Skip to main content

Kapitola druhá

Počáteční stupně oddanosti

Šríla Rúpa Gósvámí popisuje v Bhakti-rasámrta-sindhu tři kategorie oddané služby, a to oddanou službu v praxi, oddanou službu v extázi a oddanou službu s čistou láskou k Bohu. Každá skupina má mnoho pododdělení. Obecně chápeme, že v kategorii oddané služby v praxi existují dvě různé vlastnosti, oddaná služba v extázi má čtyři vlastnosti a oddaná služba s čistou láskou k Bohu má šest vlastností. Šríla Rúpa Gósvámí je vysvětlí později.

V této souvislosti Šríla Rúpa Gósvámí naznačil, že člověk vhodný pro vědomí Kršny neboli pro oddanou službu může být klasifikován podle své určité chuti. Řekl, že oddaná služba je proces, který pokračuje z předcházejícího života. Nikdo se nemůže zapojit do oddané, služby aniž s ní měl nějaký předchozí styk. Řekněme, že se v tomto životě věnuji oddané službě do určité míry. Cokoliv udělám však nebude ztraceno, ani když to není vykonáno na sto procent správně. V příštím životě začnu z téhož místa, kde jsem v tomto životě přestal. Tímto způsobem oddaná služba neustále pokračuje. Ale dokonce, i když nepokračuje — stačí, že se člověk pouhou náhodou začne zajímat o pokyny čistého oddaného, a může být přijat a dělat pokroky v oddané službě. Pro lidi, kteří mají přirozenou chuť porozumět knihám jako je Bhagavad-gítá a Šrímad Bhágavatam, je oddaná služba snazší než pro ty, kteří přivykli pouze mentální spekulaci a argumentativním procesům.

Podporuje to mnoho autoritativních tvrzení vzdělaných učenců dávných časů. Podle jejich názoru může být člověk ovládán jistým přesvědčením získaným ze svých vlastních argumentů a rozhodnutí. Další člověk, který může být lepší logik, pak může jeho závěry vyvrátit a ustanovit nová tvrzení. Cesta argumentů takto nebude nikdy bezpečná či nezvratná. Šrímad Bhágavatam proto doporučuje, aby člověk šel ve stopách autorit.

Šríla Rúpa Gósvámí podává v Bhakti-rasámrta-sindhu obecný popis oddané služby. Jak již bylo dříve uvedeno, oddaná služba může být rozdělena do tří kategorií — oddaná služba v praxi, oddaná služba v extázi a oddaná služba s čistou láskou k Bohu. Nyní má Šríla Rúpa Gósvámí v úmyslu popsat oddanou službu v praxi.

Praxe znamená zaměstnávat smysly určitým druhem práce. Oddaná služba v praxi tedy znamená zaměstnat naše smyslové orgány ve službě Kršnovi. Některé ze smyslů jsou určeny pro získávání poznání a některé jsou určeny pro vykonávání závěrů našeho myšlení, cítění a chtění. Praxe znamená zaměstnání jak mysli, tak smyslů v praktické oddané službě. Tato praxe nemá vyvinout něco umělého. Dítě se například učí chodit. Chodit není nepřirozené. Schopnost chodit je od počátku v dítěti skrytá a pouze s trochou praxe začne chodit velice pěkně. Podobně oddaná služba Nejvyššímu Pánu je přirozený instinkt každé živé bytosti. Dokonce i necivilizovaní lidé jako je domorodé obyvatelstvo se uctivě klaní nějakému úžasnému úkazu přírodních zákonů a uvědomují si, že za tímto úžasným úkazem nebo jevem je něco svrchovaného. Toto vědomí nalezneme v každé živé bytosti a u těch, kteří jsou hmotně znečištěni, leží v dřímajícím stavu. Jakmile se toto vědomí očistí, nazývá se vědomí Kršny.

Existují předepsané způsoby, jak zapojit naše smysly a mysl, abychom probudili své dřímající vědomí lásky ke Kršnovi, stejně jako dítě může s trochou praxe začít chodit. Ten, kdo nemá k chůzi základní předpoklady, se nemůže naučit chodit na základě praxe. Vědomí Kršny nemůže být probuzeno pouhou praxí. Taková praxe neexistuje. Přejeme-li si vyvinout svoji přirozenou schopnost oddaně sloužit, existuje určitý postup, který když přijmeme a vykonáváme, způsobí, že se naše dřímající schopnost probudí. Této praxi se říká sādhana-bhakti.

Hmotná energie drží svým vlivem každou živou bytost v nepřirozeném šílenství. Ve Šrímad Bhágavatamu se říká: „Obecně se dá říci, že podmíněná duše je šílená, protože se neustále zaměstnává činnostmi, které zapříčiňují otroctví a utrpení.“ Duše je ve svém původním postavení šťastná, blažená, věčná a plná poznání. Jen když se zaplete do hmotných činností, začne být nešťastná, pomíjivá a plná nevědomosti. Způsobuje to vikarma. Vikarma jsou „činy, které se nemají dělat“. Musíme se proto cvičit v sādhana-bhakti, což znamená ráno obětovat maṅgala-ārati (uctívat Božstva), vyhýbat se určitým hmotným činnostem, prokazovat úctu duchovnímu mistrovi a dodržovat mnoho jiných pravidel a příkazů, které zde budou jeden po druhém probrány. Taková praxe člověku pomůže vyléčit se z šílenství. Jako pokyny psychiatra vyléčí duševní chorobu člověka, tak sādhana-bhakti vyléčí podmíněnou duši z jejího šílenství způsobeného vlivem máji, hmotné iluze.

Nárada Muni se o sādhana-bhakti zmínil v sedmém zpěvu, první kapitole, 32. verši Šrímad Bhágavatamu. Řekl králi Judhišthirovi: „Můj drahý králi, člověk musí upoutat svou mysl na Kršnu jakýmkoliv způsobem.“ Tomu se říká vědomí Kršny. Povinností áčárji, duchovního mistra, je nalézt pro svého učedníka způsob, jak upoutat mysl na Kršnu. Tak začíná sādhana-bhakti.

Šrí Čaitanja Maháprabhu nám dal za tímto účelem autorizovaný program, v jehož středu je zpívání Haré Kršna mantry. Zpívání má takovou moc, že okamžitě člověka připoutá ke Kršnovi. Tak začíná sādhana-bhakti. Člověk musí jakýmkoliv způsobem upoutat svou mysl na Kršnu. Velký světec Ambaríša Mahárádža upoutal svou mysl na Kršnu, i když byl král a měl velkou zodpovědnost. Podobně každý, kdo se pokouší takto upoutat svou mysl, velice rychle pokročí v úspěšném obnovení svého původního vědomí Kršny.

Sādhana-bhakti neboli praxe oddané služby se dělí na dvě části. První část se nazývá služba podle usměrňujících zásad; člověk musí dodržovat různé usměrňující zásady podle nařízení duchovního mistra nebo na základě autoritativních písem a nepřipadá v úvahu, že je odmítne. Této službě se říká vaidhi neboli usměrněná. Člověk ji musí plnit bez námitek. Následující část se nazývá rāgānugā. Rāgānugā se vztahuje na úroveň, na které člověk díky dodržování usměrňujících zásad začne být trochu více poután ke Kršnovi a vykonává oddanou službu z přirozené lásky. Člověk zaměstnaný v oddané službě může být například požádán, aby brzy ráno vstával a dělal ārati, což je jeden z prvků uctívání Božstev. Zpočátku vstává brzy ráno a provádí ārati na příkaz duchovního mistra, ale pak vyvine skutečné pouto. Když dospěje k této připoutanosti, sám od sebe se snaží zdobit Božstva a připravit různé druhy šatů a přemýšlí o různých plánech, jak pěkně provádět svou oddanou službu. Takové prokazování láskyplné služby spadá do kategorie praxe, je ale spontánní. Praxe oddané služby, sādhana-bhakti, tedy může být rozdělena na dvě části — usměrněná a spontánní.

Rúpa Gósvámí popisuje první část oddané služby neboli vaidhi-bhakti následovně: „Nemá-li člověk žádné pouto, neprokazuje-li žádnou spontánní láskyplnou službu Pánu, je zaměstnán ve službě Pánu pouze z poslušnosti k nařízením duchovního mistra či na základě písem. Taková služba z povinnosti se nazývá vaidhi-bhakti.

Zásady vaidhi-bhakti jsou také popsány ve druhém zpěvu, první kapitole, 5. verši Šrímad Bhágavatamu, kde Šukadéva Gósvámí poučuje umírajícího Maharádžu Paríkšita, jak by měl jednat. Maharádža Paríkšit potkal Šukadévu Gósvámího pouhý týden před svou smrtí a král si nebyl jistý tím, co má před svým odchodem vykonat. Přišlo tam také mnoho jiných světců, ale žádný mu nemohl dát náležité pokyny. Šukadéva Gósvámí mu však řekl: „Můj drahý králi, chceš-li umírat beze strachu, až tě za týden zastihne smrt (neboť ve skutečnosti každý se okamžiku smrti bojí), pak musíš okamžitě začít naslouchat, opěvovat a vzpomínat na Boha.“ Může-li člověk zpívat a poslouchat Haré Kršna a neustále vzpomínat na Kršnu, pak se jistě zbaví strachu před smrtí, která může přijít každým okamžikem.

Šukadéva Gósvámí zde řekl, že Nejvyšší Osobnost Božství je Kršna. Šukadéva proto doporučil, aby člověk neustále naslouchal o Kršnovi. Nedoporučoval zpívat a naslouchat o polobozích. Májávádí (impersonalisté) říkají, že člověk může zpívat jakékoliv jméno, ať už jméno Kršny nebo jména polobohů, a že výsledek bude stejný. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Podle autorizovaného výkladu Šrímad Bhágavatamu musí člověk naslouchat a zpívat pouze o Šrí Višnuovi (Kršnovi).

Šukadéva Gósvámí tedy doporučil Maharádžovi Paríkšitovi, že chce-li se člověk zbavit strachu před smrtí, musí se všemi možnými způsoby snažit naslouchat, opěvovat a vzpomínat na Nejvyšší Osobnost Božství, Kršnu. Poznamenal také, že Nejvyšší Osobnost Božství je sarvātmā. Sarvātmā znamená „Nadduše všech“. Kršna je také označen jako īśvara, nejvyšší vládce, který sídlí v srdcích všech. Začneme-li být přitahováni ke Kršnovi, ochrání nás před veškerým nebezpečím. V Bhagavad-gítě je řečeno, že každý, kdo se stane oddaným Pána, nebude nikdy přemožen. Ostatní jsou však vždy přemoženi. „Přemožen“ znamená, že po obdržení lidské životní podoby se člověk nedostane ze zapletení rození a smrti, a tak ztratí svou jedinečnou příležitost. Takový člověk neví, kam ho zákony přírody uvrhnou.

Řekněme, že člověk nevyvine vědomí Kršny v lidské životní podobě. Bude uvržen do koloběhu rození a smrti zahrnujícího 8 400 000 životních druhů a jeho duchovní totožnost zůstane ztracena. Neví, zdali z něj bude rostlina nebo šelma nebo pták nebo něco jiného; existuje mnoho životních druhů. Pro obnovení našeho původního vědomí Kršny doporučuje Rúpa Gósvámí velice upřímně upnout svou mysl jakýmkoliv způsobem na Kršnu a tím se také zbavit strachu ze smrti. Svůj další osud po smrti neznáme, neboť jsme zcela pod nadvládou zákonů přírody. Pouze Kršna, Nejvyšší Osobnost Božství, je vládce přírodních zákonů. Odevzdáme-li se upřímně Kršnovi, přestaneme se bát, že budeme uvrženi zpět do koloběhu mnoha životních druhů. Upřímný oddaný bude jistě přemístěn do Kršnovy říše, jak potvrzuje Bhagavad-gítá.

V Padma Puráně se doporučuje tentýž proces. Říká se v ní, že člověk by měl neustále vzpomínat na Šrí Višnua. Tomu se říká dhyāna, neboli meditace — neustále vzpomínat na Kršnu. Říká se, že člověk má meditovat s myslí upřenou na Višnua. Padma Purána doporučuje, abychom meditací neustále upínali svou mysl na podobu Višnua a nezapomínali na Něj ani na okamžik. Tato úroveň vědomí se nazývá samādhi neboli tranz.

Měli bychom si vždy uspořádat činnosti svého života tak, abychom neustále vzpomínali na Višnua, na Kršnu. To je vědomí Kršny. Je jedno, zda soustředíme svou mysl na čtyřrukou podobu Višnua nebo na podobu dvojrukého Kršny. Padma Purána doporučuje: jakýmkoliv způsobem neustále mysli na Višnua a za žádných okolností na Něj nezapomeň. To je vlastně ta nejzákladnější ze všech usměrňujících zásad. Přijde-li od nadřízeného příkaz něco vykonat, současně ho doprovází i zákaz. Zní-li příkaz, abychom neustále vzpomínali na Kršnu, zákaz je, abychom na Něj nikdy nezapomněli. V tomto jednoduchém příkazu a zákazu jsou shrnuty všechny usměrňující zásady.

Tato usměrňující zásada platí pro všechny varny a ášramy; kasty i zaměstnání. Existují čtyři varny, totiž bráhmani (kněží a intelektuálové), kšatrijové (válečníci a státníci), vaišjové (obchodníci a farmáři) a šúdrové (dělníci a sluhové). A existují také čtyři ášramy, totiž brahmačarja (studentský život), grhastha (hospodář), vánaprastha (život v ústraní) a sannjása (odříkání). Usměrňující zásady nemají dodržovat jenom brahmačáríni (studenti v celibátu), ale vztahují se na všechny. Nezáleží na tom, zda je člověk začátečník — brahmačárí — nebo velice pokročilý — sannjásí. Zásada neustále vzpomínat na Kršnu, Nejvyšší Osobnost Božství, a nezapomenout na Něj ani na okamžik je určena pro všechny za všech okolností.

Řídíme-li se touto zásadou, všechna ostatní pravidla a nařízení budou automaticky splněna. Všechna ostatní pravidla a příkazy bychom měli chápat jako pomocnice nebo služebnice této základní zásady. Předepsaná pravidla a příkazy a jejich reakce jsou uvedeny ve 2. a 3. verši páté kapitoly jedenáctého zpěvu Šrímad Bhágavatamu. Čamasa Muni, jeden z devíti světců, kteří přišli poučit krále Nimiho, oslovil krále a řekl: „Čtyři společenské třídy, totiž bráhmani, kšatrijové, vaišjové a šúdrové, pocházejí z různých částí vesmírné podoby Nejvyššího Pána. Bráhmani pocházejí z hlavy, kšatrijové z paží, vaišjové z pasu a šúdrové z nohou. Podobně sannjásíni pocházejí z hlavy, vanáprasthové z paží, grhasthové z pasu a brahmačárí z nohou.“

Různé společenské skupiny a stupně duchovního pokroku se posuzují z hlediska kvalifikace. V Bhagavad-gítě je potvrzeno, že čtyři společenské řády a čtyři duchovní stavy stvořil Pán sám podle různých individuálních vlastností. Jako různé části těla vykonávají různé druhy činností, stejně tak společenské a duchovní skupiny vykonávají různé činnosti podle kvalifikace a postavení. Středem činností je však vždy Nejvyšší Osobnost Božství. Jak potvrzuje Bhagavad-gítá: „Pán je nejvyšší poživatel.“ Ať už je člověk bráhman nebo šúdra, musí svými činnostmi uspokojit Nejvyššího Pána. Potvrzuje to také Šrímad Bhágavatam; veršem, který zní: „Každý musí konat svou určitou povinnost, avšak dokonalost této práce se má měřit podle toho, jak dalece bude Pán s takovými činnostmi spokojen.“ Je zde nařízeno, že člověk musí jednat úměrně svému postavení, a takovými činnostmi musí uspokojit Nejvyšší Osobnost, jinak ze svého postavení poklesne.

Zaměstnáním bráhmana, který je zrozen z hlavy Pána, je například kázat transcendentální védské zvukové vibrace neboli śabda-brahma. Bráhman je hlava, a proto musí rozšiřovat transcendentální zvuk a musí také jíst ve jménu Nejvyššího Pána. Když bráhman jí, měli bychom v souladu s védskými příkazy chápat, že jeho prostřednictvím jí Osobnost Božství. Neznamená to však že bráhman by měl pouze jíst ve jménu Pána a nekázat poselství Bhagavad-gíty světu. Ten, kdo káže poselství Gíty, je ve skutečnosti Kršnovi velice drahý, jak potvrzuje Gítá samotná. Takový kazatel je skutečný bráhman a nabídneme-li mu jídlo, dáme najíst přímo Nejvyššímu Pánu.

Podobně kšatrija musí ochraňovat lidi před nástrahami máji. To je jeho povinnost. Jakmile například Maharádža Paríkšit uviděl, že černý muž, jehož jméno bylo Kali*, se pokouší zabít krávu, vzal svůj meč a chtěl tohoto muže ihned zabít. To je povinností kšatriji. K poskytnutí ochrany je násilí potřeba. V Bhagavad-gítě Kršna přímo Ardžunovi nařídil, aby se dopustil na Kuruovském bitevním poli násilí, jen aby poskytl ochranu lidstvu.

* Nezaměnit s Kálí, polobohyní, která je ničícím rysem hmotné přírody.

Vaišjové mají pěstovat zemědělské plodiny, obchodovat s nimi a rozdělovat je. Pracující třída neboli šúdrové jsou ti, kteří nemají inteligenci bráhmanů, kšatrijů či vaišjů, a proto mají pomáhat vyšším třídám tělesnou prací. Takto je zajištěna naprostá spolupráce a duchovní pokrok pro všechny různé společenské třídy. Když členové společnosti nespolupracují, poklesnou. To je situace současné Kali-jugy, věku svárů. Nikdo neplní svou povinnost a všichni jsou pouze pyšní a říkají si bráhman (intelektuál) nebo kšatrija (voják či státník). Ve skutečnosti však nemají žádné postavení. Nemají spojení s Nejvyšší Osobností Božství, protože si nejsou vědomi Kršny. Hnutí pro vědomí Kršny je určeno k tomu, aby uvedlo celou společnost do pořádku, aby každý byl šťastný a získal prospěch z rozvoje vědomí Kršny.

Pán Šrí Kršna poučil Uddhavu, že dodržováním příkazů společenských a duchovních tříd lidské společnosti může člověk uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, a stane-li se tak, bude mít celá společnost bez potíží hojně všech životních potřeb. Je tomu tak proto, že Nejvyšší Osobnost Božství konec konců udržuje všechny živé bytosti. Bude-li celá společnost plnit své předepsané povinnosti a zůstávat ve vědomí Kršny, není pochyb o tom, že všichni její členové budou žít velice mírumilovně a šťastně. Celý svět se změní ve Vaikunthu, duchovní svět, a nebude nedostatek životních potřeb. A i když se lidská společnost nepřemístí do království Boha, následováním příkazů Šrímad Bhágavatamu a vykonáváním povinností ve vědomí Kršny bude ve všech ohledech šťastná.

Samotný Šrí Kršna řekl něco podobného v jedenáctém zpěvu, dvacáté sedmé kapitole, 49. verši Šrímad Bhágavatamu Uddhavovi: „Můj drahý Uddhavo, všichni lidé jsou zaměstnáni nějakými činnostmi; buď těmi, které jsou uvedeny ve zjevených písmech, nebo obyčejnými světskými. Jestliže budou s výsledky kterékoliv z těchto činností uctívat Mě ve vědomí Kršny, pak budou velice šťastní v tomto světě i v příštím. O tom není pochyb.“ Z Jeho slov můžeme dojít k závěru, že činnosti ve vědomí Kršny přinesou všem dokonalé naplnění všech tužeb.

Hnutí pro vědomí Kršny je tak pěkné, že zde není dokonce ani třeba označovat se jako bráhman, kšatrija, vaišja, šúdra, brahmačárí, grhastha, vánaprastha nebo sannjásí. Každý může dělat to zaměstnání, které má nyní. Pouze ať uctívá Pána Kršnu prostřednictvím výsledků svých činností ve vědomí Kršny. To urovná celou situaci a každý na tomto světě dosáhne štěstí a míru. V Nárada-paňčarátře jsou usměrňující zásady oddané služby vylíčeny následovně: „Všechny činnosti schválené ve zjevených písmech, jejichž cílem je uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství, přijímají svatí učitelé jako usměrňující zásady oddané služby. Když někdo takto pravidelně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství pod vedením pravého duchovního mistra, pak se postupně povýší na úroveň služby s čistou láskou k Bohu.“