Śrīmad-bhāgavatam 1.1.1

Poklony vzdávané Osobnosti Božství, Vāsudevovi, se vztahují přímo na Pána Śrī Kṛṣṇu, který je božským synem Vasudeva a Devakī. Tato skutečnost bude obšírněji vysvětlena v průběhu tohoto díla. Śrī Vyāsadeva zde tvrdí, že Śrī Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství. Všichni ostatní jsou buď Jeho přímými nebo nepřímými úplnými částmi, nebo částmi Jeho částí. Toto tvrzení vysvětlil ještě obšírněji Śrīla Jīva Gosvāmī ve své Kṛṣṇa-sandarbě. Brahmā, první živá bytost, toto téma týkající se Śrī Kṛṣṇy též důkladně vysvětlil ve svém pojednání, zvaném Brahma-saṁhitā. Taktéž v Sāma-veda Upaniṣadě je řečeno, že Śrī Kṛṣṇa je božským synem Devakī. Proto tato modlitba ze všeho nejdřív postuluje, že Śrī Kṛṣṇa je původní Pán. Existuje-li vhodné označení pro Absolutní Osobnost Božství, pak to je zajisté jméno Kṛṣṇa, znamenající “všepřitažlivý”. V mnohých statích Bhagavad-gīty Pán Sám o Sobě tvrdí, že On je původní Osobnost Božství. Potvrzuje to Arjuna a také velcí mudrci jako Nārada, Vyāsa a další. V Padma Purāṇě též najdeme zmínku o tom, že mezi nespočetnými jmény Pána je jméno Kṛṣṇa to hlavní. Vāsudeva se vztahuje na dokonalou část Osobnosti Božství. Veškeré podoby Pána jsou s Vāsudevem totožné, a tato śloka vlastně mluví o všech. Jméno Vāsudeva se specificky vztahuje na božského syna Vasudeva a Devakī. Paramahaṁsové, neboli ti, kteří v řádu odříkání dosáhli dokonalosti, stále meditují o Śrī Kṛṣṇovi.

Vāsudeva, Śrī Kṛṣṇa, je příčina všech příčin. Vše, co existuje, emanuje z Pána. Jakým způsobem se to děje, bude vysvětleno v pozdějších kapitolách tohoto díla. Toto dílo označil Mahāprabhu Śrī Caitanya jako bezeskvrnnou Purāṇu — vždyť je naplněno transcendentálním pojednáním, které se týká Osobnosti Božství Śrī Kṛṣṇy. Vskutku překrásné jsou též samotné dějiny Śrīmad-Bhāgavatamu. Dílo sestavil Śrī Vyāsadeva ve zralosti transcendentálního poznání. Sepsal ho pod vedením Śrī Nāradajīho, který byl jeho duchovním mistrem. Vyāsadeva obsáhl veškeré védské písemnictví, kam počítáme čtyři díly Ved, dále Vedānta-sūtry (neboli Brahma-sūtry), Purāṇy, Mahābhāratu atd. Přesto však nebyl spokojen. Vida Vyāsadevovu nespokojenost, doporučil mu Nārada, jeho duchovní mistr, aby psal o transcendentálních činnostech Śrī Kṛṣṇy. Tyto transcendentální skutky jsou přesně popsány v desátém zpěvu tohoto díla. Než však dojdeme k samotnému jádru, musíme projít všemi stupni a rozvíjet poznání všech kategorií.

Filozoficky založený člověk chce přirozeně znát pravdu o původu stvoření. Noční obloha posetá hvězdami jej nabádá uvažovat o jejích obyvatelích. Takovéto otázky jsou pro člověka zcela přirozené, protože člověk má vyvinuté vědomí, které je vyšší než vědomí zvířat. Na tyto otázky dává autor Śrīmad-Bhāgavatamu přímé odpovědi. Praví, že Śrī Kṛṣṇa je původem veškerého stvoření. Nejen že je Śrī Kṛṣṇa stvořitelem vesmíru; je též příčinou jeho zničení. Zjevený kosmos je vůlí Pána v určitém okamžiku stvořen, vůlí Pána je dočasně udržován a nakonec je též Jeho vůlí zničen. Vůle Pána je proto za vším. Existují samozřejmě rozliční ateisté, kteří ve stvořitele nevěří. To však je jen důkaz jejich ubohého poznání. Moderní věda například sestrojuje družice, které jsou určitým způsobem vyslány do vesmíru, a tam po určitý čas krouží pod vládou badatele, který se nachází daleko od nich. Vesmíry s nespočetnými hvězdami a planetami podobně krouží pod vládou inteligence Osobnosti Božství.

Védské písemnictví nás učí, že Absolutní Pravda, Osobnost Božství, je vůdce všech žijících osobností. Veškeré živé bytosti, počínaje první stvořenou bytostí Brahmou a konče nepatrným mravencem, jsou individuální. Nad Brahmou se nacházejí i jiné živé bytosti s individuálními schopnostmi. Osobnost Božství je podobnou živou bytostí. Je individuální osobností stejně jako ostatní živé bytosti. Jako Nejvyšší Pán čili nejvyšší živá bytost však vlastní největší inteligenci a obrovské, nepředstavitelné síly různých druhů. Když lidský mozek může vynalézt družici, lze si snadno představit, jaké nevídané a mnohem dokonalejší věci mohou vynalézt mozky, které jsou lepší než je mozek člověka. Kdokoliv, kdo má jen trochu rozumu, to snadno pochopí; zatvrzelý ateista však nikdy souhlasit nebude. Śrīla Vyāsadeva přijímá od samého začátku nejvyšší inteligenci jako parameśvaru. Vzdává své uctivé poklony nejvyšší inteligenci, kterou oslovuje jako para neboli parameśvara — Nejvyšší Osobnost Božství. Kṛṣṇa je parameśvara, jak je také uznáno v Bhagavad-gītě i v jiných písmech, která nám zanechal Śrī Vyāsadeva. Hlavně pak ve Śrīmad-Bhāgavatamu. V Bhagavad-gītě Pán praví: “Neexistuje jiná para-tattva (summum bonum) nežli Já.” Śrī Vyāsadeva proto uctívá přímo para-tattvu, Śrī Kṛṣṇu, Jehož transcendentální skutky popsal v desátém zpěvu.

Nesvědomití lidé se snaží bez přípravy číst hned v desátém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, a to především v pěti kapitolách popisujících Pánův tanec rāsa. Jedná se o nejdůvěrnější část tohoto velkolepého díla, a není-li člověk důkladně vyškolený v transcendentálním poznání Pána, zajisté špatně pochopí tyto transcendentální hry, které jsou hodny veškeré úcty. Nepochopí tento tanec zvaný rāsa a milostný poměr Pána s gopīmi. Jedná se zde o záležitosti vysoce duchovní a pouze osvobozené osobnosti, které postupně dosáhly stádia paramahaṁsa, jsou schopny tanec rāsa transcendentálně docenit. Śrīla Vyāsadeva proto čtenáři dává nejprve možnost postupným způsobem vyvinout duchovní realizace, a poté, co těchto realizací nabyl, je čtenář schopen ocenit jádro všech her a zábav Pána. Autor úmyslně nejdříve vzývá Gāyatrī mantru dhīmahi. Gāyatrī mantra je určena pro duchovně pokročilé. Recitujeme-li úspěšně Gāyatrī mantru, máme schopnost vstoupit na transcendentální úroveň Pána. Musíme tedy mít bráhmanské vlastnosti, to znamená dokonale spočívat v kvalitě dobra, abychom mohli s úspěchem recitovat Gāyatrī mantru a dosáhnout transcendentálního stupně realizace Boha, Jeho jména, Jeho slávu, Jeho vlastností atd.

Śrīmad-Bhāgavatam je pojednání o svarūpě Pána zjevené Jeho vnitřní silou. Tato síla se liší od síly, která zjevila námi vnímatelný vesmír. Śrīla Vyāsadeva činí v této śloce mezi dvěma uvedenými silami jasný rozdíl. Říká, že vnitřní zjevená síla je skutečná, zatímco vnější zjevená síla ve formě hmotné existence je dočasná a iluzorní, jako fata morgána na poušti. Ve fata morgáně ve skutečnosti žádná voda není. Jedná se o pouhou vidinu vody, není to ale skutečná voda. Opravdová voda je jinde. Zjevený vesmír se zdá být reálný, avšak opravdová realita, ve srovnání s kterou je náš vesmír pouhým stínem, se nachází v duchovním světě. Absolutní Pravda existuje v duchovním nebi a ne v hmotném. V hmotném nebi je vše na úrovni relativní pravdy. To znamená, že jedna pravda zde závisí na něčem jiném. Vesmírné stvoření je výsledkem vzájemně působících tří kvalit hmotné přírody. Dočasná stvoření, která z těchto interakcí vyplývají, jsou uspořádána takovým způsobem, aby pomatené mysli podmíněné duše poskytla iluzi reality. Podmíněné duše se nacházejí v rozličných životních druzích — dokonce i mezi vyššími polobohy, jako jsou Brahmā, Indra, Candra atd. Pravda však je, že v hmotném světě není nic skutečného. Skutečnost se tu zdá být proto, neboť skutečnost existuje v duchovním světě, kde Osobnost Božství věčně existuje se Svým transcendentálním příslušenstvím.

Vedoucí inženýr složité stavby není osobně přítomen na staveništi. Zná v něm však každý kout, protože stavba se provádí pod jeho vedením. Ví o stavbě všechno — přímo i nepřímo. Podobně Osobnost Božství zná každý kout tohoto vesmírného stvoření, jehož je svrchovaným strůjcem, ačkoliv činnosti v tomto stvoření vykonávají polobozi. Počínaje Brahmou a konče nepatrným mravencem — nikdo v hmotném světě není nezávislý. Všude je viditelná ruka Boha. Veškeré hmotné složky i veškeré duchovní jiskry pocházejí z Něho a z nikoho jiného. Vše stvořené v tomto hmotném světě je pouhou interakcí dvou sil — hmoty a ducha — které pocházejí z Absolutní Pravdy, z Osobnosti Božství, ze Śrī Kṛṣṇy. V chemické laboratoři může sloučením vodíku a kyslíku chemik vytvořit vodu, ale ve skutečnosti pracuje v laboratoři živá bytost pod vedením Svrchovaného Pána. A prvky samotné také dodává Bůh. Pán ví o všem — přímo i nepřímo. Je si vědom každého detailu a navíc je úplně nezávislý. Bůh je jako zlatý důl a vesmírná stvoření v různých podobách lze přirovnat k různým zlatým ozdobám, jako jsou zlaté náhrdelníky, prsteny atd. Zlatý prsten i zlatý náhrdelník jsou kvalitativně stejné jako zlato ve zlatém dole. Kvantitativně se však od nich zlato v dole liší. Z toho lze vidět, že Absolutní Pravda je současně totožná a lišící se. Nic není absolutně totožné s Absolutní Pravdou, současně však nic není na Absolutní Pravdě nezávislé.

Počínaje Brahmou, strůjcem celého vesmíru, a konče nepatrným mravencem, všechny podmíněné duše tvoří, ale žádná však není nezávislá na Svrchovaném Pánu. Materialista se mylně domnívá, že jiného stvořitele mimo něj není. Tomu se říká māyā, iluze. Jeho slabé poznání mu nedovoluje uzřít realitu, která se nachází dál než dosáhnou jeho omezené smysly. Má za to, že hmota se tvaruje automaticky, bez pomoci vyšší inteligence. To však v této śloce Śrīla Vyāsadeva vyvrací: “Protože úplná celistvost neboli Absolutní Pravda je zdrojem všeho, neexistuje nic, co by bylo na těle Absolutní Pravdy nezávislé.” Cokoli se s tělem děje, vtělená duše to okamžitě registruje. Stvoření je jako tělo absolutního celku. Absolutní si je proto přímo i nepřímo vědom všeho dění po celém stvoření.

Ve śruti-mantře je řečeno, že absolutní celek neboli Brahman je původním zdrojem všeho. Vše z Brahmanu vyplývá a vše je Jím udržováno a nakonec do Něj vše vstoupí. To je zákon přírody a také to śruti-mantra potvrzuje. Říká se v ní, že zdrojem, ze kterého všechno vyplývá na počátku Brahmovy éry, a stejně tak rezervoárem, do kterého se nakonec vše navrátí, je Absolutní Pravda neboli Brahman. Materialističtí vědci mají za to, že původem planetární soustavy je Slunce. Nemohou však vysvětlit původ Slunce. Zde je tento původ vysvětlen. Podle védských písem není Brahmā, kterého můžeme přirovnat ke Slunci, původním stvořitelem. V této śloce je jasně řečeno, že Brahmā dostal védské poznání od Osobnosti Božství. Můžeme namítnout, že pokud byl Brahmā první živou bytostí, není možné, aby ho někdo učil; vždyť mimo něj nikdo neexistoval. Śruti-mantra nám však jasně říká, že druhotného stvořitele Brahmu inspiroval Nejvyšší Pán. Jen tak mohl Brahmā vyplnit svůj úkol stvoření. Což ukazuje, že nejvyšší inteligencí za tímto stvořením je Absolutní Bůh, Śrī Kṛṣṇa. V Bhagavad-gītě Śrī Kṛṣṇa tvrdí, že On Sám má na starosti tvořivou sílu prakṛti, která je souhrnem veškeré hmoty. Proto Śrī Vyāsadeva neuctívá Brahmu, ale Svrchovaného Pána, který Brahmu v jeho tvoření vede. Význačnými slovy v této śloce jsou abhijñaḥ a svarāṭ. Tyto dva výrazy odlišují Svrchovaného Pána od všech ostatních živých bytostí. Žádná jiná živá bytost není abhijñaḥ a není svarāṭ; plně vědomá a zcela nezávislá. Dokonce i Brahmā musí nejprve meditovat o Svrchovaném Pánu, nežli je zplnomocněn ke tvoření. Co pak říci o takovém vědci, jakým byl Einstein! Mozky těchto výjimečných vědců zajisté nejsou stvořením člověka. Vědci nejsou s to takový mozek vyrobit. Co potom říci o hloupých ateistech, kteří autoritou Boha pohrdají? Ani neosobní māyāvādīni, kteří se chlubí tím, že jsou totožní s Bohem, nejsou abhijñaḥ nebo svarāṭ. Tito přívrženci neosobní filozofie se podrobují přísným pokáním s cílem, aby dosáhli poznání a splynutí s Bohem. Ale nakonec dosáhnou jen závislosti na nějakém bohatém stoupenci, který jim dá peníze na vybudování klášterů a chrámů. Ateisté jako byl Rāvaṇa nebo Hiraṇyakaśipu se museli podrobit velice přísnému pokání, nežli se mohli pyšně vysmívat autoritě Pána. Nakonec však byli bezmocní a nemohli zachránit ani sami sebe, když před nimi Pán stanul jako krutá smrt. Stejně tak pořídí moderní ateisté, kteří si také troufají vysmívat se autoritě Pána. Těmto ateistům se nepovede o nic lépe, neboť dějiny se opakují. Když lidé zanedbávají autoritu Boha, příroda a její zákony je potrestají. V Bhagavad-gītě tuto skutečnost potvrzuje známý verš yadā yadā hi dharmasya glāniḥ. “Kdykoliv ve společnosti upadá dharma a vzrůstá adharma, ó Arjuno, v té době Osobně sestoupím.” (Bg. 4.7)

Že Svrchovaný Pán je všedokonalý potvrzují všechny śruti-mantry. Śruti-mantry říkají, že všedokonalý Pán pohlédl na hmotu, a tím byly stvořeny veškeré živé bytosti. Živé bytosti jsou neodmyslitelně součásti Pána, který obšírné hmotné stvoření oplodňuje semeny duchovních jisker. A tak jsou tvořivé síly dány do pohybu a vzniká nekonečné množství obdivuhodných věcí. Ateista může namítnout, že Bůh není o nic lepší než hodinář. Samozřejmě, že je Bůh lepší, neboť On vytváří stroje dvojí podoby — samčí a samiččí. Tyto samčí a samiččí stroje všech životních druhů samy vyrábějí nespočet dalších takových strojů aniž musí Bůh dále zasahovat. Když se člověku podaří vyrobit takové stroje, které jsou schopny vyrábět další stroje bez jakéhokoliv zásahu, teprve potom se může přiblížit k inteligenci Boha. To však není možné. Každý stroj musí být nutně vyroben jednotlivě. Nikdo není schopen vytvářet věci tak dokonale jako Bůh. Další jméno Boha je asamaurdhva, což znamená, že nikdo není výše než On a nikdo Mu není roven. Paraṁ satyam, Nejvyšší Pravda, je Ten, který nemá Sobě rovného a komu není nikdo nadřazen. To śruti-mantra potvrzuje. Je řečeno, že před stvořením existoval pouze Pán a nikdo jiný. Je Pánem nade všemi. Tento Pán naučil Brahmu védskému poznání. Tohoto Pána je nutno poslouchat za všech okolností. Kdokoliv se chce zbavit hmotných pout, musí se odevzdat Jemu a nikomu jinému. To potvrzuje též Bhagavad-gītā.

Dokud se neodevzdáme lotosovým nohám Svrchovaného Pána, budeme zajisté zmateni. Odevzdá-li se inteligentní člověk lotosovým nohám Kṛṣṇy a ví-li bezpečně, že Kṛṣṇa je příčina všech příčin, jak dokládá Bhagavad-gītā, jen pak se stane mahātmou, velikou duší. Takováto veliká duše je velice vzácná. Jen mahātmā je schopen pochopit, že Nejvyšší Pán je prvotní příčinou všeho stvoření. Pán je parama, konečná pravda, neboť všechny pravdy Mu jsou podřazeny. Je vševědoucí. Pro Něho neexistuje iluze.

Určití māyāvādští učenci však mají za to, že Śrīmad-Bhāgavatam nesestavil Śrī Vyāsadeva. Někteří z nich dokonce tvrdí, že tato kniha je moderním dílem, které sepsal spisovatel jménem Vopadeva. Aby dokázal nesprávnost těchto názorů, poukazuje Śrī Śrīdhara Svāmī na skutečnost, že zmínky o Bhāgavatamu se nacházejí v mnoha nejstarších Purāṇách. První śloka Bhāgavatamu začíná Gāyatrī mantrou, a o tom je zmínka v Matsya Purāṇě, která je nejstarší ze všech Purāṇ. Matsya Purāṇa říká v souvislosti s Gāyatrī mantrou v Bhāgavatamu, že existuje mnoho vyprávění s duchovními pokyny, která začínají Gāyatrī mantrou. Je v ní též příběh o Vṛtrāsurovi. Kdokoliv daruje toto velkolepé dílo v době plného měsíce, dosáhne nejvyšší dokonalosti v životě — návratu zpět k Bohu. V jiných Purāṇách je také zmínka o skutečnosti, že Bhāgavatam byl dokončen ve dvanácti zpěvech, což znamená osmnáct tisíc ślok. Též v Padma Purāṇě je zmínka o Bhāgavatamu, v rozhovoru Gautamy a Mahārāje Ambarīṣe. Králi bylo doporučeno pravidelně číst Bhāgavatam, chce-li být vysvobozen z hmotného otroctví. Jak vidíme, o autenticitě Bhāgavatamu proto není pochyb. Během posledních pěti set let napsalo podrobné komentáře k Bhāgavatamu mnoho učenců a ācāryů, jako byli Jīva Gosvāmī, Sanātana Gosvāmī, Viśvanātha Cakravartī, Vallabhācārya a mnoho jiných význačných učenců i v době po odchodu Śrī Caitanyi. Zodpovědný student by se měl snažit tyto komentáře důkladně pročíst, aby byl schopen lépe ocenit transcendentální poslání tohoto díla.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura se zvláště zabývá otázkou původní a čisté psychologie sexuality (ādi-rāsa), oproštěné od jakékoliv hmotné nedokonalosti. Celé hmotné stvoření se pohybuje pod vládou sexu. V moderní civilizaci je sex ohniskem všeho konání. Kamkoliv se podíváme, vidíme, že sex dominuje. Sexualita proto není neskutečná. Její realita je i v duchovním světě. Hmotná sexualita je pouze zvráceným odrazem původní skutečnosti. Původní skutečnost se nachází v Absolutní Pravdě, a proto Absolutní Pravda nemůže být neosobní. Není možné být neosobní a zároveň obsahovat čistou sexualitu. Z toho vyplývá, že přívrženci neosobní filozofie nepřímo podněcují odpornou všední sexualitu tím, že kladou příliš veliký důraz na neosobní aspekt nejvyšší pravdy. Člověk, který nic neví o pravé duchovní formě sexu, propadne zvrácenému hmotnému sexuálnímu životu. Mezi sexualitou v tomto chorém, hmotném stavu života a sexualitou v duchovní existenci je veliký rozdíl.

Śrīmad-Bhāgavatam postupně povýší nepředpojatého čtenáře na nejvyšší transcendentální úroveň dokonalosti. Umožní mu transcendovat tři druhy hmotného konání: plodonosné činnosti, spekulativní filozofii a uctívání funkčních božstev podle pokynů védských veršů.