Śrī caitanya-caritāmṛta Madhya 1.43

Tato Bhāgavata-sandarbha je také známá jako Ṣaṭ-sandarbha. V první části zvané Tattva-sandarbha je dokázáno, že Śrīmad-Bhāgavatam je nejautorizovanějším svědectvím přímo poukazujícím na Absolutní Pravdu. Druhá Sandarbha, Bhagavat-sandarbha, vysvětluje rozdíl mezi neosobním Brahmanem a lokalizovanou Paramātmou a popisuje duchovní svět a atmosféru kvality dobra neznečištěné zbývajícími dvěma hmotnými kvalitami. Je zde jinými slovy názorný popis transcendentální úrovně známé jako śuddha-sattva. Hmotné dobro má tendenci podlehnout znečištění dalšími dvěma hmotnými kvalitami, vášní a nevědomostí. Na úrovni śuddha-sattva však takové znečištění nehrozí, neboť se jedná o duchovní úroveň čistého dobra. Dále následuje popis energie Nejvyššího Pána a živé bytosti a také popis nepochopitelných energií a různých druhů energií Pána. Tyto energie jsou kategorizovány jako vnitřní, vnější, osobní, okrajové a tak dále. Pojednává se také o věčné povaze uctívání Božstva, o všemocnosti Božstva, o Jeho všudypřítomnosti, o tom, jak každému poskytuje ochranu, o Jeho jemných i hrubých energiích, Jeho osobních projevech, o Jeho projevech podoby, vlastností a zábav, o Jeho transcendentálním postavení a o Jeho úplné podobě. Je také řečeno, že vše, co se týká Absolutního, má stejnou moc a že duchovní svět, společníci v duchovním světě a tři druhy Pánových energií v duchovním světě jsou transcendentální. Dále se zde pojednává o rozdílu mezi neosobním Brahmanem a Osobností Božství, o úplnosti Osobnosti Božství, o cíli všeho védského poznání, o osobních energiích Pána a o Osobnosti Božství jako původním autorovi védského poznání.

Třetí Sandarbha má název Paramātma-sandarbha a v této knize se nachází popis Paramātmy (Nadduše) a vysvětlení, jak Paramātma existuje v miliónech živých bytostí. Jsou zde pojednání o rozdílech mezi kvalitativními inkarnacemi a rozpravy týkající se živých bytostí, māyi, hmotného světa, teorie přeměny, iluzorní energie, neodlišnosti tohoto světa od Nadduše a pravdy o hmotném světě. V této souvislosti jsou předloženy názory Śrīdhara Svāmīho. Uvádí se tu, že Nejvyšší Osobnost Božství dohlíží na všechny hmotné činnosti, přestože nemá žádné hmotné vlastnosti. Dalším tématem je, jak līlā-avatārové odpovídají na touhy svých oddaných a jak se Nejvyšší Osobnost Božství vyznačuje šesti vznešenými atributy.

Čtvrtá Sandarbha má název Kṛṣṇa-sandarbha. V této knize je dokázáno, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství. Hovoří se v ní o Kṛṣṇových zábavách a vlastnostech, o Jeho vládě nad puruṣa-avatāry a tak dále. Jsou zde potvrzeny názory Śrīdhara Svāmīho. V každém písmu je zdůrazněná svrchovanost Kṛṣṇy. Baladeva, Saṅkarṣaṇa a další Kṛṣṇovy expanze pocházejí z Mahā-Saṅkarṣaṇa. Všechny expanze a inkarnace současně existují v těle Kṛṣṇy, který je popsán jako dvouruký. Jsou tam také popisy planety Goloky, Vrindávanu (věčného Kṛṣṇova sídla), totožnosti Goloky a Vrindávanu, Yaduovců a pasáčků (obojí jsou Kṛṣṇovi věční společníci), popis rovnocennosti projevených a neprojevených zábav, Kṛṣṇova projevení v Gókule, královen z Dváraky jako expanzí vnitřní energie a jim nadřízených, zcela nepřekonatelných gopī. Kniha obsahuje také seznam jmen gopī a pojednání o svrchovaném postavení Śrīmatī Rādhārāṇī.

Pátá Sandarbha má název Bhakti-sandarbha a rozebírá se v ní, jak lze přímo vykonávat oddanou službu a jak ji uzpůsobit, ať přímo či nepřímo. Pojednává se zde o poznání různých druhů písem, o ustanovení védské instituce varṇāśramy, o tom, že bhakti je nadřazená plodonosným činnostem a tak dále. Je v ní také řečeno, že bez oddané služby je i brāhmaṇa zatracen. Kniha pojednává o procesu karma-tyāga (odevzdávání výsledků své karmy Nejvyšší Osobnosti Božství) a o praktikách mystické yogy a filosofické spekulace, jež jsou odmítnuty jako zbytečná námaha. Odrazuje se tu od uctívání polobohů, ale uctívání vaiṣṇavů se považuje za vznešené. Neoddaným není prokazována žádná úcta. Dále se pojednává o tom, jak je možné stát se osvobozenou duší ještě v tomto životě (jīvan-muktou), o Pánu Śivovi jako o oddaném a o tom, jak jsou bhakta a jeho oddaná služba věční. Je zde řečeno, že díky bhakti může člověk dosáhnout veškerého úspěchu, protože bhakti je transcendentální vůči hmotným kvalitám, a dále se mluví o tom, jak se skrze bhakti projevuje vlastní já. Hovoří se také o blaženosti vlastního já a o tom, jak bhakti člověku umožní dosáhnout lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, a to i když je vykonávána nedokonale. Kniha vychvaluje ničím nemotivovanou oddanou službu a vysvětluje, jak jí může každý oddaný dosáhnout sdružováním se s jinými oddanými. Popisuje rozdíly mezi mahā-bhāgavatou a obyčejným oddaným, příznaky filosofické spekulace, příznaky sebeuctívání (ahaṅgrahopāsanā), příznaky oddané služby, příznaky pomyslné dokonalosti, přijetí usměrňujících zásad, službu duchovnímu mistrovi, mahā-bhāgavatu (osvobozeného oddaného) a jak mu sloužit, službu vaiṣṇavům obecně, zásady naslouchání, opěvování, vzpomínání a sloužení lotosovým nohám Pána, přestupky při uctívání a jejich následky, modlitby, jak být věčným služebníkem Pána, jak s Pánem udržovat přátelský vztah a jak se všeho vzdát pro Jeho potěšení. Kniha také hovoří o rāgānugā-bhakti (spontánní lásce k Bohu), o tom, proč se stát právě oddaným Pána Kṛṣṇy, a porovnává další úrovně dokonalosti.

Šestá Sandarbha má název Prīti-sandarbha, pojednání o lásce k Bohu. Je zde řečeno, že láskou k Bohu se člověk dokonale osvobodí a dosáhne nejvyššího životního cíle. Vysvětluje se rozdíl mezi stavem osvobození personalisty a impersonalisty a také osvobození ještě za tohoto života v porovnání s vysvobozením z hmotného otroctví. Jako nejvznešenější ze všech druhů osvobození je popsáno osvobození provázené láskyplnou oddanou službou Pánu a jako nejvyšší dokonalost života je popsáno setkání s Nejvyšší Osobností Božství tváří v tvář. Okamžité osvobození je porovnáno s postupným osvobozením. Jak realizace Brahmanu, tak setkání s Nejvyšší Osobností Božství jsou popsány jako osvobození dosažená ještě v tomto životě, ale vnitřní a vnější setkání s Nejvyšší Osobností Božství je ukázáno jako mnohem vznešenější než transcendentální realizace záře Brahmanu. Je zde také srovnávací studie osvobození sālokya, sāmīpya a sārūpya. Sāmīpya je lepší než sālokya. Oddaná služba je považována za osvobození s většími možnostmi a hovoří se o tom, jak jí dosáhnout. Pojednává se také o transcendentální úrovni, na niž člověk dospěje po dosažení úrovně oddanosti, neboli o postavení lásky k Bohu, o okrajových příznacích transcendentální lásky a o tom, jak se probouzí, o rozdílu mezi takzvanou láskou a transcendentální láskou na úrovni lásky k Bohu a o různých druzích nálad a vztahů, jež prožívají gopī při svých smyslných radovánkách, které se liší od světských radovánek a které jsou symbolickým zastoupením čisté lásky ke Kṛṣṇovi. Pojednává se také o bhakti smíšené s filosofickou spekulací, o výjimečnosti lásky gopī, o rozdílu mezi oddanou službou s bohatstvím a láskyplnou oddanou službou, o vznešeném postavení obyvatel Gókuly, o pořadí Kṛṣṇových přátel podle vznešenosti, o gopech a gopīch chovajících ke Kṛṣṇovi rodičovskou náklonnost a nakonec o naprosté výjimečnosti lásky gopī a Śrīmatī Rādhārāṇī. Popisuje se také, jak se mohou dostavit duchovní pocity, když je člověk byť jen napodobuje, a jak jsou vysoce nadřazené obyčejným náladám světské lásky, dále se popisují různé extáze, probuzení extáze, transcendentální vlastnosti, výjimečnost dhīrodātty, nejvyšší přitažlivost milostné lásky, znaky extáze, znaky stálé extáze, nálady rozdělené do pěti transcendentálních rysů přímé láskyplné služby a nepřímá láskyplná služba sedmi druhů. Nakonec je probíráno překrývání různých ras, śānta (neutralita), služebnictví, přijetí útočiště, rodičovská láska, milostná láska, přímý transcendentální požitek a požitek v odloučení, předběžné zalíbení a sláva Śrīmatī Rādhārāṇī.