Skip to main content

Kapitola devátá

Další rozvedení zásad oddané služby

Pomlouvání

Pomlouvání Pána nebo Jeho oddaných bychom neměli nikdy tolerovat. V této souvislosti říká Šukadéva Gósvámí Paríkšitovi Mahárádžovi v desátém zpěvu, sedmdesáté čtvrté kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu: „Můj drahý králi, když člověk zaslechne pomlouvání Pána a Jeho oddaných a neodejde z toho místa, připraví se o výsledky všech zbožných činností.“

V jednom z veršů Šikšáštaky Pán Čaitanja říká: „Oddaný by měl být snášenlivější než strom a pokornější než tráva. Měl by vzdávat úctu všem, ale nepřijímat úctu pro sebe.“ Pán Čaitanja byl pokorný a skromný jako oddaný, ale když se dověděl o zranění Šrí Nitjánandy, okamžitě se za Ním rozběhl a chtěl provinilce Džagáje a Mádháje zabít. Chování Pána Čaitanji je velice důležité. Ukazuje, že vaišnava může být velice snášenlivý a pokorný, vzdávat se veškeré úcty pro sebe, ale má-li někdo v úmyslu urážet Kršnu nebo Jeho oddaného, nebude to nikdy tolerovat.

Existují tři způsoby, jak se v takové situaci zachovat. Uslyší-li člověk pomlouvačná slova, měl by být natolik zkušený, aby mohl oponující stranu porazit argumenty. Není-li ji schopen porazit, pak by tam neměl pokorně stát, ale měl by si vzít život. Není-li člověk schopen porazit oponující stranu ani si vzít život, existuje třetí způsob, jak se v této situaci zachovat. Člověk musí odejít. Když oddaný nebude následovat žádný z výše zmíněných tří způsobů, poklesne ze svého postavení v oddané službě.

Tilak a korálky z tulasí

Padma Purána popisuje, jak by si měl vaišnava zdobit tělo tilakem a korálky: „Lidi, kteří si dají na krk korálky z tulasí, kteří si značí dvanáct míst na těle jako chrám Višnua Višnuovými symboly (čtyři předměty, které drží Pán Višnu v rukách — lasturu, kyj, disk a lotosový květ) a kteří mají na čelech viṣṇu-tilaka, bychom měli považovat za oddané Pána Višnua v tomto světě. Jejich přítomnost očišťuje svět, a místo, kde setrvají, se stává stejně dobrým jako je Vaikuntha.“

Podobně se ve Skanda Puráně říká: „Za lidmi, které zdobí tilak nebo gopī-candana (druh jílu, který se vytváří v určitých oblastech Vrndávany), kteří si popisují těla svatými jmény Pána a na jejichž krcích a prsou jsou korálky z tulasí, nikdy nepřijdou Jamadútové, služebníci krále Jamy (pána smrti), který trestá všechny hříšné lidi. Jamarádžovi služebníci nikdy nepovolávají vaišnavy. Ve Šrímad Bhágavatamu ve vyprávění o Adžámilově osvobození se říká, že Jamarádža dal svým pomocníkům jasné pokyny, aby nechodili za vaišnavy. Vaišnavové jsou mimo dosah Jamarádžovy moci.

V Padma Puráně je také zmínka: „Člověk, jehož tělo je ozdobeno nápisy svatého jména Pána santálovou pastou, je osvobozen od všech hříšných reakcí a po své smrti přijde přímo na Kršnalóku, aby žil ve společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství.“

Přijímání květinových girland

Další pokyn je, že bychom měli nosit květinové girlandy, které byly obětovány Božstvu. V jedenáctém zpěvu, šesté kapitole, 46. verši Šrímad Bhágavatamu říká Uddhava Kršnovi: „Můj drahý Kršno, vzal jsem si věci, které jsi používal a těšil jsi se z nich — květinové girlandy, posvátné předměty, šaty a ozdoby — a jím pouze zbytky Tvého jídla, protože jsem Tvůj prostý služebník. Jsem si proto jist, že mne nezasáhne vliv hmotné energie.“ Znamená to, že žádný člověk, který si podle pravidel a předpisů zdobí tělo tilakem, gópí-čandanou nebo santálovou pastou a který nosí girlandu obětovanou Kršnovi, nemůže být přemožen vlivem hmotné energie. Je vyloučeno, že by ho v okamžiku smrti povolali služebníci Jamarádži. Dokonce i když nedodržuje všechny vaišnavské zásady, ale přesto pojídá zbytky jídla obětovaného Kršnovi (kṛṣṇa-prasāda), postupně se kvalifikuje k tomu, aby se povýšil na úroveň vaišnavy.

Ve Skanda Puráně Brahmá říká Náradovi: „Můj drahý Nárado, každý, kdo si pověsí na krk květinovou girlandu, kterou předtím použil Kršna, se zbaví všech nemocí, oprostí se od reakcí za hříšná jednání a postupně se osvobodí od hmotného znečištění.“

Tančení před Božstvy

Ve Dváraká-mahátmje říká Pán Kršna o důležitosti tančení před Božstvy: „Člověk radostného ducha, který cítí opravdovou extázi oddanosti, když přede Mnou tančí, a na jehož těle se projeví další příznaky, může spálit všechny nahromaděné hříšné reakce uložené po mnoho tisíc let.“ Ve stejné knize je následující Náradův výrok: „Z těla jakéhokoliv člověka, který tleská a tancuje před Božstvy a jsou na něm vidět příznaky extáze, vylétnou všichni ptáci hříšných činností a uletí pryč.“ Když člověk tleská dlaněmi, může to způsobit, že uletí mnoho ptáků a podobně všechny ptáky hříšných činností, kteří sedí na těle, lze přimět k tomu, aby se rozlétli, pouhým tančením a tleskáním před Božstvem Kršny.

Klanění se v úctě Božstvu

V Náradíja Puráně se říká o poklonách a vzdávání úcty Božstvu: „Člověka, který vykonal velkou obřadní oběť, a člověka, který jednoduše vzdal svou hlubokou úctu tím, že se poklonil před Pánem, nelze považovat za sobě rovné.“ Člověk, který vykonal mnoho velkých obětí, dosáhne výsledků svých zbožných činností, ale když jsou vyčerpány, musí se znovu narodit na planetě Zemi, avšak člověk, který jednou vzdal úctu poklonou před Božstvem, nepřijde zpátky do tohoto světa, protože půjde přímo do Kršnova sídla.

Povstání na přivítání Pána

V Brahmánda Puráně je řečeno: „Člověk, který spatří Pánovu slavnost vozů Ratha-játrá a povstane, aby přivítal Pána, může odstranit ze svého těla všechny druhy hříšných reakcí.“

Následování Božstev

Podobný citát je z Bhavišja Purány, ve kterém se říká: „Následováním vozu Ratha-játry, když Božstva zpředu nebo zezadu projíždějí, bude dokonce i člověk zrozený v nízké rodině jistě povýšen do takového postavení, že získá bohatství rovné Višnuovu.“

Navštěvování chrámu Višnua a posvátných míst

V Puránách se říká: „Lidé, kteří se pokoušejí navštěvovat posvátná poutní místa jako Vrndávana, Mathurá nebo Dváraká, jsou skutečně slavní. Tímto cestováním mohou překonat poušť hmotného bytí.“

V Hari-bhakti-sudhódaji se píše o prospěchu z navštěvování chrámů Pána Kršny. Jak jsme dříve vysvětlili, ve Vrndávaně, Mathuře a Dvárace všichni oddaní využívají příležitosti, aby na těchto posvátných místech navštívili různé chrámy. V Hari-bhakti-sudhódaji stojí: „Lidé, které pohání čistá oddaná služba s vědomím Kršny a kteří proto jdou shlédnout Božstva Višnua v Jeho chrámu, budou jistě ušetřeni opětovného vstoupení do vězení matčina lůna.“ Podmíněná duše zapomene na utrpení života v matčině lůně během narození, což je však velice bolestný a hrůzný zážitek. Aby člověk unikl tomuto hmotnému podmínění, doporučuje se mu v duchu oddanosti navštívit chrám Višnua. Pak se může velice snadno dostat z nepříjemných podmínek hmotného zrození.

Obcházení chrámu Višnua

V Hari-bhakti-sudhódaji se říká: „Člověk, který chodí kolem Božstev Višnua, může zastavit chod opakovaného rození a smrti v hmotném světě.“ Podmíněná duše následkem svého hmotného bytí prochází opakovaným zrozením a smrtí, a to lze zastavit pouhým obcházením Božstva v chrámu.

Obřad čáturmásja se dodržuje v průběhu čtyř měsíců deštivého období v Indii (přibližně červenec, srpen, září, říjen), počínaje měsícem Šrávana. Zbožní lidé, kteří obvykle cestují z jednoho místa na druhé, aby rozšiřovali vědomí Kršny, během těchto čtyř měsíců zůstávají na jednom místě, obvykle na nějakém posvátném poutním místě. Během této doby se přísně dodržují určitá zvláštní pravidla a předpisy. Ve Skanda Puráně se říká, že když člověk během tohoto období obejde Višnuův chrám alespoň čtyřikrát, rozumí se tím, že procestoval celý vesmír. Obcházením člověk navštěvuje všechna posvátná místa, kde protékají vody Gangy, a následováním usměrňujících zásad čáturmásji se člověk může velice snadno povznést na úroveň oddané služby.

Arčaná

Arcanā znamená uctívání Božstva v chrámu. Vykonáváním tohoto procesu se člověk přesvědčuje, že není tělem, ale duší. V desátém zpěvu, osmdesáté první kapitole, 19. verši Šrímad Bhágavatamu je řečeno, jak si Sudámá, Kršnův důvěrný přítel, na cestě do bráhmanských domů pro sebe potichu říkal: „Pouhým uctíváním Kršny může člověk velice snadno dosáhnout všech výsledků nebeského bohatství, osvobození, nadvlády nad vesmírnými planetárními systémy, všech bohatství hmotného světa a mystických sil jógového systému.“

Události, které vedly k Sudámově tiché mluvě, byly následující: Pán Kršna nařídil svému příteli Sudámovi, aby šel do bráhmanských domů a požádal o nějaké jídlo. Bráhmani prováděli velkou oběť a Pán Kršna řekl Sudámovi, aby na ně naléhal, že On a Balaráma mají hlad a chtějí se najíst. Když tam Sudámá došel, bráhmani odmítli cokoli dát, ale když manželky bráhmanů uslyšely, že Kršna chce nějaké jídlo, okamžitě vzaly mnoho chutných pokrmů a šly je Šrí Kršnovi nabídnout. Ve Višnu-rahasje se také říká: „Jakýkoliv člověk na tomto světě, který se věnuje uctívání Višnua, může velice snadno dosáhnout všeblaženého království Boha, známého jako Vaikunthalóka.“

Prokazování služby Pánu

Ve Višnu-rahasje stojí: „Jakýkoliv člověk, který může zařídit uctívání Pána stejným způsobem, jako když krále obsluhuje jeho služebnictvo, bude po smrti jistě povýšen do Kršnova sídla.“ Chrámy v Indii jsou skutečně jako královské paláce. Nejsou to obyčejné budovy, protože Kršna má být uctíván stejným způsobem jako král ve svém paláci. Ve Vrndávaně je mnoho set chrámů, kde je Božstvo uctívané stejně jako král. V Náradíja Puráně se říká: „Zůstane-li člověk v Pánově chrámu i jen na několik okamžiků, může bezpochyby dosáhnout transcendentálního Božího království.“

Z toho vyplývá, že bohatí lidé by měli postavit krásné chrámy a zařídit uctívání Višnua, aby lidi lákala návštěva takových chrámů a naskytla se jim příležitost tančit před Pánem, zpívat svaté jméno a naslouchat svatému jménu Pána. Všichni tak dostanou příležitost povýšit se do Božího království. Díky pouhé návštěvě chrámu bude i obyčejný člověk moci získat nejvyšší požehnání, ani nemluvě o oddaných, kteří jsou neustále zaměstnáni ve službě Pánu s plným vědomím Kršny.

V této souvislosti je ve čtvrtém zpěvu, dvacáté první kapitole, 31. verši Šrímad Bhágavatamu prohlášení, v němž král Prthu říká svým podřízeným: „Moji drazí občané, vězte prosím, že Nejvyšší Osobnost Božství, Hari, je skutečný vysvoboditel pokleslých podmíněných duší. Žádný polobůh nedokáže podmíněné duše osvobodit, protože polobozi jsou sami podmínění. Podmíněná duše nemůže osvobodit jinou podmíněnou duši. Pouze Kršna nebo Jeho pravý představitel ji může vysvobodit. Voda Gangy, která vytéká z prstu Pána Višnua, dopadá na planetu Zemi a ostatní planety, a tak osvobozuje všechny podmíněné hříšné bytosti. Co je třeba říci o osvobození lidí, kteří neustále slouží Pánu? O jejich osvobození není pochyb, i když se v minulých životech mohli dopustit mnoha hříšných činností.“ Člověk, který uctívá Božstva, může tedy zmenšit nahromaděné hříšné reakce pocházející z mnoha předchozích zrození. Proces uctívání Božstev jsme již popsali a měli bychom se s vážností snažit následovat jeho pravidla a předpisy.

Zpívání

In the Liṅga Purāṇa there is a statement about glorifying and singing about the Lord. It is said there, “A brāhmaṇa who is constantly engaged in singing the glories of the Lord is surely elevated to the same planet as the Supreme Personality of Godhead. Lord Kṛṣṇa appreciates this singing even more than the prayers offered by Lord Śiva.”

Sankírtan

Opěvujeme-li hlasitě činnosti, vlastnosti, podoby atd. Pána, našemu zpívání se říká saṅkīrtana. Saṅkīrtana také poukazuje na společné zpívání svatého jména Pána.

Višnu-dharma vychvaluje metodu společného zpívání: „Můj drahý králi, slovo Kṛṣṇa je tak blahodárné, že každý, kdo toto svaté jméno zpívá, se okamžitě zbaví následků hříšných činností z mnoha zrození.“ To je skutečnost. V Čaitanja-čaritámrtě stojí: „Člověk, který jedinkrát vyřkne svaté jméno Kršny, může odstranit následky více hříšných činností, než je schopen napáchat.“ Hříšný člověk se může dopustit velkého množství hříšných činností, ale není schopen jich udělat tolik, aby nemohly být odstraněny jediným vyřknutím slova Kṛṣṇa.

V sedmém zpěvu, deváté kapitole, 18. verši Šrímad Bhágavatamu se Prahláda Mahárádža modlí k Pánu následovně: „Můj drahý Pane Nrsinho, budu-li povýšen na místo Tvého služebníka, pak budu moci naslouchat o Tvých činnostech. Jsi nejvyšší přítel, nejvyšší uctívané Božstvo. Tvé zábavy jsou transcendentální a pouhým nasloucháním o nich můžeme smazat všechny své hříšné činnosti. Nestarám se proto o žádné hříšné činnosti, protože pouhým nasloucháním o Tvých zábavách se vymaním ze všeho znečištění hmotnou připoutaností.“

Existuje mnoho písní o Pánových činnostech. Brahma-sanhitu například zpívá Brahmá, Nárada-paňčarátru Nárada Muni a Šrímad Bhágavatam Šukadéva Gósvámí. Jakýkoliv člověk, který bude naslouchat těmto písním, se může velice snadno dostat z pout hmotného znečištění. Naslouchat Božím písním by nemělo být obtížné. Přicházejí k nám z doby před mnoha a mnoha milióny let a lidé jich stále využívají. Proč by jich člověk v dnešní době nemohl plně využít a tak se osvobodit?

V prvním zpěvu, páté kapitole, 22. verši Šrímad Bhágavatamu říká Nárada Muni svému žáku Vjásadévovi: „Můj drahý Vjáso, měl bys vědět, že lidé zaměstnaní odříkáním a pokáním, studováním Véd, prováděním obětí, zpíváním védských hymnů, spekulováním o transcendentálním poznání a prováděním dobročinností by měli za všechny své příznivé činnosti nakonec získat místo ve společnosti oddaných a opěvovat slávu Pána.“ Zde se naznačuje, že opěvování Pána je nejvyšší činností živé bytosti.

Džapa

Tiché a pomalé odříkávání mantry nebo písně se nazývá japa a zpívání stejné mantry hlasitě se nazývá kīrtana. Například velice jemné pronášení mahá-mantry (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) tak, aby to slyšel jen člověk samotný, se nazývá japa. Zpívání stejné mantry hlasitě, aby ji slyšeli všichni ostatní, se nazývá kīrtana. Mahá-mantru lze použít pro džapu i pro kírtan. Recitujeme-li džapu, je to pro náš vlastní prospěch, ale když se zpívá kírtan, přináší to prospěch všem, kteří ho zaslechnou.

V Padma Puráně stojí: „Člověku, který zpívá svaté jméno, ať už tiše nebo hlasitě, se okamžitě otevře cesta k osvobození a dokonce i k nebeskému štěstí.“

Pokora

Ve Skanda Puráně se o pokoře a odevzdanosti lotosovým nohám Pána říká, že vyrovnaní oddaní mohou vyjádřit svou odevzdanost Kršnovi následujícími třemi způsoby: (1) samprārthanātmikā, vroucími modlitbami; (2) dainyavodhikā, skromným pokořením se; (3) lālasāmayī, touhou po nějakém dokonalém stavu. Tužba po nějaké dokonalosti v duchovním životě není smyslový požitek. Když člověk pozná něco o svém přirozeném vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství, pozná své původní postavení a chce se do něho navrátit — ať už jako přítel, služebník, rodič nebo milenec Kršny. To se nazývá lālasāmayī neboli veliká touha dostat se do svého přirozeného postavení. Úroveň odevzdanosti lālasāmayī přichází ve stavu dokonalého osvobození, který se odborně nazývá svarūpa-siddhi, kdy živá bytost díky dokonalému duchovnímu pokroku a osvícení porozumí svému původnímu vztahu k Pánu.

V Padma Puráně je pěkně vyjádřené pokorné cítění oddaných v modlitbě k Pánovi: „Můj drahý Pane, vím, že mladé dívky mají přirozenou náklonnost k mladým chlapcům a že mladí chlapci mají přirozenou náklonnost k mladým dívkám. Modlím se ke Tvým lotosovým nohám, aby má mysl mohla být k Tobě připoutána stejně spontánním způsobem.“ Příklad je velice vhodný. Když mladý chlapec zahlédne dívku nebo dívka chlapce, jsou přirozeně přitahováni aniž bylo třeba nějakého představování. Jsou přirozeně přitahováni aniž je to někdo učil, následkem pohlavního pudu. To je hmotný příklad, ale oddaný se modlí, aby mohl vyvinout podobnou spontánní připoutanost k Nejvyššímu Pánu, která by byla bez jakékoliv touhy po prospěchu a bez jakékoliv jiné příčiny. Přirozená připoutanost k Pánovi je dokonalou úrovní seberealizace.

V Padma Puráně se o skromnosti a pokoře říká: „Můj drahý Pane, neexistuje živá bytost hříšnější než jsem já. Neexistuje nikdo, kdo se dopustil větších přestupků. Jsem tak hříšný a dopustil jsem se takových prohřešků, že když se Ti přicházím doznat ke svým hříšných činnostem, stydím se.“ To je pro oddaného přirozené. Co se týká podmíněné duše, není divu, že se ve svém minulém životě dopustila nějakých hříšných činností, k čemuž je třeba se přiznat a vyzpovídat se před Pánem. Jakmile to upřímný oddaný udělá, Pán mu promine. Neznamená to však, že by měl člověk zneužívat Pánovy bezpříčinné milosti, dopouštět se stále stejných hříšných činností a očekávat, že mu bude znovu a znovu prominuto. Takovou mentalitu mají pouze nestydatí lidé. Zde se jasně říká: „Když se přijdu doznat ke svým hříšným činnostem, začnu se stydět.“ Nestydí-li se člověk za své hříšné činnosti a stejných věcí se dopouští i nadále s vědomím, že mu Pán promine, je to ten nejnesmyslnější přístup. Taková myšlenka je nepřijatelná v žádné části védské literatury. Skutečností je, že zpíváním svatého jména Pána se člověk očistí od všech hříšných činností ze svého předcházejícího života. Neznamená to však, že po očištění by měl s těmito činnostmi znovu začít a očekávat, že bude znovu očištěn. Takový přístup je nesmyslný a v oddané službě nepřípustný. Někdo si může myslet: „Celý týden se mohu dopouštět hříchů a pak se půjdu do chrámu nebo kostela ze svých hříšných činností vyzpovídat, abych se očistil a mohl začít znovu hřešit.“ To je nanejvýš nesmyslné, je to ten největší přestupek a pro autora Bhakti-rasámrta-sindhu je to nepřijatelné.

V Nárada-paňčarátře projev pokory doprovází touha po dokonalosti. Oddaný říká: „Můj drahý Pane, kdy přijde den, kdy mě požádáš, abych ovíval Tvé tělo a podle svého přání řekneš: ,Ovívej Mě taktò?“ Oddaný v tomto verši touží osobně ovívat tělo Nejvyšší Osobnosti Božství. To znamená, že se touží stát osobním společníkem Nejvyššího Pána. Každý oddaný s jakýmikoliv schopnostmi — ať už jako služebník, přítel nebo milenec — má vždy přímý styk s Pánem, ale podle svého individuálního vkusu touží právě po jednom z těchto vztahů. Tento oddaný se touží stát Pánovým služebníkem a touží Ho ovívat, jak to dělá Jeho vnitřní energie Lakšmí, bohyně štěstí. Také si přeje, aby Nejvyššího Pána potěšilo poučovat ho, jak ovívat. Pokora s transcendentální touhou neboli lālasāmayī vijñapti je nejvyšší dokonalá úroveň duchovní realizace.

V Nárada-paňčarátře se popisuje další projev pokory. Oddaný tam říká: „Můj drahý Pane s lotosovýma očima, kdy přijde den, kdy se na břehu řeky Jamuny zblázním a budu zpívat Tvé svaté jméno se slzami v očích?“ To je další úroveň dokonalosti. Pán Šrí Čaitanja také toužil, aby „mi jeden okamžik připadal jako dvanáct let a celý svět se mi zdál prázdný, když Tě nemohu spatřit, můj Pane.“ Člověk by se měl vroucně modlit a začít toužit po tom, aby mohl prokazovat Pánovi určitý druh služby. To je učení všech velkých oddaných, zvláště Pána Čaitanji.

Člověk by se měl naučit toužebně volat Pána. Měl by Ho volat a toužebně naříkat, aby byl zaměstnán v určitém druhu služby. To se nazývá laulyam a takové slzy jsou cenou, kterou je potřeba zaplatit za nejvyšší dokonalost. Vyvine-li člověk laulyam neboli vroucí touhu po setkání a službě Pánu určitým způsobem, to je cena ke vstupu do Božího království. Jedinou cenou, kterou je potřeba při vstupu zaplatit, je laulyam lālasāmayī neboli touha a velká dychtivost.

Přednášení význačných modliteb

Celá Bhagavad-gítá podle velkých vzdělaných učenců obsahuje mnoho autorizovaných modliteb, zvláště v jedenácté kapitole, kde se Ardžuna modlí k vesmírné podobě Pána. Také všem veršům Gautamíja-tantry se říká modlitby. Ve Šrímad Bhágavatamu jsou stovky modliteb k Pánovi. Oddaný by si měl některé z nich vybrat a přednášet je. Ve Skanda Puráně se o slávě těchto modliteb říká následující: „Oddaní, jejichž jazyk vždy zdobí modlitby k Pánu Kršnovi, sklízejí stálou úctu dokonce i velkých zbožných osobností a světců a jsou hodni toho, aby je uctívali i polobozi.“

Méně inteligentní lidé chtějí raději uctívat různé polobohy pro nějaký hmotný zisk, než uctívat Kršnu. Zde se však říká, že oddaný, který neustále skládá modlitby Pánu, je hoden toho, aby ho uctívali i samotní polobozi. Čistí oddaní nemají polobohy oč žádat; polobozi spíše sami chtějí přednést modlitby čistým oddaným.

V Nrsinha Puráně stojí: „Každý člověk, který předstoupí před Božstvo Pána Kršny a začne přednášet různé modlitby, je okamžitě osvobozen od všech reakcí hříšných činností a bez jakékoliv pochybnosti bude způsobilý ke vstupu na Vaikunthalóku.“

Přijímání prasádam

V Padma Puráně se o přijímání prasádam říká: „Člověk, který ctí prasádam a pravidelně ho jí (avšak ne před Božstvy) spolu s čaranámrtou (vodou obětovanou lotosovým nohám Pána, která je smíchaná se semeny keře tulasí), může okamžitě získat všechny výsledky zbožných činností, odpovídající výsledkům desetitisíce obětních obřadů.“

Pití čaranámrty

Caraṇāmṛta se získá ráno, když se Pán umývá před oblékáním. Voda navoněná parfémy a květinami stéká po Jeho lotosových nohách a pak se pečlivě zachycuje a smíchá se s jogurtem. Caraṇāmṛta tak má nejen příjemnou chuť, ale také obrovskou duchovní hodnotu. Jak je vylíčeno v Padma Puráně, dokonce i člověk, který nikdy nebyl schopen dát milodar, který nikdy nebyl schopen vykonat velkou oběť, který nikdy nebyl schopen studovat Védy ani uctívat Pána — nebo jinými slovy člověk, který nikdy nevykonal žádný zbožný čin — bude moci vstoupit do království Boha, když bude pít čaranámrtu. V chrámu je zvykem, že se caraṇāmṛta uchovává ve velké nádobě. Oddaní, kteří přijdou chrám navštívit a vzdát úctu Božstvům, velice pokorně vypijí tři kapky čaranámrty a cítí se šťastni a transcendentálně blažení.

Čichání vůně tyčinek a květin obětovaných Božstvu

V Hari-bhakti-sudhódaji se říká o vonných tyčinkách, které jsou obětovány v chrámu: „Když oddaní ucítí příjemnou vůni tyčinek, které byly obětovány Božstvu, vyléčí je to z jedovatých účinků hmotného znečištění, stejně jako se člověk vyléčí z hadího uštknutí přičichnutím ke zvláštním léčivým bylinám.“ V džunglích je možno najít rostlinu, s jejíž pomocí umějí odborníci přivést ke vědomí člověka, kterého uštkl had. Pouhým přičichnutím k této bylině se člověk okamžitě zbaví jedovatého účinku hadího uštknutí. Můžeme použít stejného příkladu: když člověk přijde navštívit chrám a ucítí vonné tyčinky obětované Božstvu, v tu chvíli je vyléčen ze všeho hmotného znečištění.

Každý oddaný, který přichází do chrámu, by měl vždy něco nabídnout Božstvu — ovoce, květiny, vonné tyčinky atd. Nemůže-li člověk nabídnout žádnou hotovost, musí obětovat něco jiného. V Indii je zvykem, že všechny dámy a pánové, kteří ráno přicházejí navštívit chrám, s sebou přinesou spousty věcí. Obětovat je možné dokonce i trochu rýže nebo mouky. Když jde člověk navštívit nějakou zbožnou osobu nebo Božstvo, má jim podle usměrňujících zásad s sebou něco přinést. Obětina může být velice skromná nebo nesmírné hodnoty. Musíme obětovat cokoliv můžeme — i květiny, nějaké ovoce nebo trochu vody. Přichází-li tedy oddaný ráno něco Božstvům obětovat, zajisté ucítí příjemnou vůni vonných tyčinek a tak se ihned očistí od jedovatého účinku hmotného bytí.

Tantra-šástra říká: „Jakmile vůně girlandy obětované Božstvu v chrámu vnikne do nosních dírek, pouto člověka k hříšným činnostem okamžitě zmizí. A i když se člověk nedopouštěl žádných hříšných činností, přesto může přičichnutím ke zbytkům květin pokročit a z májávádího (impersonalisty) se může stát oddaný.“ Existuje několik příkladů a nejlepším z nich jsou čtyři Kumárové. Byli to neosobní májávádíni, ale když ucítili zbytky květin a vonných tyčinek v chrámu, stali se z nich oddaní. Z výše uvedeného verše se jeví, že májávádíni neboli impersonalisté jsou více méně znečištění. Nejsou čistí.

Potvrzuje to Šrímad Bhágavatam: „Člověk, který nesmyl všechny následky svých hříšných činností, nemůže být čistý oddaný. Čistý oddaný již nikterak nepochybuje o svrchovanosti Osobnosti Božství, a tak se zaměstná ve vědomí Kršny oddanou službou.“ Podobně v Agastja-sanhitě stojí: „Abychom očistili nečistoty nosních dírek, měli bychom se pokusit čichat ke zbytkům květin obětovaných Kršnovi v chrámu.“

Dotýkání se Božstva

Ve Višnu-dharmóttaře se o dotýkání lotosových nohou Pána říká: „Pouze člověk, který je zasvěcený jako vaišnava a vykonává oddanou službu ve vědomí Kršny, má právo dotknout se těla Božstva.“ V Indii byl během politického hnutí Gándhího rozruch kvůli tomu, že nízkým třídám jako zametačům ulic a čandálům bylo podle védského řádu zakázáno vstoupit do chrámu. Mají to zakázáno pro své nečisté návyky, ale současně mají možnost povýšit se na nejvyšší stupeň oddané služby stykem s čistými oddanými. Člověk narozený v jakékoliv rodině se nezavrhuje, ale musí být očištěn. Je třeba se zapojit do očistného procesu. Gándhí je chtěl očistit pouze tím, že je označil smyšleným názvem harijana („Boží dítě“) a tak došlo k tuhé bitvě mezi majiteli chrámů a Gándhího stoupenci.

Za všech okolností však platí zákon všech písem — že do chrámu může vstoupit kdokoliv, kdo je očištěn. Taková je skutečnost. Pouze ten, kdo je náležitě zasvěcený, kdo náležitě dodržuje pravidla a příkazy, může vstoupit a dotknout se Božstev — ne každý. Ten, kdo se dotkne těla Božstva a následuje přitom usměrňující zásady, je okamžitě osvobozen od znečištění hmotnými hříchy a bez prodlení se mu vyplní všechny jeho touhy.

Dívání se na Božstva

Ve Varáha Puráně oddaný chválí dívání se na Božstva Šrí Kršny v chrámu: „Má drahá Vasundharo, každý člověk, když přijde do Vrndávany a spatří Božstva Góvindadévy, se osvobodí od Jamarádžova soudu a je mu dovoleno vstoupit na nejvyšší planetární systém, kde sídlí polobozi.“ To znamená, že i obyčejný člověk, který jde do Vrndávany ze zvědavosti a náhodou navštíví chrám, zvláště chrám Góvindadévův, i když není povýšen do duchovního království, má zaručeno aspoň povýšení na vyšší hvězdné soustavy. To znamená, že pouhou návštěvou Božstva Góvindy ve Vrndávaně člověk velice pokročí ve zbožném životě.

Přihlížení ārati a Pánovým slavnostem

Ve Skanda Puráně se popisují výsledky shlédnutí ārati, uctívání Božstva: „Spatří-li někdo tvář Pána, když probíhá ārati, může být oproštěn od všech hříšných činností pocházejících z mnoha tisíců a miliónů let v minulosti. Je mu prominuto dokonce i zabití bráhmana či podobné zakázané činy.“

Již dříve jsme vysvětlili, že je třeba pořádat různé oslavy — při příležitostech jako je den narození Šrí Kršny, den narození Pána Rámačandry, den narození některých význačných vaišnavů, obřad Džhulana-játrá, kdy Pán sedí na houpačce, a Dóla-játrá (Pánovy činnosti v měsíci březnu). Při všech slavnostech Pán sedí na voze, který projíždí různými ulicemi města, aby lidé mohli získat prospěch z Jeho návštěvy. V Bhavišja Puráně se říká: „Když při takovém obřadu dokonce i caṇḍāla (pojídač psů) pouze ze zvědavosti spatří Pána na voze, započítá se mezi společníky Višnua.“

V Agni Puráně se říká: „Jakýkoliv člověk, který se s potěšením dívá na uctívání Pána v chrámu, získá výsledky krijá-jógy, která je popsána v písmu Paňčarátra.“ Kriyā-yoga je metoda velice podobná praktické oddané službě, ale je zvláště určena pro mystické jógíny. Touto postupnou metodou jsou mystičtí jógíni nakonec povýšeni k oddané službě Pánu.