya-caritāmṛta Antya 19.107

Když Uddhava přijel z Mathury s poselstvím pro gopī, gopī začaly mluvit o Kṛṣṇovi a plakat. Śrīmatī Rādhārāṇī tehdy spatřila čmeláka a začala k němu mluvit jako nějaký blázen v domnění, že se jedná o Uddhavova posla nebo o někoho velmi drahého jemu a Kṛṣṇovi. Jsou to tyto verše (Bhāgavatam 10.47.12–21):

„Můj drahý čmeláku, jsi vychytralým přítelem Uddhavy a Kṛṣṇy. Jsi mistr v tom, jak se dotýkat nohou lidí, ale Já se tím nenechám zmást. Zdá se, že jsi seděl na ňadrech jedné z Kṛṣṇových přítelkyň, protože na tvém kníru vidím kuṅkumový prášek. Kṛṣṇa je teď zaneprázdněný lichocením všem svým mladým přítelkyním v Mathuře. Lze Ho tedy nyní označit jako přítele obyvatel Mathury, který od obyvatel Vrindávanu žádnou pomoc nepotřebuje. Nemá již důvod nás, gopī, uspokojovat. A protože jsi poslem takové osoby, jako je On, k čemu je dobrá tvá přítomnost zde? Kṛṣṇa by se určitě styděl za to, že se nacházíš v této společnosti.“

Čím Kṛṣṇa gopī tak urazil, že Ho chtějí odstranit ze svých myslí? Zde je odpověď:

„Kṛṣṇa nám již nedává okouzlující nektar svých rtů, ale dává ho ženám z Mathury. Kṛṣṇa přímo přitahuje naše mysli, ale přesto připomíná čmeláka, jako jsi ty, protože opouští společnost překrásné květiny a jde za květinou, která je podřadnější. Právě tak se k nám Kṛṣṇa zachoval. Nevím, proč ještě bohyně štěstí slouží Jeho lotosovým nohám, místo aby je opustila. Zřejmě věří Kṛṣṇovým falešným řečem, ale my, gopī, nejsme tak neinteligentní jako Lakṣmī.“

Když tato gopī slyšela čmelákovy sladké písně a poznala, že zpívá o Kṛṣṇovi pro Její potěšení, odpověděla:

„Drahý čmeláku, Pán Kṛṣṇa tady nebydlí, ale my Ho známe jako Yadupatiho (krále Yaduovské dynastie). Známe Ho moc dobře, a proto žádné další písně o Něm už nechceme slyšet. Bylo by lepší, kdybys šel zpívat těm, které jsou nyní Kṛṣṇovi drahé. Ty ženy v Mathuře teď získaly příležitost být v Jeho objetí. Ony jsou nyní Jeho milované, a proto jim přináší úlevu od pálení jejich ňader. Když tam půjdeš a budeš svoje písně zpívat těmto šťastným ženám, velmi je to potěší a budou tě ctít.“

„Ó sběrateli medu, Kṛṣṇa musí být velmi smutný, když nás, gopī, nevidí. Zajisté je dojatý ze vzpomínek na naše zábavy. Vyslal tě proto jako posla, abys nás potěšil. Nic nám neříkej! Všechny ženy ve třech světech, kde je smrt nevyhnutelná – na nebeských, středních a nižších planetách – jsou pro Kṛṣṇu snadno dostupné díky Jeho přitažlivému pozvednutému obočí. A navíc Mu neustále věrně slouží bohyně štěstí. My jsme ve srovnání s ní úplně bezvýznamné. Ve skutečnosti jsme úplné nuly. Ale přestože je Kṛṣṇa tak prohnaný, je také velmi štědrý. Můžeš Mu říct, že je velebený za svoji milosrdnost vůči nešťastníkům, a proto je známý jako Uttamaśloka neboli ten, kdo je opěvován vybranými slovy a verši.“

„Bzučíš u Mých nohou, protože chceš, abych ti odpustila tvoje minulé přestupky. Vzdal se prosím od Mých nohou! Vím, že tě Mukunda naučil říkat takováto sladká lichotivá slova a jak se máš chovat jako Jeho posel. To jsou zajisté prohnané úskoky, Můj drahý čmeláku, ale Já jim rozumím. To je Kṛṣṇův přečin. Neříkej Mu, co jsem řekla, i když vím, že jsi závistivý. My gopī jsme se vzdaly svých manželů, synů a všech náboženských zásad slibujících lepší zrození a nyní už neděláme nic jiného než službu Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa však ovládl svou mysl a snadno na nás zapomněl. Proto o Něm již nemluv. Zapomeňme na náš vztah.“

„Když si připomeneme Kṛṣṇovy minulé životy, Můj drahý čmeláku, máme z Něho velký strach. Ve své inkarnaci jako Pán Rāmacandra se choval jako lovec a nespravedlivě zabil svého přítele Vāliho. Chtivá Śūrpaṇakhā přišla uspokojit Rāmacandrovy touhy, ale On byl tak připoutaný k Sītādevī, že Śūrpaṇace jen usekl nos. V inkarnaci Vāmanadevy podvedl Baliho Mahārāje, když mu pod záminkou, že se od něho nechává uctívat, vzal všechen jeho majetek. Vāmanadeva chytil Baliho Mahārāje jako vránu. Můj drahý čmeláku, s takovou osobou není dobré se přátelit. Vím, že jakmile jednou někdo začne o Kṛṣṇovi mluvit, je velmi těžké s tím přestat, a přiznávám, že Já nemám dost sil, abych toho zanechala.“

„Vyprávění o Kṛṣṇovi mají takovou sílu, že ničí čtyři náboženské principy – zbožné počínání, ekonomický rozvoj, uspokojování smyslů a osvobození. Každý, kdo sluchem vypije byť jen kapku kṛṣṇa-kathā, se oprostí od veškeré hmotné připoutanosti a zášti. Jako pták, který nemá žádné zdroje obživy, se takový člověk stane potulným mnichem a živí se žebrotou. Obyčejné rodinné záležitosti se pro něho stanou utrpením a s odpoutaností se najednou všeho vzdá. Ale přestože je takové odříkání zcela namístě, Já jsem žena a nejsem ho schopná.“

„Ó Můj drahý poslíčku, jsem jako hloupý ptáček, který slyší lovcovy sladké písně, ve své prostotě jim uvěří, a pak má prostřelené srdce a musí všemožnými způsoby trpět. Uvěřily jsme Kṛṣṇovým slovům, a proto teď musíme snášet velkou bolest. Dotyk Kṛṣṇových nehtů zraňoval naše tváře a způsobil nám tolik bolesti! Měl bys tedy mluvit o něčem jiném, a zkazky o Něm vynechat.“

Když čmelák slyšel všechny ty řeči Śrīmatī Rādhiky, odletěl a potom se zase vrátil. Gopī se zamyslela a řekla:

„Jsi Kṛṣṇův drahý přítel a na Jeho pokyn ses vrátil. Měla bych tě proto uctívat. Ó nejlepší z poslů, řekni Mi nyní, co žádáš? Jaké je tvé přání? Kṛṣṇa se nedokáže vzdát milostné lásky, a tak je Mi jasné, že jsi sem přišel, abys nás k Němu odvedl. Jak to ale dokážeš? My víme, že na Kṛṣṇově hrudi nyní sídlí mnoho bohyní štěstí, které Kṛṣṇovi neustále slouží lépe, než bychom to dokázaly my.“

Vychvalovala čmeláka za jeho rozvahu a s velkou radostí řekla.

„Kṛṣṇa teď žije jako urozený člověk v mathurské gurukule a na všechny gopī z Vrindávanu zapomněl. Copak si ale nevzpomíná na sladký dům svého otce Nandy Mahārāje? My všechny jsme přirozeně Jeho služkami. Nevzpomíná si snad na nás? Mluví o nás někdy, nebo na nás úplně zapomněl? Odpustí nám někdy a dotkne se nás znovu těma rukama, které voní po aguru?“