Śrīmad-bhāgavatam 1.8.37

Pāṇḍuovci jsou nejšťastlivější z lidí, protože ve všem svém štěstí zcela záviseli na milosti Pána. Záviset na něčí milosti je v hmotném světě známkou té největší bídy, ale jakmile se to týká našeho transcendentálního vztahu s Pánem, pak se situace mění. Je-li nám dáno žít v úplné závislosti na Pánu, máme to největší štěstí, jakého lze dosáhnout. To, že se začínáme považovat za naprosto nezávislé jedince, je začátkem hmotné choroby. Krutá hmotná příroda ale nikomu nedovolí být nezávislý. Marným pokusům získat nezávislost na přísných zákonech přírody se říká hmotný rozvoj experimentálního poznání. Tato snaha o nezávislost na přírodních zákonech hýbe celým hmotným světem. Od Rāvaṇy, který chtěl postavit schodiště vedoucí přímo na nebeské planety, až po dnešní dobu, se lidé stále snaží překonat zákony přírody. Nyní se pokoušejí vstoupit na jiné planety za pomoci elektronických mechanických přístrojů. Ale nejvyšším cílem lidské civilizace je tvrdě pracovat pod vedením Pána a záviset zcela na Něm. Tím nejvyšším, čeho může dokonalá civilizace dosáhnout, je neúnavná práce doprovázená úplnou závislostí na Pánu. Pāṇḍuovci toho byli ideální ukázkou. Bezvýhradně záviseli na vůli Pána Śrī Kṛṣṇy, ale přitom nebyli Jeho zahálčivými příživníky. Jejich kvalifikace byly zcela jedinečné a prokazovalo se to jak v jejich charakteru, tak v jejich skutcích. Přesto však vždy vyhledávali milost Pána, protože věděli, že každá živá bytost je přirozeně závislá. Dokonalostí života tedy je být plně závislý na vůli Pána a nepředstírat nezávislost v hmotném světě. Ti, kteří usilují o nepravou nezávislost na Pánu, se nazývají anātha neboli nemající strážce, zatímco ti, kteří zcela závisí na Pánově vůli, se nazývají sanātha neboli ti, které někdo chrání. Musíme se proto snažit být sanātha, abychom byli vždy chráněni před nepříznivými podmínkami hmotného bytí. Oklamáni vlivem vnější hmotné přírody zapomínáme, že hmotné životní podmínky s sebou přinášejí nanejvýš nežádoucí zmatek. Bhagavad-gītā (7.19) nás proto upomíná, že po mnoha a mnoha zrozeních si štěstím obdařený jedinec může uvědomit, že Vāsudeva je vše a že nejlepším způsobem jak žít je zcela se Mu odevzdat. Tím se vyznačuje mahātmā.Všichni členové pāṇḍuovské rodiny byli mahātmové ve stavu hospodáře. Mahārāja Yudhiṣṭhira byl vůdcem těchto mahātmů a královna Kuntīdevī byla jejich matkou. Pokyny Bhagavad-gīty a všech Purāṇ, zvláště Bhāgavata Purāṇy, jsou tedy nevyhnutelně spojeny s historií pāṇḍuovských mahātmů. Odloučení od Pána pro ně znamenalo totéž, co pro rybu znamená odloučení od vody. Śrīmatī Kuntīdevī tedy představa tohoto odloučení udeřila jako blesk, a celou svou modlitbou se královna v podstatě jen pokouší přesvědčit Pána, aby s nimi zůstal. Všichni znepřátelení králové sice padli v bitvě na Kurukṣetře, ale zůstali po nich ještě synové a vnuci, a s nimi se Pāṇḍuovci museli také utkat. Nejen Pāṇḍuovci se ocitli v situaci, kdy se proti nim někteří postavili jako nepřátelé. Každý z nás má vždy nějakého nepřítele a nejlépe je pro nás žít tak, abychom zcela záviseli na Pánově vůli. Tím překonáme všechny nesnáze hmotného bytí.