SB 1.19.4

Skutečného štěstí lze dosáhnout pouze duchovní existencí neboli ukončením opakování zrození a smrti. Opakovaní zrození a smrti můžeme ukončit jedině návratem k Bohu. V hmotném světě se nikdo nemůže zbavit podmínění opakovaného zrození a smrti ani když dosáhne nejvyšší planety (Brahmaloky), a přesto se nikdo nezajímá o cestu k dosažení dokonalosti. Na cestě dokonalosti se člověk zbaví všech hmotných pout a tak se připravuje na vstup do duchovního království. Proto ti, kteří jsou chudí a hmotně strádají, jsou lepšími kandidáty než ti, kteří hmotně prosperují. Mahārāja Parīkṣit byl velkým oddaným Pána a pravým kandidátem pro vstup do království Boha, ale přes toto všechno mu na cestě k návratu do jeho skutečného postavení společníka Pána v duchovním nebi bránila jeho královská moc a bohatství. Jako oddaný Pána chápal, že kletba bráhmanského chlapce, byť nerozvážná, byla pro něho požehnáním, protože způsobila, že se odpoutal od světských záležitostí, politických i společenských. Śamīka Muni, který také všeho litoval, předal králi tuto zprávu z povinnosti, aby se král mohl připravit na návrat k Bohu. Śamīka Muni poslal králi zprávu, že pošetilý Śṛṅgi, jeho syn, byl sice mocný bráhmanský hoch, ale nešťastně zneužil své duchovní moci a neoprávněně krále proklel. Královo chování vůči munimu nebylo sice dostatečným důvodem k tomu, aby byl proklet k smrti, ale jelikož nebylo možné vzít kletbu zpátky, král dostal zprávu, aby se připravil na smrt během jednoho týdne. Jak Śamīka Muni, tak král byli seberealizované duše. Śamīka Muni byl mystik a Mahārāja Parīkṣit byl oddaný, a proto byli oba bez rozdílu seberealizovaní. Ani jeden z nich se nebál smrti. Mahārāja Parīkṣit mohl jít muniho požádat o odpuštění, ale zprávu o bezprostřední smrti předal muni králi s takovou lítostí, že král už nechtěl muniho dále uvádět do rozpaků svojí přítomností. Rozhodl se, že se připraví na nadcházející smrt a že najde cestu zpátky k Bohu.

Lidský život je příležitostí připravit se na návrat k Bohu neboli zbavit se hmotné existence, opakování zrození a smrti. V systému varṇāśrama-dharmy jsou proto všichni muži i ženy připravováni pro tento cíl. Varṇāśrama-dharma se rovněž nazývá sanātana-dharma neboli věčné zaměstnání. Tento systém připravuje člověka pro návrat k Bohu, a proto ženatému muži nařizuje odejít do lesa jako vānaprastha, aby úplně dovršil své poznání, a potom aby před smrtí přijal řád sannyāsa. Mahārāja Parīkṣit měl to štěstí, že o své smrti dostal zprávu sedm dní předem, ale obyčejný člověk datum své smrti nezná, přestože tato smrt je nevyhnutelná pro všechny. Pošetilí lidé na tuto jistou skutečnost zapomínají a zanedbávají svou povinnost připravit se na návrat k Bohu. Promarní své životy zvířecími sklony — jíst, pít, radovat se a být veselí. Lidé ve věku Kali začali žít tímto nezodpovědným životem, protože mají hříšnou touhu zavrhovat bráhmanskou kulturu, vědomí Boha a ochranu krav, za což je zodpovědný stát. Stát musí používat nashromážděných daní k rozvoji těchto tří věcí a vzdělávat tak obyvatelstvo, aby se připravovalo na smrt. Stát, který to činí, pečuje skutečně o blaho svých občanů. Indický stát by měl raději následovat příkladů Mahārāje Parīkṣita, ideálního panovníka, než napodobovat jiné, materialistické státy, které nemají žádnou představu o Božím království a o konečném cíli lidského života. Úpadek ideálů indické civilizace přivodil úpadek občanského života nejen v Indii, ale i v zahraničí.