V této deváté kapitole bude Bhīṣmadeva podle vůle Pána Śrī Kṛṣṇy poučovat krále Yudhiṣṭhira pokyny ohledně předepsaných povinností. Bhīṣmadeva také těsně před svým odchodem z tohoto světa smrtelníků přednese Pánu svoji poslední modlitbu a tak bude osvobozen z otroctví dalších hmotných činností. Bhīṣmadeva dostal požehnání, že bude muset opustit své hmotné tělo, jenom když si to bude přát, a z vlastního rozhodnutí ležel na loži ze šípů. Tento odchod velikého válečníka upoutal pozornost všech největších osobností tehdejší doby, a všichni se u něho shromáždili, aby této velké duši projevili svoji lásku, úctu a náklonnost.

Pán Śrī Kṛṣṇa chtěl, aby Pāṇḍuovci předstoupili před Bhīṣmadeva v co největším aristokratickém lesku, aby se ještě před smrtí mohl potěšit pohledem na jejich štěstí. Kuvera je nejbohatší ze všech polobohů a král Yudhiṣṭhira v této situaci vypadal jako on (Kuvera), protože procesí společně se Śrī Kṛṣṇou plně odpovídalo majestátu krále Yudhiṣṭhira.

Pán Kṛṣṇa byl mimo jiné mladším bratrancem Mahārāje Yudhiṣṭhira a také důvěrným přítelem Arjuny, ale všichni členové pāṇḍuovské rodiny Ho znali jako Nejvyšší Osobnost Božství. Přestože si byl Pán Svého svrchovaného postavení vědom, zachovával vždy lidské zvyky, a proto se poklonil před umírajícím Bhīṣmadevem jako by byl jedním z mladších bratrů krále Yudhiṣṭhira.

Ṛṣiové jsou ti, kteří dosáhli dokonalosti na duchovní cestě. Toho může dosáhnout každý, bez ohledu na to, zda je králem či potulným mnichem. Bhīṣmadeva byl sám také jedním z brahmaṛṣiů a byl hlavním potomkem krále Bharaty. Všichni ṛṣiové se nacházejí v kvalitě dobra. Shromáždili se u velkého válečníka, protože se dozvěděli o jeho blížící se smrti.

Parvata Muni je pokládán za jednoho z nejstarších mudrců. Téměř neustále doprovází Nāradu Muniho; oba jsou vesmírní cestovatelé, kteří k putování prostorem nepotřebují žádný hmotný dopravní prostředek. Parvata Muni je také devarṣi, velký mudrc mezi polobohy, stejně jako Nārada. Zúčastnil se s Nāradou obětního obřadu Mahārāje Janamejayi, syna Mahārāje Parīkṣita, který chtěl při oběti zabít všechny hady světa. Parvata Muni a Nārada Muni se také nazývají Gandharvové, neboť dovedou cestovat vzduchem opěvujíce slávu Pána. Díky své schopnosti cestovat prostorem pozorovali ze vzduchu Draupadin obřad svayaṁvara (volbu manžela). Stejně jako Nārada Muni, také Parvata Muni často navštěvoval královské shromáždění nebeského krále Indry. Jako Gandharva někdy navštěvoval královské shromáždění Kuvery, jednoho z významných polobohů. Nārada i Parvata se jednou dostali do nesnází s dcerou Mahārāje Sṛñjayi. Mahārāja Sṛñjaya pak dostal od Parvaty Muniho požehnání, že se mu narodí syn.

Jméno Nārady Muniho je nerozlučně spjato s vyprávěním Purāṇ. Vypráví o něm také Bhāgavatam. Ve svém předchozím životě byl synem služebné, ale společností čistých oddaných byl osvícen oddanou službou a v příštím životě se z něho stal dokonalý člověk, jemuž se nikdo jiný nevyrovná. V Mahābhāratě se jeho jméno vyskytuje na mnoha místech. Je vůdčím devarṣim, tedy hlavním mudrcem mezi polobohy. Je synem a žákem Brahmājīho, a přes něj pokračuje učednická posloupnost Brahmovy školy. Zasvětil Prahlāda Mahārāje, Dhruvu Mahārāje a mnoho slavných oddaných Pána. Zasvětil dokonce i Vyāsadeva, autora védských písem, a Vyāsadeva zasvětil Madhvācāryu, a tak se Madhva-sampradāya, k níž patří i Gauḍīya-sampradāya, rozšířila po celém vesmíru. Śrī Caitanya Mahāprabhu také patří do Madhva-sampradāyi; to znamená, že Brahmājī, Nārada, Vyāsa, a pak Madhva, Caitanya a Gosvāmī, všichni patří do stejné učednické posloupnosti. Nāradajī již od nepaměti poučuje také mnohé krále. V Bhāgavatamu se dozvídáme, jak poučil Prahlāda Mahārāje v lůně jeho matky, Vasudeva, otce Kṛṣṇy, a také Mahārāje Yudhiṣṭhira.

Dhaumya: Velký mudrc, který vykonával přísná pokání na posvátném místě známém jako Utkocaka Tīrtha, byl určen královským knězem pāṇḍuovských králů. Zastával místo kněze při mnoha náboženských obřadech Pāṇḍuovců (saṁskāra) a každému z Pāṇḍuovců asistoval při jejich zásnubách s Draupadī. Byl s Pāṇḍuovci dokonce i ve vyhnanství a radil jim v těžkých dobách, když si nevěděli rady. Poradil jim, jak žít jeden rok v nepoznání, a Pāṇḍuovci se jeho pokynů pevně drželi. Jeho jméno se také pojí s velkým pohřebním obřadem, vykonávaným po bitvě na Kurukṣetře. V Mahābhāratě, Anuṣāsana-parvě (127.15-16), dává velice podrobné náboženské pokyny Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi. Byl vlastně ukázkovým knězem gṛhasthů, neboť vedl Pāṇḍuovce pravou cestou náboženství. Kněz má vést hospodáře na správné cestě āśrama-dharmy neboli předepsaných povinností dané kasty. Mezi rodinným knězem a duchovním mistrem není prakticky žádný rozdíl. Mudrci, světci a brāhmaṇové jsou určeni zvláště pro tyto funkce.

Bādarāyaṇa (Vyāsadeva): Je znám pod jmény Kṛṣṇa, Kṛṣṇa-dvaipāyana, Dvaipāyana, Satyavatī-suta, Pārāśarya, Parāśarātmaja, Bādarāyaṇa, Vedavyāsa atd. Je synem Mahāmuniho Parāśary z lůna Satyavatī před jejími zásnubami s Mahārājem Śantanuem, otcem velkého generála — praotce Bhīṣmadeva. Je mocnou inkarnací Nārāyaṇa a předává védskou moudrost světu. Vyāsadevovi se proto vzdává úcta před každým čtením védské literatury, zvláště Purāṇ. Śukadeva Gosvāmī byl jeho syn a ṛṣiové jako Vaiśampāyana byli jeho učedníky, kterým svěřil různá odvětví Ved. Je autorem velkého eposu Mahābhārata a velkého transcendentálního Bhāgavatamu. Sestavil Brahma-sūtry, zvané též Vedānta-sūtry či Bādarāyaṇā-sūtry. Díky svému přísnému pokání je nejuznávanějším autorem mezi mudrci. Když chtěl pro dobro všech lidí ve věku Kali zaznamenat velký epos Mahābhārata, hledal schopného písaře, který by dokázal zapsat jeho diktování. Na pokyn Brahmājīho se tohoto úkolu ujal Śrī Gaṇeśajī, ovšem za podmínky, že se Vyāsadeva při diktování ani na okamžik nezastaví. Mahābhārata tak byla sepsána společným úsilím Vyāsy a Gaṇeśe.

Na přání své matky Satyavatī, která byla později provdána za Mahārāje Śantanua, a na žádost Bhīṣmadeva, nejstaršího syna Mahārāje Śantanua a jeho první ženy Gangy tři vznešené syny se jmény Dhṛtarāṣṭra, Pāṇḍu a Vidura. Mahābhāratu Vyāsadeva napsal po bitvě na Kurukṣetře a po smrti všech jejích hrdinů. Poprvé byla přednesena na královském shromáždění Mahārāje Janamejayi, syna Mahārāje Parīkṣita.

Bṛhadaśva: Dávný mudrc, který se čas od času setkával s Mahārājem Yudhiṣṭhirem. Poprvé střetl Mahārāje Yudhiṣṭhira v Kāmyavanu. Tento mudrc vyprávěl příběh Mahārāje Naly. Je ještě jiný Bṛhadaśva, který je synem dynastie Ikṣvākua (Mahābhārata, Vana-parva 209.4-5).

Bharadvāja: Jeden ze sedmi velkých ṛṣiů. Byl přítomen na oslavách narození Arjuny. Tento mocný ṛṣi se kdysi věnoval přísnému pokání na břehu Gangy a jeho āśram v Prayāgadhāmu je známý dodnes. Tento ṛṣi se jednou během koupele v Ganze setkal s Ghṛtacī, jednou z překrásných nebeských nevěstek a vypustil símě, které bylo zachyceno a uchováváno v hliněné nádobě a později se z něho zrodil Droṇa. Droṇācārya je tedy synem Bharadvāji Muniho. Jiní říkají, že Bharadvāja, který byl otcem Droṇy, se liší od Maharṣiho Bharadvāji. Byl to veliký oddaný Brahmy, který jednou vyhledal Droṇācāryu a žádal ho, aby zastavil bitvu na Kurukṣetře.

Paraśurāma neboli Reṇukāsuta: Syn Maharṣiho Jamadagniho a Śrīmatī Reṇuky. Je proto také známý jako Reṇukāsuta. Je jednou z mocných inkarnací Pána. Jedenadvacetkrát pozabíjel všechny kṣatriye a jejich krví potěšil duše svých předků. Později se věnoval přísnému pokání v Mahendra Parvatě. Poté, co odejmul celou Zemi kṣatriyům, věnoval ji jako milodar Kaśyapovi Munimu. Protože byl Paraśurāma brāhmaṇou, naučil Droṇācāryu Dhanur-vedu neboli bojové umění. Byl také přítomný na korunovaci Mahārāje Yudhiṣṭhira a vedl tento obřad společně s dalšími velkými mudrci.

Paraśurāma je tak starý, že se v různých dobách setkal jak s Rāmou, tak s Kṛṣṇou. S Rāmou bojoval, ale Kṛṣṇu přijal jako Nejvyšší Osobnost Božství. Velebil též Arjunu, když ho viděl s Kṛṣṇou. Když se Bhīṣma odmítl oženit s Ambou, která ho chtěla za manžela, navštívila Ambā Paraśurāmu a on na její přání požádal Bhīṣmadeva, aby ji přijal za manželku. Přestože byl jedním z duchovních mistrů Bhīṣmadeva, Bhīṣma ho neuposlechl. Když Bhīṣmadeva nedbal jeho varování, Paraśurāma s ním bojoval. Jejich boj byl urputný a Paraśurāma byl nakonec s Bhīṣmou spokojen a udělil mu požehnání, že se stane největším bojovníkem na světě.

Vasiṣṭha: Velký a slavný mudrc mezi brāhmaṇy, dobře známý jako Brahmarṣi Vasiṣṭhadeva. Je význačnou postavou z období jak Rāmāyaṇy, tak Mahābhāraty. Vedl obřad korunovace Osobnosti Božství Śrī Rāmy. Byl přítomný rovněž na Kuruovském bitevním poli. Měl přístup na všechny vyšší a nižší planety a jeho jméno se také pojí s příběhem Hiraṇyakaśipua. Velké napětí bylo mezi ním a Viśvāmitrou, který chtěl jeho kāmadhenu—krávu, která plní všechna přání. Vasiṣṭha se o svoji kāmadhenu odmítal dělit, a Viśvāmitra za to zabil sto jeho synů. On jako dokonalý brāhmaṇa všechny výpady Viśvāmitry toleroval. Zoufalý z Viśvāmitrova mučení se jednou snažil spáchat sebevraždu, ale žádný jeho pokus se nevydařil. Vrhl se s hory, jenže kameny, na něž dopadl, se změnily v hromadu bavlny, a tak byl zachráněn. Vrhl se do oceánu, jenže vlny ho vyplavily na břeh. Vrhl se do řeky, jenže řeka ho také donesla na břeh. Všechny jeho sebevražedné pokusy tedy byly neúspěšné. Je též jedním ze sedmi ṛṣiů a je manželem proslulé hvězdy Arundhatī.

Indrapramada: Další slavný ṛṣi.

Trita: Jeden ze tří synů Prajāpatiho Gautamy; jeho starší bratři se jmenovali Ekat a Dvita. Všichni bratři byli velcí mudrci a přísně dodržovali náboženské zásady. Díky přísnému pokání byli povýšeni na Brahmaloku (planetu, kde žije Brahmājī). Jednou spadl Trita Muni do studny. Byl také organizátorem mnoha obětí a jako jeden z velkých mudrců přišel i on vzdát svoji úctu Bhīṣmajīmu na jeho smrtelném loži. Byl jedním ze sedmi mudrců na Varuṇaloce. Pocházel ze západních zemí světa; pravděpodobně z některé z evropských zemí. V té době byla védská kultura rozšířena po celém světě.

Gṛtsamada: Jeden z mudrců nebeského království. Byl blízkým přítelem Indry, krále nebes, a byl stejně velký jako Bṛhaspati. Navštěvoval často královské shromáždění Mahārāje Yudhiṣṭhira a navštívil také místo, kde Bhīṣmadeva vydechl naposledy. Vykládal kdysi Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi o slávě Pána Śivy. Byl synem Vitahavyi a tělesnými rysy připomínal Indru. Nepřátelé Indry ho jednou omylem považovali za Indru a zajali ho. Bráhmanská společnost ho vysoce uctívala jako velikého znalce Ṛg Vedy. Žil v celibátu a byl velice mocný po všech stránkách.

Asita: Jeden král se také jmenoval Asita, ale zde se jedná o velikého mocného mudrce své doby jménem Asita Devala Ṛṣi. Vysvětlil svému otci 1 500 000 veršů z Mahābhāraty. Zúčastnil se také oběti hadů Mahārāje Janamejayi. Byl také spolu s dalšími velkými mudrci přítomný během korunovačního obřadu Mahārāje Yudhiṣṭhira. Poučoval též Mahārāje Yudhiṣṭhira na hoře Añjana. Byl rovněž jedním z oddaných Pána Śivy.

Kakṣīvān: Jeden ze synů Gautamy Muniho a otec velkého mudrce Candakausiky. Byl členem parlamentu Mahārāje Yudhiṣṭhira.

Atri: Atri Muni byl velký bráhmanský mudrc a jeden z mentálních synů Brahmājīho. Brahmājī je tak mocný, že může mít syna pouhým pomyšlením. Tito synové se nazývají mānasa-putrové. Atri je jeden ze sedmi mānasa-putrů Brahmājīho a ze sedmi velkých bráhmanských mudrců. V jeho rodině se také narodili velcí Pracetové. Atri Muni měl dva kṣatriyské syny, ze kterých se stali králové; král Arthama je jedním z nich. Je také jedním z prajāpatiů, kterých je dohromady dvacet jedna. Jeho žena se jmenovala Anasūyā. Pomáhal Mahārājovi Parīkṣitovi v jeho velkých obětech.

Kauśika: Jeden ze stálých ṛṣiů v královském shromáždění Mahārāje Yudhiṣṭhira. Setkal se několikrát s Pánem Kṛṣṇou. Stejné jméno má několik dalších mudrců.

Sudarśana: Disk, který je osobní zbraní Osobnosti Božství (Viṣṇua nebo Kṛṣṇy), je tou nejmocnější zbraní ze všech. Je mocnější než brahmāstry a ostatní ničivé pustošivé zbraně. V některých védských písmech se říká, že Śrī Kṛṣṇovi tuto zbraň daroval Agnideva, bůh ohně, ale Pán má ve skutečnosti tuto zbraň věčně při Sobě — Agnideva ji Kṛṣṇovi daroval asi tak, jako Mahārāja Rukma dal Pánovi Rukmiṇī. Pán přijímá takové dary Svých oddaných, přestože se jedná o Jeho věčné vlastnictví. Tuto zbraň podrobně popisuje Mahābhārata v části Ādi-parva. Pán s ní zabil Svého soka Śiśupāla a také Śālvu a jednou nabádal Svého přítele Arjunu, aby s ní i on zabíjel své nepřátele (Mahābhārata, Virāṭa-parva 56.3).

Śukadeva Gosvāmī (Brahmarāta): Proslulý syn a žák Śrī Vyāsadeva, který ho naučil nejdříve Mahābhāratu a poté Śrīmad-Bhāgavatam. Śukadeva Gosvāmī přednesl 1 400 000 veršů Mahābhāraty shromáždění Gandharvů, Yakṣasů a Rākṣasů a poprvé přednesl Śrīmad-Bhāgavatam za přítomnosti Mahārāje Parīkṣita. Studoval u svého otce důkladně celou védskou literaturu, a na základě svých rozsáhlých znalostí náboženských zásad se stal zcela očištěnou duší. Z Mahābhāraty, Sabhā-parvy (4.11) se dozvídáme, že byl přítomný také na královském shromáždění Mahārāje Yudhiṣṭhira a při půstu Mahārāje Parīkṣita. Jako správný žák Śrī Vyāsadeva se svého otce dotazoval velice obsáhle na zásady náboženství a na duchovní hodnoty, a jeho otec ho na oplátku uspokojil tím, že ho naučil jógový systém, pomocí kterého člověk může dosáhnout duchovního království, vysvětlil mu rozdíl mezi plodonosnou prací a empirickým poznáním, způsoby a prostředky dosažení duchovní realizace, a popsal čtyři āśramy (tzn. život studenta, život hospodáře, život v ústraní a život v odříkání), vznešené postavení Nejvyšší Osobnosti Božství, metodu, jak vidět Pána tváří v tvář, znaky pravého uchazeče o poznání pravdy, pět prvků, jedinečné postavení inteligence, vědomí hmotné přírody a živé bytosti, příznaky seberealizované duše, principy činnosti hmotného těla, příznaky vlivu kvalit přírody, strom věčných přání a psychické činnosti. Se svolením svého otce a Nāradajīho jednou navštívil planetu Slunce. Popisy jeho cestování vesmírem podává Śānti-parva, Mahābhārata (332). Nakonec dosáhl transcendentální říše. Je známý pod různými jmény jako Araṇeya, Aruṇisuta, Vaiyāsaki a Vyāsātmaja.

Kaśyapa: Jeden z prajāpatiů, syn Marīciho a jeden ze zeťů Prajāpatiho Dakṣi. Je otcem obrovského ptáka Garuḍy, jemuž byli dáni za potravu sloni a želvy. Oženil se s třinácti dcerami Prajāpatiho Dakṣi, které se jmenovaly Aditi, Diti, Danu, Kāṣṭhā, Ariṣṭā, Surasā, Ilā, Muni, Krodhavaśā, Tāmrā, Surabhi, Saramā a Timi. S těmito manželkami počal mnoho dětí, jak polobohů, tak démonů. První manželka, Aditi, porodila všech dvanáct Ādityů, jednímž z nich je Vāmana, inkarnace Boha. Tento velký mudrc Kaśyapa byl přítomný také při zrození Arjuny. Paraśurāma mu daroval celý svět a on později Paraśurāmu požádal, aby tento svět opustil. Jeho dalším jménem je Ariṣṭanemi. Žije na severní straně vesmíru.

Āṅgirasa: Syn Mahaṛṣiho Aṅgiry známý pod jménem Bṛhaspati, kněz polobohů. Říká se, že Droṇācārya byl jeho částečnou inkarnací. Śukrācārya byl duchovní mistr démonů a Bṛhaspati se postavil proti němu. Jeho synem je Kaca, a Bharadvājovi Munimu daroval jako prvnímu ohnivou zbraň. Se svojí ženou Candramāsī, jednou z význačných hvězd, počal šest synů (také boha ohně). Uměl cestovat prostorem, a proto se mohl ukázat i na planetách Brahmaloce a Indraloce. Radil králi nebes Indrovi, jak porazit démony. Jednou proklel Indru, který se tak stal vepřem na Zemi a nechtěl se ani vrátit zpět na nebesa. Taková je přitažlivá moc iluzorní energie. Ani vepř se nechce rozloučit se svým pozemským vlastnictvím, i když se mu nabízí nebeské království. Byl náboženským učitelem obyvatel různých planet.

Zkušení religionisté vědí, jak dokonale upravit náboženské zásady podle místa a času. Všichni velcí ācāryové, náboženští kazatelé či reformátoři světa uskutečnili svá poslání přizpůsobením náboženských zásad podle času a místa. V různých částech světa panuje různé podnebí a podmínky, a chce-li někdo vyplnit svou povinnost a kázat Boží poselství, musí velice dobře vědět, jak vše přizpůsobit podle místa a času. Bhīṣmadeva byl jednou z dvanácti velkých autorit při kázání kultu oddané služby, a proto věděl, jak přijmout a uvítat všechny mocné mudrce, kteří přišli ze všech končin vesmíru a shromáždili se u jeho smrtelného lože. Jistě pro něho nebylo možné, aby je uvítal a přijal fyzicky, neboť za prvé nebyl ve svém domě a za druhé to nedovoloval jeho zdravotní stav. Mysl měl však stále jasnou a mohl srdečnými slovy vyjádřit své pocity a náležitě tak přijmout každého. Osobní povinnosti lze plnit činností těla, mysli a slov. Bhīṣma dobře věděl, jak všeho použít na správném místě, a nečinilo mu proto potíže přijmout mudrce přesto, že byl tělesně nezpůsobilý.

Pán projevuje Svoji všemohoucnost tím, že je přítomný všude zároveň. Je vždy přítomný ve Svém věčném sídle Goloce Vṛndāvaně a zároveň je přítomný v srdci každého a dokonce i v každém neviditelném atomu. Když projevuje Svoji věčnou transcendentální podobu v hmotném světě, činí tak Svojí vnitřní silou. Vnější síla neboli hmotná energie nemá s Jeho věčnou podobou nic společného. To vše Śrī Bhīṣmadeva věděl, a proto Pána náležitě uctil.

Když Mahārāja Pāṇḍu zemřel, všichni jeho synové byli ještě děti, a tak vyrůstali pod přirozeným láskyplným dohledem starších členů královské rodiny, zvláště Bhīṣmadeva. Později, když Pāṇḍuovci dospěli, byli podvedeni vychytralým Duryodhanou a jeho společníky, a Bhīṣmadeva se z politických důvodů nemohl přidat na jejich stranu, přestože věděl, že jsou nevinní a že bylo zbytečné přivádět je do nesnází. Když v poslední fázi svého života Bhīṣmadeva viděl své nejvznešenější vnuky vedené Mahārājem Yudhiṣṭhirem sedět velice pokorně po jeho boku, nemohl se ubránit slzám, které mu samy vytryskly z očí. Bhīṣmadeva, veliký praotec a válečník, tak se slzami v očích vzpomínal na všechna strádání, která jeho zbožní vnukové museli protrpět. Byl samozřejmě šťastný, že Yudhiṣṭhira usedl na trůn namísto Duryodhany, a začal jim proto blahopřát.

Mahārāja Yudhiṣṭhira se necítil dobře po velikém masakru na Kuruovském bitevním poli. Bhīṣmadeva to chápal, a proto nejprve promluvil o hrozném utrpení Mahārāje Yudhiṣṭhira. Král se dostal do nesnází vyloženou nespravedlností a bitva na Kurukṣetře měla tuto nespravedlnost urovnat. Nebylo tedy důvodu, aby velkého masakru litoval. Bhīṣmadeva obzvláště zdůraznil, že je vždy chránili brāhmaṇové, Pán a náboženské zásady. Dokud byly tyto tři důležité faktory na jejich straně, nebylo důvodu ke zklamání. Bhīṣmadeva proto Mahārāje Yudhiṣṭhira povzbuzoval a chtěl rozptýlit jeho trudné myšlenky. Ten, kdo pod vedením pravých brāhmaṇů a vaiṣṇavů a za přísného dodržování náboženských zásad plně spolupracuje s přáním Pána, nemá jediný důvod k trudomyslnosti ani v těch nejobtížnějších životních podmínkách, byť jsou jakkoliv nesnadné. Bhīṣmadeva, který je uznávanou autoritou, na to chtěl Pāṇḍuovce upozornit.

Strádání Kuntīdevī bylo dvojnásob bolestné. Velice trpěla tím, že brzy ovdověla a musela své malé děti nechat vychovat v královské rodině. A když děti vyrostly, trpěla dále kvůli činům svých synů. Její utrpení pokračovalo. Znamená to, že utrpení bylo jejím osudem, a takové věci musíme snášet smířeně.

Stejně jako čas ovládá všechny planety, ovládá také celý vesmírný prostor. Všechny obrovské planety včetně Slunce ovládá síla vzduchu, stejně jako když vzduch pohybuje s mraky. Podobně nezastavitelný kāla neboli čas ovládá i působení vzduchu a ostatních prvků. Vše je tedy pod vládou svrchovaného kāly, který je mocným zástupcem Pána v hmotném světě. Yudhiṣṭhira proto neměl litovat nepochopitelného působení času. Dokud jsme v hmotném světě, musíme snášet akce a reakce času. Yudhiṣṭhira si neměl myslet, že se v předchozím životě dopustil hříchů a nyní trpí následky. I nejzbožnější lidé musí trpět v podmínkách hmotné přírody. Zbožný člověk je však věrný Pánu, jelikož je vedený pravým brāhmaṇou a vaiṣṇavou, který dodržuje náboženské zásady. Následovat tyto tři principy vedení má být cílem života. Nemáme být znepokojeni záludnostmi věčného času. Pod vládou času je i velký vládce vesmíru Brahmājī a neměli bychom nelibě nést, že nám vládne čas, přestože upřímně následujeme náboženské zásady.

Pāṇḍuovci měli vše po hmotné i duchovní stránce a nemohli si stěžovat na nedostatek. Hmotně byli zaopatřeni díky přítomnosti dvou velkých válečníků, Bhīmy a Arjuny, a po duchovní stránce byl samotný král symbolem náboženství a hlavně Pán Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, jim věnoval Svou osobní přízeň při všem, co dělali. A přesto je čekaly tvrdé životní zvraty. Nehledě na sílu jejich zbožných činů, sílu jejich osobností, sílu jejich zkušené vlády a sílu jejich zbraní pod přímým dohledem Pána Kṛṣṇy prošli Pāṇḍuovci mnoha zvraty, které lze vysvětlit pouze vlivem nevyhnutelného času, kāly. Kāla je totožný s Pánem Samotným a vliv času proto vyjadřuje nevysvětlitelné přání Nejvyššího. Nemá smysl naříkat nad něčím, co je mimo vládu lidských bytostí.

Bhīṣma jakožto velká autorita (jedna z dvanácti autorit) naprosto odmítá obavy Mahārāje Yudhiṣṭhira ohledně jeho minulých hříšných činů a výsledného utrpení atd. Bhīṣma chtěl Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi připomenout, že nikdo, včetně polobohů jako jsou Śiva a Brahmā, nikdy nemohl předem určit skutečný plán Pána. Jak bychom ho mohli pochopit my? Nemá žádnou cenu ani se na to vyptávat. Ani to nejrozsáhlejší filozofické bádání mudrců nemůže určit Pánův plán. Nejlepším, co můžeme udělat, je jednoduše se podřídit příkazům Pána bez debat. Utrpení Pāṇḍuovců v žádném případě nebylo důsledkem jejich minulých činů. Pán chtěl naplnit Svůj plán a započít spravedlivé království a Jeho oddaní proto museli na čas trpět, aby ctnost nakonec zvítězila. Bhīṣmadeva byl jistě s jejich triumfálním vítězstvím spokojen a byl rád, že vidí krále Yudhiṣṭhira na trůnu, přestože sám bojoval proti němu. V bitvě na Kurukṣetře nemohl zvítězit ani tak velký válečník jako Bhīṣma, protože Pán chtěl ukázat, že neřest nikdy neporazí ctnost, bez ohledu na to, kdo je zastupuje. Bhīṣmadeva byl velkým oddaným Pána, ale vůlí Pána byl na straně nepřátel, protože Pán chtěl ukázat, že ani válečník jako Bhīṣma nemůže zvítězit na špatné straně.

Lidové rčení říká, že žena učí snachu tím, že učí vlastní dceru. A Pán učí svět tím, že učí Své oddané. Oddaný nemá, co by se nového od Pána učil, neboť upřímného oddaného Pán učí vždy zevnitř. Kdykoliv se tedy stane, že Pán učí oddaného (jako tomu bylo v případě Bhagavad-gīty), je to lekce méně inteligentním lidem. Povinností oddaného tedy je, aby bez zdráhání přijímal útrapy jako požehnání od Pána. Bhīṣmadeva radil Pāṇḍuovcům, aby neváhali a ihned se ujali vládní zodpovědnosti. Po bitvě na Kurukṣetře se lidem nedostávalo ochrany a všichni čekali na to, kdy se Mahārāja Yudhiṣṭhira ujme moci. Čistý oddaný Pána přijímá útrapy jako Pánovu přízeň. Jelikož Pán je absolutní, není mezi tím žádný světský rozdíl.

Ve védském systému se poznání získává deduktivním způsobem. Védské poznání lze obdržet dokonalým způsobem od autorit prostřednictvím učednické posloupnosti. Toto poznání není nikdy dogmatické, jak se mylně domnívají méně inteligentní lidé. Matka je autoritou při zjišťování totožnosti otce. Pro tak důvěrné poznání neexistuje jiná autorita. Autorita tedy neznamená nic dogmatického. Tuto skutečnost potvrzuje Bhagavad-gītā ve čtvrté kapitole (Bg. 4.2). Chceme-li získat dokonalé poznání, musíme ho přijmout od autority. To se uznává všeobecně, a pouze podvodníci s tím nesouhlasí. Vezměme například novodobé kosmické lodě, které cestují vesmírem — když vědci prohlásí, že doletěly na odvrácenou stranu Měsíce, lidé jejich historkám slepě věří, protože přijali moderní vědce za své autority. Všemu, co řeknou autority, obyčejně lidé věří. Ale pokud jde o pravdu obsaženou ve védských písmech, učí se, že té věřit nemají. A když ji i přes to přijímají, přidávají si k ní odlišná vysvětlení. Každý člověk si přeje vnímat přímo védské poznání, ale zároveň ho pošetile popírá. Podvedení lidé tedy věří vědcům, jejich jedné autoritě, ale autoritu Ved odmítají. Výsledkem je degradace lidstva.

V tomto verši autorita prohlašuje Śrī Kṛṣṇu za původní Osobnost Božství a prvního Nārāyaṇa. Dokonce i takový impersonalista jako Ācārya Śaṅkara řekl na začátku svého komentáře k Bhagavad-gītě, že Nārāyaṇa, Osobnost Božství, je nad hmotným stvořením.* Vesmír je jedno z hmotných stvoření, ale Nārāyaṇa je vůči těmto hmotným věcem transcendentální.

* nārāyaṇaḥ paro 'vyaktād
aṇḍam avyakta-sambhavam
aṇḍasyāntas tv ime lokāḥ
sapta dvīpā ca medinī
(Śaṅkara: Bhagavad-gītā Bhāṣya)

Bhīṣmadeva je jedním z dvanácti mahājanů, kteří znají zásady transcendentálního poznání. Dosvědčuje, že Pán Śrī Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství, a tuto skutečnost potvrzuje i neosobní filozof Śaṅkara. Shodují se na tom všichni ācāryové, a proto není možné nepřijímat Pána Śrī Kṛṣṇu jako původní Osobnost Božství. Bhīṣmadeva říká, že Pán je první Nārāyaṇa. Totéž potvrzuje Brahmājī v Bhāgavatamu (10.14.14). Kṛṣṇa je první Nārāyaṇa. V duchovním světě (na Vaikuṇṭhách) existuje neomezený počet Nārāyaṇů, a ti všichni jsou tatáž Osobnost Božství. Jsou pokládáni za úplné expanze původní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy. Prvotní podoba Pána Śrī Kṛṣṇy se expanduje nejprve v podobě Baladeva, a Baladeva se potom expanduje do mnoha jiných podob jako je Saṅkarṣaṇa, Pradyumna, Aniruddha, Vāsudeva, Nārāyaṇa, Puruṣa, Rāma a Nṛsiṁha. Všechny tyto úplné expanze jsou tatáž viṣṇu-tattva a Śrī Kṛṣṇa je jejich společným původním zdrojem. On je proto přímá Osobnost Božství. Je stvořitelem hmotného světa a je Nārāyaṇem, vládnoucím Božstvem na všech vaikuṇṭhských planetách. Jeho příchody mezi lidské bytosti jsou tedy těžko pochopitelné a matoucí. Pán v Bhagavad-gītě praví, že pošetilí lidé Ho pokládají za jednu z lidských bytostí, aniž by znali tajemství Jeho příchodů.

Zmatenost o povaze Śrī Kṛṣṇy způsobuje vliv Jeho dvou energií—vnitřní a vnější — na Jeho třetí energii, která se nazývá okrajová. Živé bytosti jsou expanzemi Jeho okrajové energie, a jako takové jsou zmateny někdy vnitřní energií a někdy vnější. Zmatenost vnitřní energií se projevuje tak, že Śrī Kṛṣṇa se expanduje na neomezeně mnoho Nārāyaṇů a opětuje či přijímá transcendentální láskyplnou službu živých bytostí v transcendentálním světě. A pomocí Svých vnějších energetických expanzí sestupuje do hmotného světa mezi lidi, zvířata či polobohy, aby obnovil zapomenutý vztah, který k Němu mají živé bytosti v různých životních druzích. Velké autority včetně Bhīṣmy ovšem milostí Pána tomuto zmatení unikají.

Všichni čistí oddaní jsou bhāvové — osoby, které znají slávu Pána v různých transcendentálních láskyplných službách. Stejně jako má Pán bezpočet expanzí Své úplné podoby, existuje také bezpočet čistých oddaných Pána, kteří Mu slouží v různých náladách vzájemného vztahu. Obvykle má Pán dvanáct velkých oddaných, jimiž jsou Brahmā, Nārada, Śiva, Kumāra, Kapila, Manu, Prahlāda, Bhīṣma, Janaka, Śukadeva Gosvāmī, Bali Mahārāja a Yamarāja. Bhīṣmadeva uvádí z těchto dvanácti, kteří znají slávu Pána, pouze tři významné postavy, přestože sám je jedním z nich. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, jeden z velkých ācāryů moderní doby, vysvětluje, že realizace anubhāvy, slávy Pána, se u oddaného projevuje nejprve extází s příznaky pocení, chvění těla, pláče, vyrážek na kůži těla atd., která se pak dále zvětšuje jasným pochopením slávy Pána. Toto různé chápání bhāvy lze vidět na vztahu Yaśody a Pána (když svazovala Pána provazy) a na vztahu Arjuny, kterému dělal Pán vozataje při láskyplných výměnách. Sláva Pána se projevuje tím, že před Svými oddanými vystupuje jako jejich podřízený, což je jen další podoba Jeho velikosti. Śukadeva Gosvāmī a Kumārové, kteří se již před tím nacházeli na transcendentální úrovni, se stali čistými oddanými pod vlivem dalšího rysu bhāvy. Překážky, které Pán přináší Svým oddaným, jsou dalším projevem transcendentální bhāvy mezi Pánem a oddanými. Pán říká: “Přivádím Své oddané do nesnází a oni se tak ještě více očistí při výměnách transcendentální bhāvy mezi jimi a Mnou.” Když se oddaný ocitne v nesnázích, nutně ho to osvobozuje od iluzorních hmotných vztahů. Hmotné vztahy se zakládají na vzájemném opětování hmotného požitku, pocházejícího především z hmotných zdrojů. Jakmile tedy tyto hmotné zdroje Pán odebere, oddaný je plně přitahován transcendentální láskyplnou službou Pánu. Tak Pán vytahuje pokleslou duši z bažin hmotné existence. Utrpení, které Pán udílí Svým oddaným, se liší od utrpení, které je výsledkem hříšného jednání. Zvláště velcí mahājanové — Brahmā, Śiva, Nārada, Kapila, Kumāra, Bhīṣma a další, jak bylo uvedeno výše — znají všechny tyto aspekty slávy Pána, a my je můžeme pochopit jejich milostí.

Pán Śrī Kṛṣṇa sice jednal jako bratranec, bratr, přítel, příznivec, rádce, posel, dobrodinec atd. Pāṇḍuovců, ale zároveň stále zůstával Nejvyšší Osobností Božství. Jako projev přízně ze Své bezpříčinné milosti prokazuje Svým ryzím oddaným služby různého druhu, ale to nikterak nemění Jeho postavení Absolutní Osoby. Považovat Ho za obyčejného člověka je ten nejhrubší druh nevědomosti.

Jelikož Pán je absolutní, nic se od Něho neliší. Je kaivalya; neexistuje nic jiného než On. Všechno a všichni jsou projevem Jeho energie a On, který se od této energie neliší, je takto přítomný všude. Slunce je totožné s každým zlomkem slunečních paprsků, s každou jejich molekulou. A podobně je Pán rozšířený všude ve Svých různých energiích. Je Paramātmou, Nadduší, přítomnou v každém jako svrchovaný průvodce, a tím už je vozatajem a rádcem všech živých bytostí. Když se tedy staví do úlohy vozataje Arjuny, nikterak nemění Své vznešené postavení. Pouze silou oddané služby se Pán dostává do rolí vozataje či posla. Jelikož je absolutní duchovní totožností a nemá tudíž nic společného s hmotným pojetím života, žádný Jeho čin není vyšší nebo nižší. Jako Absolutní Osobnost Božství nemá žádné falešné ego a neztotožňuje se s ničím jiným, než je On Sám. Hmotné pojetí ega je v Něm naprosto vyvážené. Není pro Něho proto nic podřadného stát se vozatajem Svého čistého oddaného. To je velikost čistého oddaného, že jedině on může přimět milujícího Pána k tomu, aby mu sloužil.

Přestože je Svrchovaný Pán, Absolutní Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa, stejně nakloněný každému, přesto více tíhne ke Svému ryzímu oddanému, který se zcela odevzdal a pro kterého neexistuje jiný pán či ochránce. Neochvějná víra v Nejvyššího Pána jako ochránce, přítele a pána je přirozenou součástí věčného života. Živé bytosti je vůlí Všemohoucího dáno, že nejšťastnější je tehdy, když zaujme postavení absolutní závislosti.

Opačné sklony vedou k poklesnutí. Živá bytost má sklon poklesnout kvůli tomu, že mylně chápe svoji totožnost a přisuzuje si plnou nezávislost jednat jako vládce hmotného světa. V tomto falešném egoismu spočívá hlavní příčina všech nesnází. Za všech okolností se musíme směrovat k Pánovi.

Pán Kṛṣṇa se objevil u smrtelného lože Bhīṣmajīho, protože generál byl Jeho neochvějným oddaným. Arjuna byl spřízněný s Kṛṣṇou i tělesně, neboť Pán byl jeho bratrancem z matčiny strany. Bhīṣma však takto s Kṛṣṇou spřízněný nebyl. Veškerá přitažlivost se proto zakládala na důvěrném vztahu duše. Pána přesto těší více oslovení jako syn Mahārāje Nandy, syn Yaśody či milenec Rādhārāṇī, neboť tělesné vztahy jsou velice příjemné a přirozené. Takováto spřízněnost s Pánem na základě tělesného vztahu je dalším rysem výměn láskyplných služeb s Pánem. Bhīṣmadeva si je vědom této sladkosti transcendentálních nálad, a s oblibou proto Pána oslovuje jako Vijaya-sakhe, Pārtha-sakhe atd., což je stejné jako Nanda-nandana či Yaśodā-nandana. Nejlepším způsobem, jak ochutnat transcendentální sladkost ve styku s Pánem, je obrátit se na Něj prostřednictvím Jeho uznaných oddaných. Není správné pokoušet se navázat tento vztah přímo; vždy je nutné obrátit se na průzračně čistého a kvalifikovaného prostředníka, který nás povede správnou cestou.

Yoga znamená soustředění mysli, která je odtažená ode všech ostatních činností. Takové soustředění je skutečné samādhi — stoprocentní zaměstnání se ve službě Pánu. A ten, kdo se tímto způsobem soustředí, se nazývá yogī. Takový yogī jakožto oddaný Pána se zaměstnává ve službě Pánu dvacet čtyři hodiny denně, a veškerou svoji pozornost soustřeďuje na Pána, o kterém neustále medituje prostřednictvím devíti způsobů oddané služby, což je naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, pronášení modliteb, jednání jako dobrovolný služebník, vykonávání pokynů, navázání přátelského vztahu či obětování veškerého osobního vlastnictví službě Pánu. Touto jógovou praxí neboli spojením ve službě Pánu oddaný upoutá pozornost Pána Samotného, což vysvětluje v Bhagavad-gītě v souvislosti s dokonalým stavem samādhi. Pán prohlašuje takové vzácné duše za nejlepší z yogīnů. Takový dokonalý yogī dokáže Boží milostí soustředit svou mysl na Pána s plným vědomím, a když před opuštěním svého těla opakovaně pronáší Jeho jméno, vnitřní energie Pána ho okamžitě přemístí na jednu z věčných planet, kde není ani stopy po hmotném životě a jeho příznacích. V hmotném světě podléhá každá živá bytost život za životem trojímu utrpení podle své plodonosné práce. Hmotný život je pouze výsledkem hmotných tužeb. Oddaná služba Pánu nezabíjí přirozené touhy živé bytosti, ale uplatňuje je patřičným způsobem v oddané službě. To kvalifikuje touhu k přemístění do duchovního nebe. Generál Bhīṣmadeva hovoří zvláště o druhu yogy zvaném bhakti-yoga. On sám měl to štěstí, že před opuštěním hmotného těla měl Pána přímo před sebou. V následujících verších si proto přeje, aby Pán zůstal před jeho zraky.

Bhīṣmadeva velice dobře věděl, že Pán Kṛṣṇa je původní Nārāyaṇa. Uctíval čtyřrukého Nārāyaṇa, ale byl si vědomý toho, že čtyřruký Nārāyaṇa je úplnou expanzí Pána Kṛṣṇy. Nepřímo si přál, aby Pán Śrī Kṛṣṇa projevil Svůj čtyřruký rys jako Nārāyaṇa. Vaiṣṇava se chová vždy pokorně. Bylo stoprocentně jisté, že Bhīṣmadeva vstoupí ihned po opuštění hmotného těla na Vaikuṇṭha-dhām, ale přesto si jako pokorný vaiṣṇava přál, aby mohl vidět Pánovu nádhernou tvář, jako kdyby hrozilo, že po opuštění současného těla už Pána neuvidí. Vaiṣṇava není pyšný, přestože Pán Svým čistým oddaným zaručuje vstup do Své říše. Bhīṣmadeva zde říká “dokud neopustím toto tělo”. Znamená to, že velký generál se chystal opustit tělo ze své vlastní vůle a že nepodléhal zákonům přírody. Byl tak mocný, že mohl ve svém těle zůstat tak dlouho, jak si přál. To bylo požehnání od jeho otce. Přál si, aby Pán před ním stál ve Své čtyřruké podobě Nārāyaṇa, aby se na Něho mohl soustředit a být v tranzu této meditace. Tak mohly myšlenky na Pána posvětit jeho mysl. Bylo mu lhostejné, kam půjde po smrti. Čistý oddaný se nikdy příliš nesnaží, aby se vrátil zpátky do Božího království. Zcela se odevzdává vůli Pána. Přeje-li si Pán, aby šel do pekla, přinese mu to stejnou spokojenost. Čistý oddaný opatruje pouze jedinou touhu — aby bez ohledu na okolnosti mohl neustále pozorně myslet na lotosové nohy Pána. To bylo jediné, co Bhīṣmadeva chtěl: aby odcházel s myslí pohrouženou do myšlenek na Pána. To je nejvyšší cíl čistého oddaného.

Slova Bhīṣmadeva a jejich naléhavý tón přesvědčily Mahārāje Yudhiṣṭhira, že se Bhīṣmadeva brzy chystá odejít. A Pán Śrī Kṛṣṇa inspiroval Mahārāje Yudhiṣṭhira, aby se Bhīṣmadeva zeptal na náboženské zásady. Chtěl, aby se Yudhiṣṭhira ptal právě Bhīṣmadeva i v přítomnosti mnoha velkých mudrců a tím naznačil, že Pánův oddaný jako Bhīṣmadeva — i když žije zdánlivě světským životem — je mnohem výš než mnoho velkých mudrců včetně Vyāsadeva. Dalším důvodem bylo, že Bhīṣmadeva ležel na smrtelném loži z šípů a jeho stav byl velice bolestný. V takové situaci nebylo vhodné klást mu nějaké otázky, ale Pán Śrī Kṛṣṇa chtěl dokázat, že díky duchovnímu osvícení jsou Jeho čistí oddaní vždy schopní fyzicky i psychicky a jsou za všech okolností dokonale připraveni hovořit o správném způsobu života. Yudhiṣṭhirovi bylo také bližší předložit své nesnadné otázky Bhīṣmadevovi nežli komukoliv jinému z přítomných, přestože tam byli mudrci zdánlivě učenější než Bhīṣmadeva. To vše bylo řízením Pána Śrī Kṛṣṇy, držícího v ruce kolo vozu, který šíří slávu Svých oddaných. Otec je rád, když jeho syn je slavnější než on sám. Pán prohlašuje velice důrazně, že uctívání Jeho oddaného má větší hodnotu než uctívání Pána Samého.

Systém čtyř kast a čtyř životních stavů, které naplánoval Pán Sám (Bg. 4.13), má vzbudit v každém jednotlivci jeho transcendentální vlastnosti, aby mohl postupně realizovat svoji duchovní totožnost a správným jednáním se osvobodit z hmotného otroctví podmíněného života. Ve stejném duchu tento námět popisují téměř všechny Purāṇy a rovněž v Mahābhāratě ho Bhīṣmadeva ještě podrobněji rozebírá počínaje šedesátou kapitolou části zvané Śānti-parva.

Varṇāśrama-dharma je předepsána pro civilizované lidské bytosti, aby je připravila úspěšně dovršit jejich lidský život. Seberealizace se liší od života nižších zvířat, která jenom jedí, spí, brání se a páří se. Bhīṣmadeva doporučil všem lidským bytostem devět bodů: (1) nepodléhat hněvu, (2) nelhat, (3) rovnoměrně rozdávat majetek, (4) odpouštět, (5) mít děti pouze se svojí právoplatnou manželkou, (6) udržovat čistou mysl a tělesnou hygienu, (7) nebýt vůči nikomu nepřátelský, (8) být prostý a (9) podporovat služebníky a podřízené. Bez dosažení těchto devíti základních vlastností se nikdo nemůže prohlašovat za civilizovaného člověka. Navíc musí brāhmaṇové (lidé inteligentní), vládci, obchodníci a dělníci dosáhnout zvláštních vlastností podle svých předepsaných povinností, které uvádějí všechna védská písma. Nejpodstatnějším předpokladem inteligentních lidí je, že musí ovládat své smysly. To je základ mravnosti. Je nutné regulovat pohlavní život i s právoplatnou manželkou, čemuž pak automaticky následuje rodinné plánování. Pokud se inteligentní člověk nedrží védského životního stylu, zneužívá svoji vysokou kvalifikaci. To znamená, že musí vážně studovat védskou literaturu; především Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītu. Chce-li proniknout do védského poznání, musí vyhledat někoho, kdo je naprosto ponořený v oddané službě a kdo se přísně vyhýbá věcem, které śāstry zakazují. Ten, kdo pije a kouří, nemůže být učitelem. V moderním vzdělávacím systému je brána v potaz pouze akademická kvalifikace učitele bez ohledu na hodnotu jeho mravního života. Výsledkem takového vzdělání je jen zneužití inteligence tolika různými způsoby.

Kṣatriyovi neboli členu vládnoucí třídy se obzvlášť doporučuje rozdávat milodary a nepřijímat milodary za žádných okolností. Moderní vládní představitelé vybírají prostředky na různé politické účely, ale při žádných státních svátcích nerozdávají milodary občanům. To je pravý opak příkazů śāster. Třída vládců musí dobře znát śāstry, ale nesmí se ujímat povolání učitelů. Vládci nemají nikdy předstírat, že jsou nenásilní a ubírat se tak královskou cestou pekla. Když se Arjuna chtěl na Kuruovském bitevním poli stát nenásilným zbabělcem, Pán Kṛṣṇa ho tvrdě pokáral. Pán tehdy Arjunu za jeho otevřené přijímání nenásilí deklasoval na úroveň necivilizovaného člověka. Každý člen vládnoucí třídy musí projít osobní vojenskou průpravou. Je nepřípustné, aby se do prezidentských křesel dostávali zbabělci pouze na základě počtu hlasů. Všichni monarchové byli chrabří a vznešení. Monarchie tedy může existovat jedině za předpokladu, že její vůdce je řádně připraven na plnění královských povinností. Král nebo prezident se nikdy nemá vracet z boje, není-li zraněn nepřítelem. Dnes takzvaní králové nikdy na bojiště ani nevkročí. Jediné, co umějí, je rozburcovat bojovou kampaň v naději na falešnou národní prestiž. Jakmile se vládnoucí třída změní na gang obchodníků a nádeníků, poznamená to celou vládní strukturu.

Vaiśyům, kteří tvoří obchodnické kruhy ve společnosti, se obzvláště doporučuje ochraňovat krávy. Ochrana krav přináší hojnost mléčných výrobků, jogurtu a másla. Prvořadé povinnosti obchodní třídy jsou zemědělství a zásobování potravinami, což je zabezpečeno výchovou k védskému poznání a rozdáváním milodarů. Stejně jako kṣatriyové jsou pověřeni ochranou občanů, vaiśyové jsou pověřeni ochranou zvířat. Nikde není dovoleno zabíjet zvířata. Zabíjení zvířat je známkou barbarské civilizace. Zemědělské produkty, ovoce a mléko jsou pro lidskou bytost dostatečnou a vyváženou potravou. Lidská společnost má věnovat větší pozornost ochraně zvířat. Zaměstnávání lidí v průmyslových závodech je zneužíváním jejich výkonné energie. Žádný průmysl nemůže vyrobit základní lidské potřeby, jimiž jsou rýže a obilí, mléko, ovoce a zelenina. Výroba strojů a robotů zvyšuje nepřirozené životní požadavky zainteresovaných lidí, a zároveň ponechává tisíce jiných hladovět a živořit. Tak nevypadá ideální civilizace.

Třída śūdrů je méně inteligentní a nemá mít žádnou samostatnost. Śūdrům je dáno upřímně sloužit třem vyšším složkám společnosti, a touto službou mohou dosáhnout veškerého životního pohodlí. Písma zvláště přikazují, že śūdra nemá nikdy střádat peníze. Jakmile śūdrové nahromadí majetek, zneužijí ho ke hříšným činnostem — utratí je ve víně, ženách a hazardu. Víno, ženy a hazard naznačují, že společnost poklesla pod úroveň śūdrů. Vyšší kasty se mají vždy starat o potřeby śūdrů a mají je zásobit starými a použitými oděvy. Śūdra nemá svého pána opouštět a má mu být věrný i ve stáří a nemoci a pán má uspokojovat svého služebníka ve všech ohledech. Před vykonáním každé oběti musí být śūdrové uspokojeni dostatkem jídla a oděvů. V tomto věku se utrácejí milióny při pořádání různých společenských setkání, ale chudý pracovník nedostává ani dostatek jídla, ani žádné milodary, šaty atd. Pracovníci jsou tím pádem nespokojení a způsobují nepokoje.

Varṇy jsou v podstatě rozdělením podle zaměstnání, a āśrama-dharma poukazuje na postupný pokrok na cestě seberealizace. Obojí je vzájemně propojené a závislé. Hlavním smyslem āśrama-dharmy je probudit poznání a odpoutanost. Brahmacārī āśram je přípravou pro budoucí kandidáty. V tomto āśramu se všichni učí, že tento hmotný svět není skutečným domovem živé bytosti. Podmíněné duše v materialistickém otroctví jsou vězňové hmoty, a proto je seberealizace konečným cílem života. Celý systém āśrama-dharmy vede k odpoutanosti. Ten, kdo si není schopný osvojit tento duch odpoutanosti, může založit rodinu ve stejném duchu odříkání, a ten, kdo již odpoutanosti dosáhl, může vstoupit přímo do čtvrtého řádu neboli řádu odříkání a žít pouze z milodarů a neshromažďovat majetek; pouze udržovat tělo a duši pohromadě v zájmu konečné realizace. Život hospodáře je určený pro ty, kteří jsou připoutaní, a životní řády vānaprastha a sannyās jsou pro ty, kteří jsou odpoutaní od hmotného života. Brahmacārī-āśram je přípravou jak pro připoutané, tak pro odpoutané.

Jedním z hlavních úkolů hospodáře je rozdávat milodary—měl by být připraven rozdat alespoň padesát procent svých těžce vydělaných peněz. Brahmacārī neboli student má vykonávat oběti, hospodář má rozdávat milodary a ten, kdo odešel do ústraní nebo kdo přijal odříkavý řád, se má věnovat odříkání a pokání. To jsou základní úkoly čtyř āśramů neboli životních stavů na cestě seberealizace. Život brahmacārīna je náležitou průpravou k tomu, aby pochopil, že celé stvoření je vlastnictvím Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství. Nikdo tedy nemůže nic na celém světě prohlašovat za své vlastní. Ten, kdo žije životem hospodáře, což je určitá koncepce opravňující k pohlavnímu požitku, musí rozdávat milodary ve prospěch služby Pánu. Veškerá životní energie člověka je vytvářena nebo propůjčena ze zdroje energie, od Pána, a výsledné činnosti této energie se tedy musí vrátit Pánu v podobě transcendentální láskyplné služby. Stejně jako řeky získávají vodu z moře od mraků a vrací ji zpátky do moře, tak naše energie je propůjčená z nejvyššího zdroje, z Pánovy energie, a musí se vrátit Jemu. V tom spočívá dokonalosti. Pán tedy v Bhagavad-gītě (9.27) říká, že všechny své činy, veškeré pokání, vše, co obětujeme, jíme či rozdáváme jako milodar, musíme nabízet Jemu. To je náležité využití nám propůjčené energie. Jakmile je takto zaměstnána, zbavuje se nečistot hmotných nedokonalostí a my se naučíme svému původnímu přirozenému životu Pánových služebníků.

Rāja-dharma je velikou vědou na rozdíl od moderní diplomacie, která sleduje jen politickou nadvládu. Králové byli vychováváni k velkomyslnosti a ne k tomu, aby se z nich stali výběrčí daní. Učili se, jak vykonávat různé oběti ve prospěch svých podřízených. Jejich velkou povinností bylo zajistit prajům* dosažení spásy. Otec, duchovní mistr a král se nikdy nesmějí zříkat zodpovědnosti za vedení svých podřízených k cestě konečného osvobození od rození, smrti, nemocí a stáří. Jakmile král náležitě plní všechny tyto základní povinnosti, není zapotřebí vláda lidu. V současné době se do vlády obvykle dostávají lidé na základě zmanipulovaných hlasů a nikdo z nich se nikdy neučil, jak plnit královské povinnosti, což ani není určeno pro každého. Nekvalifikovaní vládci nyní ve snaze ve všem uspokojit své podřízené vytvářejí chaos a kalamity různého druhu. Zároveň se i z nich stávají zloději a podvodníci, kteří zvyšují daně, aby finančně zajistili náročnou vládu, která je po všech stránkách neschopná. Skuteční králové mají pro plynulý chod vlády dostávat pokyny od kvalifikovaných brāhmaṇů na základě písem jako je Manu-saṁhitā a Parāśarovy Dharma-śāstry. Pravý král je vzorem pro všechny ostatní lidi, a je-li zbožný, starostlivý, ušlechtilý a velkomyslný, obyvatelé jeho země ho obvykle následují. Takový král není lenoch se smyslnými sklony, který žije na účet svých poddaných. Bdí nad pořádkem v zemi a je vždy připraven zabít všechny zloděje a bandity. Zbožný král nedává milost zlodějům a banditům ve jménu nesmyslného nenásilí (ahiṁsy). Lupiči a bandité byli ukázkově trestáni, což odrazovalo všechny ostatní od plánování zločinů. Nikdy se nestávalo, aby zloději a bandité spravovali zemi, jako je tomu nyní.

* prajā — každý obyvatel státu včetně zvířat.

Daňový zákon byl jednoduchý. Nebylo zapotřebí žádného donucování či neoprávněných zásahů. Král měl právo odebrat jednu čtvrtinu produkce svých poddaných, a měl právo vyžádat si čtvrtinu jejich získaného majetku. Nikdo se nezdráhal mu tyto věci vydat, neboť díky králově zbožnosti a náboženské harmonii byl vždy dostatek přírodního bohatství, tedy obilí, ovoce, květin, hedvábí, bavlny, mléka, drahokamů, nerostů atd., a nikdo nebyl hmotně nešťastný. Lidé měli bohatství zemědělských plodin a domácího zvířectva, a tím pádem i dostatek rýže a obilí, ovoce a mléka a nebyly zapotřebí nepřirozené parfémy, kosmetické prostředky, kina a bary.

Král musel dohlížet na to, že se nadbytečná energie lidstva využívá patřičným způsobem. Lidská energie nemá sloužit k uspokojování zvířecích potřeb, ale k seberealizaci. Tomuto účelu také odpovídalo složení vlády; král si musel své ministry pečlivě vybírat, a nedělal to na základě volebních hlasů. Všichni ministři, vojenští vůdci a dokonce i obyčejní vojáci byli voleni podle osobních kvalifikací a král je musel před jejich nástupem na příslušná místa důkladně prověřit. Král obzvláště dbal na to, aby nedocházelo ke znevažování tapasvīch neboli osob, které obětovaly vše rozšiřování duchovního poznání. Král dobře věděl, že Nejvyšší Osobnost Božství nikdy netoleruje urážky Svých ryzích oddaných. Tito tapasvī byli uznávanými vůdci, kterým důvěřovali i bandité a zloději a řídili se podle jejich pokynů. Král dával ve své zemi zvláštní ochranu negramotným, bezmocným, a ovdovělým ženám. Obranné prostředky byly zabezpečeny ještě před útokem jakýchkoliv nepřátel. Vybírání daní bylo snadné, a daně nesloužily k rozmařilému utrácení, ale k posílení rezervních fondů. Vojáci byli povoláváni ze všech částí světa a důkladně se připravovali na plnění svých zvláštních povinností.

Co se týče spasení, nutným předpokladem je překonat chtíč, hněv, nedovolené touhy, lakotu a zmatenost. Abychom se osvobodili od hněvu, musíme se naučit odpouštět. Abychom se osvobodili od nedovolených tužeb, nesmíme plánovat. Duchovní kulturou je možno překonat spánek a jedině tolerancí můžeme překonat touhy a lakotu. Nepříjemnostem, které způsobují různé nemoci, se můžeme vyhnout vyváženou stravou. Od falešných nadějí se lze osvobodit sebeovládáním a peníze lze ušetřit tím, že se vyvarujeme nežádoucí společnosti. Provozováním yogy lze ovládnout hlad a rozvíjením poznání o pomíjivosti se lze vyhnout světským sklonům. Závrať překonáme povstáním a falešné argumenty vyvrátíme znalostí faktů. Upovídanosti se lze vyhnout vážností a mlčením, a hrdinstvím se vyhneme ustrašenosti. Dokonalé poznání lze získat sebekultivací. Chce-li někdo kráčet cestou spasení, musí se zbavit chtíče, lakoty, hněvu, snění atd.

Co se týče třídy žen, jsou pro muže uznávaným zdrojem inspirace. Ženy jsou proto mocnější než muži. Mocného Julia Caesara ovládala Kleopatra. Tyto mocné ženy ovládá stud. Stud je tedy pro ženy velice důležitý. Jakmile je tento ochranný faktor opomenut a uvolněn, ženy mohou ve společnosti vytvořit zmatek cizoložstvím. Z cizoložství vzniká varṇa-saṅkara, což jsou nechtěné děti, které jen způsobí po celé zemi zmatek.

Nakonec je Bhīṣmadeva poučil o způsobu, jak potěšit Pána. Všichni jsme Pánovi věční služebníci, a když zapomínáme na tuto nejdůležitější část své přirozenosti, dostáváme se do hmotných životních podmínek. Jednoduchým způsobem, jak potěšit Pána (který je vhodný zvláště pro hospodáře), je uctívat doma Božstvo Pána. Soustředíme-li se na Božstva, můžeme bezpečně pokračovat i se svou každodenní prací. Uctívání Božstva ve svém domě, služba oddaným, naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu, pobývání na svatém místě a zpívání svatého jména Pána — to vše jsou finančně nenáročné činnosti, kterými můžeme potěšit Pána. Tak to vysvětlil praotec Bhīṣma svým vnukům.

Epizody, které uvádějí védské spisy jako jsou Purāṇy, Mahābhārata a Rāmāyaṇa, jsou vesměs příběhy z dějin, které se skutečně udály kdysi v minulosti, i když nejsou vždy chronologicky uspořádané. Tato historická fakta, poučná pro obyčejné lidi, byla zapsána bez časových údajů. Navíc se netýkají pouze této planety, ale také dokonce i jiných planet a vesmírů, a popis vyprávění je proto někdy trojrozměrný. Nás jednoduše zajímají poučná sdělení těchto příběhů a to, že nejsou seřazeny podle našeho omezeného chápání, není nikterak na závadu. Bhīṣmadeva tato vyprávění přednesl Mahārājovi Yudhiṣṭhirovi jako odpověď na jeho různé otázky.

Dokonalý yogī neboli mystik dokáže opustit hmotné tělo na základě vlastní dobré vůle a v příhodném čase se může odebrat na planetu, kterou si zvolí. Bhagavad-gītā (8.24) říká, že seberealizované duše, které se dokonale ztotožňují se zájmy Svrchovaného Pána, obvykle opouštějí hmotné tělo v době záření boha ohně a když slunce putuje po severním obzoru, a tak dosahují transcendentální oblohy. Tuto dobu Vedy pokládají za příznivou pro opuštění těla a zkušení mystikové, kteří dosáhli dokonalosti, toho využívají. Dokonalost yogy znamená dosažení nadmyšlenkové úrovně, umožňující opustit hmotné tělo podle přání. Yogī je také schopný přemístit se v jediném okamžiku na jakoukoliv planetu bez jakéhokoliv hmotného dopravního prostředku. Ve velice krátkém čase může dosáhnout nejvyššího planetárního systému, což je pro materialisty nemožné. Pokus dosáhnout nejvyšší planety by zabral milióny let, i kdybychom letěli rychlostí milión kilometrů za hodinu. Existuje ovšem jiná věda a Bhīṣmadeva věděl, jak ji použít. Pouze očekával vhodný okamžik pro opuštění hmotného těla, a tato jedinečná příležitost nastala v době, kdy poučoval své ušlechtilé vnuky, Pāṇḍuovce. Připravoval se tak opustit své tělo před vznešeným Pánem Śrī Kṛṣṇou, zbožnými Pāṇḍuovci a velkými mudrci, které vedl Bhagavān Vyāsa. Všichni přítomní byli velké duše.

V osudné hodině, kdy opouštěl své hmotné tělo, podal Bhīṣmadeva jedinečný příklad toho, jak naplnit důležité poslání lidské životní podoby. To, co člověka přitahuje v době jeho smrti, bude počátkem jeho příštího života. To znamená, že ten, kdo je pohroužený do myšlenek na Nejvyššího Pána Śrī Kṛṣṇu, půjde bez jakýchkoliv pochybností zpátky k Bohu. To potvrzuje Bhagavad-gītā (8.5-15):

5. A ten, kdo v okamžiku smrti opouští své tělo a myslí jen na Mne, okamžitě dosáhne Mého sídla. O tom není pochyb.

6. Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který myslí, když opouští své tělo, ó synu Kuntī.

7. Proto na Mne při vykonávání své předepsané povinnosti vždy mysli v Mé podobě Kṛṣṇy a bojuj. Odevzdáš-li Mi své činnosti a upneš-li na Mne svou mysl a inteligenci, zcela jistě ke Mně dospěješ, o tom není pochyb.

8. Ten, kdo o Mně rozjímá jako o Nejvyšší Osobnosti Božství, jehož mysl neodbíhá a je neustále zaměstnána vzpomínáním na Mne, dojde, ó synu Prthy, bezpochyby ke Mně.

9. Člověk by měl meditovat o Nejvyšší Osobě jako o tom, kdo je vševědoucí, vládce veškerenstva, menší než atom, udržovatel všeho, mimo hmotná pojetí, nepostižitelný, který má vždy osobní podobu, září jako slunce a který je transcendentální, mimo hmotnou přírodu.

10. Ten, kdo v okamžiku smrti stáhne životní dech silou jógy mezi obočí a s oddaností upře neochvějně mysl na Nejvyššího Pána, určitě dospěje k Nejvyšší Osobnosti Božství.

11. Do Brahma vstupují znalci Ved, kteří pronášejí oṁkāru a jsou v životním stádiu odříkání. Lidé toužící po této dokonalosti dodržují slib celibátu. Stručně ti nyní vyjevím tento způsob, kterým je možno dosáhnout spasení.

12. Yoga znamená odpoutat se ode všech smyslových požitků. Kdo uzavře všechny brány smyslů, upře mysl na srdce a umístí životní dech do vrcholu hlavy, setrvává v yoze.

13. Když je takto umístěn v yoze a pronáší posvátnou slabiku oṁ, nejvyšší kombinaci písmen, a s myšlenkou na Mne, Nejvyšší Osobnost Božství, opouští tělo, určitě dospěje na duchovní planety.

14. Pro toho, kdo na Mne neustále myslí, jsem snadno dostupný, ó synu Prthy, neboť Mi nepřetržitě a oddaně slouží.

15. Ty velké duše, oddaní yogīni, kteří ke Mně dospěli, se nikdy nevrátí do tohoto pomíjivého strastiplného světa, neboť dosáhli nejvyšší dokonalosti.

Śrī Bhīṣmadeva dosáhl dokonalosti, že mohl opustit své tělo z vlastní vůle, a dostalo se mu toho štěstí, že Pán Kṛṣṇa, předmět jeho pozornosti, byl Osobně přítomen v okamžiku jeho smrti. Upřel proto své otevřené oči na Něho a ze spontánní lásky ke Śrī Kṛṣṇovi se na Něj chtěl dlouze dívat. Jelikož byl čistým oddaným, nezabýval se příliš podrobnými zásadami jógového postupu. Bhakti-yoga samotná stačí k dokonalosti. Bhīṣmadeva si toužebně přál vidět osobu Pána Kṛṣṇy, cíl nejvyšší lásky, a milostí Pána dostal tuto možnost v posledních chvílích svého života.

Hmotné tělo je darem hmotné energie, odborně nazývané iluze. Ztotožňování se s hmotným tělem je výsledkem zapomenutí na náš věčný vztah s Pánem. Pro čistého oddaného Pána, jako je Bhīṣmadeva, iluze zmizí ihned s příchodem Pána. Pán Kṛṣṇa je jako slunce a vnější iluzorní energie je jako temnota. V přítomnosti slunce nemůže temnota existovat. Veškeré hmotné znečištění proto s příchodem Pána Kṛṣṇy ihned zmizelo a Bhīṣmadeva tak mohl ukončit činnost smyslů, znečištěných ve styku s hmotou, a přemístit se do transcendentálního postavení. Duše je původně čistá a stejně tak i její smysly. Hmotným znečištěním jsou smysly nedokonalé a nečisté, ale obnovením styku se Svrchovaně Čistým Pánem Kṛṣṇou se smysly hmotných nečistot opět zbaví. Díky přítomnosti Pána dosáhl Bhīṣmadeva všech těchto transcendentálních znaků ještě před opuštěním svého hmotného těla. Pán je vládce a dobrodinec všech živých bytostí. To je závěr všech Ved. Je svrchovanou věčností a živou bytostí mezi všemi věčnými živými bytostmi.* A pouze On poskytuje veškerým živým bytostem všechny nezbytnosti. Zařídil tedy všechno potřebné, aby se splnily transcendentální tužby Jeho velkého oddaného Bhīṣmadeva, který se modlil následujícím způsobem.

* nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām
eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān
(Kaṭha Upaniṣad)

Jelikož Bhīṣmadeva byl státník, vůdce kuruovské dynastie, veliký generál a vůdce kṣatriyů, jeho mysl byla rozptýlena mnoha tématy a jeho myšlení, cítění a chtění se zabývalo mnoha různými záležitostmi. Ale nyní chtěl soustředit veškeré své myšlení, cítění a chtění výhradně k Nejvyšší Bytosti, Pánu Kṛṣṇovi, aby tak dosáhl čisté oddané služby. Pán je zde popsán jako vůdce oddaných a všemocný. Přestože Pán Kṛṣṇa je původní Osobnost Božství, Sám sestupuje na Zemi, aby Své čisté oddané obdařil darem oddané služby. Někdy sestupuje jako Pán Kṛṣṇa takový, jaký je, a někdy jako Pán Caitanya. Oba jsou vůdci čistých oddaných. Čistí oddaní Pána si nepřejí nic jiného než sloužit Pánu, a proto se nazývají sātvatové. Pán je vůdce těchto sātvatů. Bhīṣmadeva tedy neměl žádné jiné touhy. Dokud nejsme očištěni ode všech hmotných tužeb, Pán se nestane naším vůdcem. Tužby nelze odstranit; musí být pouze očištěny. Pán v Bhagavad-gītě potvrzuje, že čistému oddanému, který je neustále zaměstnaný ve službě Jemu, dává pokyny ze srdce. Takové pokyny nepomáhají žádnému hmotnému cíli — pomáhají jedině k návratu zpátky domů, zpátky k Bohu (Bg. 10.10). Obyčejnému člověku, který chce panovat hmotné přírodě, Pán jen dovoluje jeho činnosti a stává se svědkem, ale nikdy nedává neoddanému pokyny, jak se vrátit zpátky k Bohu. To je rozdíl v jednání Pána s různými živými bytostmi, oddanými a neoddanými. Je vůdcem všech živých bytostí, stejně jako král vládne vězňům i svobodným občanům svého státu. Ale Jeho jednání se liší podle toho, zda se jedná o oddané či neoddané. Neoddaní nemají nikdy zájem řídit se pokyny Pána, a Pán proto v jejich případě mlčí, třebaže je zároveň svědkem všech jejich činností a udílí jim jejich nevyhnutelné výsledky, dobré či zlé. Oddaní jsou nad tímto hmotným dobrem a zlem. Dělají pokroky na cestě transcendence, a proto netouží po ničem hmotném. Oddaný také zná Śrī Kṛṣṇu jako původního Nārāyaṇa, protože Pán Śrī Kṛṣṇa se Svojí úplnou částí zjevuje jako Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, původní zdroj všeho hmotného stvoření. Pán také touží po společnosti Svých čistých oddaných a jen kvůli nim sestupuje na Zemi, aby oživil jejich radost. Zjevuje se ze Své vlastní vůle; není nucen podmínkami hmotné přírody. Proto je zde popsán jako vibhu neboli všemocný, protože nikdy není podmíněn zákony hmotné přírody.

Když se Śrī Kṛṣṇa ze Své vnitřní radosti zjevuje na Zemi, činí tak prostřednictvím Své vnitřní síly. Rysy Jeho transcendentálního těla přitahují každého ve všech třech světech, ve vyšších, středních a nižších planetárních systémech. Tak nádherné tělesné rysy jako má Pán Kṛṣṇa nemá nikdo jiný v celém vesmíru. Jeho transcendentální tělo tedy nemá nic společného s hmotným stvořením. Arjuna je zde označen jako vždy vítězný a Kṛṣṇa jako jeho důvěrný přítel. Bhīṣmadeva na loži ze šípů po bitvě na Kurukṣetře vzpomíná na šat, který si Pán oblékl jako Arjunův vozataj. Když Bhīṣma bojoval s Arjunou, jeho pozornost přitahoval třpytící se šat Kṛṣṇy, a tím nepřímo vzdával svému takzvanému nepříteli Arjunovi hold za to, že Pán je jeho přítelem. Arjuna vždy vítězil proto, že Pán byl jeho přítel. Bhīṣmadeva zde využil příležitosti a oslovil Pána jako vijaya-sakhe (přítele Arjuny), neboť Pána vždy těší více, je-li oslovován ve spojení se Svými oddanými, s nimiž je spojen vztahy v různých transcendentálních náladách. Když Kṛṣṇa řídil Arjunův vůz, sluneční paprsky se třpytily na Jeho šatech a jejich odraz vytvářel nádherný barevný odstín, na jaký Bhīṣmadeva nikdy nezapomněl. Bhīṣma byl veliký válečník a jeho vztah s Kṛṣṇou byl v náladě rytířství. Ze všech transcendentálních ras (nálad) vychutnává každý oddaný jako největší extázi právě svůj vztah s Pánem. Méně inteligentní osoby s materialistickými sklony se někdy chtějí předvádět jako transcendentální společníci Pána, a okamžitě se snaží napodobovat vztah milostné lásky, jaký mají dívky z Vrajadhāmu. Takový laciný vztah s Pánem pouze odhaluje světskou mentalitu těchto lidí, neboť jakmile někdo okusí náladu milostného vztahu s Pánem, nemůže ho přitahovat světská milostná rasa, kterou zavrhuje i světská etika. Věčný vztah individuální duše s Pánem se vyvíjí. Pravý vztah živé bytosti s Nejvyšším Pánem vždy náleží do jedné z pěti základních ras a pro skutečného oddaného mezi nimi neexistuje rozdíl v transcendentální důležitosti. Bhīṣmadeva je toho názorným příkladem a měli bychom si pozorně všímat transcendentálního vztahu, jaký má tento velký generál s Pánem.

Pán je absolutní podobou věčnosti, blaženosti a poznání. Jako takový milostivě přijímá transcendentální láskyplnou službu, kterou Mu oddaný prokazuje v jednom z pěti základních vztahů — jimiž jsou śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a madhurya neboli neutralita, služebnictví, přátelství, rodičovská náklonnost a milostná láska — je-li Mu tato služba nabízena s ryzí láskou a náklonností. Śrī Bhīṣmadeva je velký oddaný Pána ve služebnickém vztahu. Když vystřeloval na transcendentální tělo Pána ostré šípy bylo tedy stejné, jako když jiný oddaný Pána uctívá záplavou jemných růží.

Bhīṣmadeva zdánlivě litoval skutků, kterých se dopustil proti osobě Pána. Ale jelikož Pánova existence je transcendentální, Jeho tělo nikterak netrpělo bolestí. Jeho tělo není hmotné. Pán i Jeho tělo jsou úplní, duchovní a identičtí. Duch nemůže být nikdy prostřelen, spálen, vysušen, promočen atd. Důkladně to vysvětluje Bhagavad-gītā, a uvádí to také Skanda Purāṇa. Říká se tam, že duch je vždy neznečištěný a nezničitelný. Nelze mu ublížit či vysušit ho. Když se před námi Pán Viṣṇu zjevuje ve Svých inkarnacích, vypadá jako jedna z podmíněných, hmotně uvězněných duší, ale činí tak jen proto, aby zmátl asury, nevěřící, kteří se chystají Pána zabít od samého začátku Jeho zjevení. Kaṁsa chtěl zabít Kṛṣṇu a Rāvaṇa chtěl zabít Rāmu, protože ve své pošetilosti nevěděli, že Pána nelze nikdy zabít, jelikož duch je nezničitelný.

Jak může Bhīṣmadeva zranit tělo Pána Kṛṣṇy, je pro nevěřící ateisty nepochopitelným problémem, ale oddaní jakožto osvobozené duše tím nejsou nikterak zmateni.

Bhīṣmadeva chválil Pána za Jeho obrovskou milost, neboť Pán neopustil Arjunu, přestože byl poraněn ostrými šípy Bhīṣmadeva, a také neváhal přijít k Bhīṣmově smrtelnému loži, přestože se k Němu na bojišti choval tak nepřátelsky. Bhīṣmovo pokání a Pánova milost jsou jedinečnými rysy tohoto obrazu.

Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, velký ācārya a oddaný v náladě milostné lásky s Pánem, k tomu uvádí velice vhodný příklad. Říká, že rány na těle Pána od ostrých šípů Bhīṣmadeva Mu přinášely stejné potěšení jako kousání milenky, pobízené silnou pohlavní touhou. Takové kousance od milostného partnera se nikdy nepovažují za známky nepřátelství, ani když zanechají na těle rány. To znamená, že boj mezi Pánem a Jeho čistým oddaným, Śrī Bhīṣmadevem, nebyl nikterak hmotný a oběma přinášel transcendentální potěšení. Kromě toho Pánovo tělo je s Pánem totožné, a Jeho absolutní tělo nelze nikdy zranit. Zdánlivé rány od ostrých šípů matou obyčejného člověka, ale ten, kdo má alespoň trochu absolutního poznání, chápe, že se jedná o transcendentální výměnu v rytířském vztahu. Pro Pána byly rány od ostrých šípů Bhīṣmadeva naprostým potěšením. Slovo vibhidyamāna je důležité, neboť kůže Pána se od Pána neliší. Jelikož naše kůže se od naší duše liší, slovo vibhidyamāna (poraněný či pořezaný) by v našem případě odpovídalo skutečnosti. Transcendentální blaženost je velice rozmanitá a rozmanité činnosti v hmotném světě jsou pouze převráceným odrazem transcendentální blaženosti. V hmotném světě je vše světské kvality, a tudíž nedokonalé, ale v absolutní oblasti, kde vše má tutéž absolutní povahu, existuje rozmanitost požitku bez hmotných nedokonalostí. Pán se radoval z ran od velkého oddaného Bhīṣmadeva a protože Bhīṣmadeva je oddaný v rytířském vztahu, upíná svoji mysl na Kṛṣṇu v této situaci — s ranami na těle.

Arjuna nařídil v Bhagavad-gītě (1.21-25) neomylnému Pánovi Śrī Kṛṣṇovi, aby s jeho vozem zajel mezi vojenské šiky. Požádal Ho, aby zastavil, dokud nezhlédne všechny nepřátele, s nimiž se měli utkat. Pán tak okamžitě učinil, jako sluha plnící rozkazy. Ukazoval Arjunovi všechny významné muže na straně protivníků se slovy: “To je Bhīṣma, to je Droṇa,” atd. Pán jakožto svrchovaná živá bytost nikdy neplní ani nepřijímá rozkazy od nikoho. Ale někdy ze Své bezpříčinné milosti a náklonnosti ke Svým čistým oddaným plní rozkazy oddaného, jako kdyby byl jeho věrný služebník. Pána těší plnit rozkazy oddaných stejně jako otce těší plnit přání svého malého dítěte. Toto je možné jedině díky čisté transcendentální lásce mezi Pánem a Jeho oddanými, a Bhīṣmadeva si toho je plně vědom. Proto oslovuje Pána jako přítele Arjuny.

Pán Svým milostivým pohledem snížil protivníkům délku života. Říká se, že všichni bojovníci shromáždění na Kuruovském bitevním poli dosáhli spasení, neboť viděli Pána v okamžiku smrti. To, že Pán zkrátil Arjunovým nepřátelům život, tedy neznamená, že Arjunovi nadržoval. Ve skutečnosti to byla Jeho milost vůči všem protivníkům, neboť kdyby zemřeli přirozenou smrtí, spasení by nedosáhli. Dostali tu úžasnou příležitost vidět Pána v okamžiku smrti a dosáhnout tak vysvobození z hmotného života. Pán je tedy všedobrý, a vše, co činí, je prospěšné všem. Zdánlivě napomáhal jako důvěrný přítel Arjunovi k vítězství, ale ve skutečnosti jednal pro dobro Arjunových nepřátel. To jsou transcendentální činnosti Pána a ten, kdo jim porozumí, dosáhne také po opuštění svého hmotného těla spasení. Pán za žádných okolností nečiní nic zlého, neboť je vždy absolutní a všedobrý.

Králové a velitelé stáli vždy v první řadě v čele svých bojovníků. Takové byly zásady opravdového boje. Králové a vojevůdci nebyli jako takzvaní prezidenti či ministři obrany dneška, kteří zůstávají doma, zatímco vojáci a žoldáci bojují tvrdě muž proti muži. To může být pravidlem moderní demokracie, ale v dobách skutečných království nebyli králové žádní zbabělci, volení bez ohledu na kvalifikaci. Můžeme to vidět na bitvě na Kurukṣetře: všichni vůdčí představitelé obou stran — Droṇa, Bhīṣma, Arjuna a Duryodhana — se aktivně zapojovali do boje a nespali. Za bojiště navíc zvolili místo daleko odlehlé od civilních usedlostí, a tak se zabránilo tomu, aby boj mezi soupeřícími královskými stranami nějak zasáhl nevinné obyvatelstvo. Obyčejní lidé vůbec nemuseli vědět, co se během boje odehrává. Pouze odevzdávali čtvrtinu svého příjmu vládci, ať už to byl Arjuna či Duryodhana. Všichni velitelé obou stran stáli proti sobě na Kurukṣetře, Arjuna se na ně díval s velikým soucitem a naříkal, že má kvůli království zabíjet v boji své příbuzné. Nikterak se neobával obřího vojenského potenciálu, který Duryodhana nashromáždil, ale jako milostivý oddaný Pána si dovedl přirozeně odřeknout světské věci a rozhodl se pro ně nebojovat. Udělal to však jenom z nedostatečného poznání. V tomto verši se proto říká, že jeho inteligence byla znečištěná. Jak je zřejmé ze čtvrté kapitoly Bhagavad-gīty, jeho inteligenci nemůže nikdy nic znečistit, jelikož byl oddaným a stálým společníkem Pána. Zdánlivě však byla jeho inteligence znečištěná, neboť jinak by se nenaskytla příležitost, aby Pán přednesl učení Bhagavad-gīty pro dobro všech znečištěných podmíněných duší, které nepravá představa o hmotném těle udržuje ve hmotném otroctví. Bhagavad-gītā byla určena podmíněným duším světa, aby je zbavila falešné představy, že duše a tělo jsou totožné, a aby obnovila věčný vztah duše se Svrchovaným Pánem. Transcendentální poznání o Sobě Samém (ātma-vidyā) Pán přednesl především proto, aby pomohl všem bytostem ve všech částech vesmíru.

V bitvě na Kurukṣetře se válčilo podle vojenských zásad, ale zároveň ve sportovním duchu, jako když mezi sebou bojují přátelé. Duryodhana kritizoval Bhīṣmadeva a vyčítal mu, že nechce zabít Arjunu, protože k němu chová otcovskou náklonnost. Žádný kṣatriya nesnese urážku týkající se jeho bojového umění. Bhīṣmadeva proto slíbil, že na druhý den zabije zvláštní zbraní, která byla pro ten účel zhotovená, všech pět Pāṇḍuovců. To Duryodhanu upokojilo, a vzal šípy na noc k sobě, aby byly připravené pro boj příštího dne. Arjuna tyto šípy Duryodhanovi vzal a Bhīṣmadeva pochopil, že to byla lest Pána Kṛṣṇy. Zapřisáhl se tedy, že příštího dne buď Kṛṣṇa bude muset Sám pozdvihnout zbraň, nebo že Jeho přítel Arjuna zemře. A na druhý den Bhīṣmadeva bojoval tak tvrdě, že Arjuna i Kṛṣṇa byli v úzkých. Arjuna byl téměř poražen; situace byla tak napjatá, že Bhīṣmadeva se ho už už chystal zabít. Tehdy chtěl Pán Kṛṣṇa potěšit Svého oddaného, Bhīṣmu, a zařídil, aby se splnil Bhīṣmův slib, který byl důležitější než Jeho vlastní. Zdánlivě tím porušil Svůj vlastní slib; před začátkem bitvy na Kurukṣetře slíbil, že zůstane neozbrojen a nepoužije Svoji sílu na žádné straně. Ale aby zachránil Arjunu, seskočil z vozu, chopil se kola vozu a rozhněvaný zaútočil na Bhīṣmadeva, jako když lev se chystá zabít slona. Cestou Mu spadl Jeho svrchní šat, ale On byl tak rozhněvaný, že si to ani neuvědomil. Bhīṣmadeva ihned odložil zbraně a vzpřímeně čekal, až ho Kṛṣṇa, jeho milovaný Pán, zabije. V tom okamžiku se boj toho dne skončil a Arjuna byl zachráněn. Arjunu samozřejmě nemohl nikdo zabít, když Pán byl na Jeho voze, ale jelikož Bhīṣmadeva si přál vidět Pána Kṛṣṇu, jak pozvedá zbraň, aby zachránil Svého přítele, Pán zařídil, že Arjunovi hrozila bezprostřední smrt. Postavil se proti Bhīṣmadevovi, aby mu ukázal, že jeho slib se splnil a že On se chopil kola.

Chování Pána Kṛṣṇy k Bhīṣmadevovi na Kuruovském bitevním poli je zajímavé, neboť Pán Śrī Kṛṣṇa zdánlivě jednal tak, jako kdyby nadržoval Arjunovi a k Bhīṣmadevovi se stavěl nepřátelsky; ale ve skutečnosti tím projevoval Bhīṣmadevovi jakožto Svému velkému oddanému zvláštní přízeň. Ohromující na tomto jednání je, že oddaný může potěšit Pána i tím, že vystupuje jako Jeho nepřítel. Pán, který je absolutní, může přijmout službu od čistého oddaného i v rouchu nepřítele. Svrchovaný Pán nemá nepřátel a takzvaní nepřátelé Mu nemohou nijak ublížit, neboť je ajita neboli nepřemožitelný. Ale přináší Mu potěšení, když Ho Jeho čistý oddaný porazí jako nepřítel, nebo Ho kárá jako Jeho nadřízený, přestože nikdo nemůže být nadřazený Pánu. Takové jsou transcendentální výměny vztahů mezi Pánem a oddanými a ten, kdo neví nic o oddané službě, tajemství takových vztahů nikdy nepochopí. Bhīṣmadeva hrál roli udatného bojovníka a záměrně poranil tělo Pána, takže obyčejní lidé si mysleli, že Pán je zraněný, ale ve skutečnosti to mělo jen zmást neoddané. Zcela duchovní tělo nelze zranit a oddaný se nemůže stát Pánovým nepřítelem. Kdyby tomu tak bylo, Bhīṣmadeva by si nepřál, aby právě tento Pán byl konečným cílem jeho života. Kdyby byl Bhīṣmadeva nepřítelem Pána, Pán Kṛṣṇa by ho zabil, aniž by musel hnout prstem. Nemusel se ukazovat před Bhīṣmadevem s krví a ranami. Ale udělal to, protože Jeho oddaný-válečník chtěl vidět transcendentální krásu Pánova těla ozdobeného ranami od střel čistého oddaného. Tak vypadají výměny transcendentální rasy, vztahu mezi Pánem a Jeho služebníkem. Takové jednání přináší slávu jak Pánovi, tak i Jeho oddanému. Pán byl tak rozhněvaný, že Mu Arjuna chtěl v útoku na Bhīṣmadeva zabránit, ale Pán se mu vymkl z rukou a hnal se k Bhīṣmadevovi jako se milenec žene k milé nehledě na překážky. Působilo to dojmem, že byl odhodlaný Bhīṣmadeva zabít, ale ve skutečnosti ho chtěl potěšit, neboť byl velkým oddaným Pána. Pán je nepochybně vysvoboditelem všech podmíněných duší. Impersonalisté od Něho chtějí spasení a Pán jim vždy plní jejich přání, ale Bhīṣmadeva si zde přeje vidět Pána v Jeho osobní podobě. To je přáním všech čistých oddaných.

Čistý oddaný Pána díky transcendentálnímu vztahu v láskyplné službě neustále vidí Pána přítomného uvnitř sebe samého. Takový čistý oddaný na Něj nemůže zapomenout ani na okamžik. Tomu se říká tranz. Mystik (yogī) se snaží na Nadduši soustředit tím, že nedovoluje smyslům žádnou jinou činnost, a tak nakonec dosáhne samādhi. Oddaný dosáhne tranzu neboli samādhi mnohem snáze tak, že neustále vzpomíná na Pánovy osobní rysy včetně Jeho svatého jména, slávy, zábav atd. Soustředění mystického yogīna a soustředění oddaného tedy nejsou na stejné úrovni. Mystik se soustředí mechanicky, ale čistý oddaný se soustředí přirozeně, s čistou láskou a spontánní náklonností. Bhīṣmadeva byl čistý oddaný a jako vojenský maršál neustále vzpomínal na Pánovu podobu z bojiště, kde Pán vystupoval jako Pārtha-sārathi, Arjunův vozataj. Zábava Pána v podobě Pārtha-sārathiho je tudíž také věčná. Všechny Pánovy zábavy, počínaje Jeho zrozením v Kaṁsově vězení až po závěrečnou mauśala-līlu, následují jedna za druhou ve všech vesmírech, jako když hodinová ručička přeskakuje z jedné čárky na druhou. A Jeho společníci jako jsou Pāṇḍuovci a Bhīṣma vystupují ve všech těchto zábavách jako Jeho věční druhové, kteří Ho neustále doprovázejí. Bhīṣmadeva tedy nemohl nikdy zapomenout na překrásné rysy Pána v podobě Pārtha-sārathiho, kterou ani Arjuna nemohl spatřit. Arjuna stál za nádherným Pārtha-sārathim, zatímco Bhīṣmadeva byl přímo před Ním. Vojenské rysy Pána mohl Bhīṣmadeva vychutnávat více než Arjuna.

Všichni vojáci a ostatní přítomní na Kurukṣetře dosáhli po smrti své původní duchovní podoby jako má Pán, neboť tam mohli Pána z Jeho bezpříčinné milosti vidět tváří v tvář. Podoby všech podmíněných živých bytostí, které kolují v evolučním cyklu od vodních živočichů k podobě Brahmy, jsou māyā — jsou jim udíleny hmotnou přírodou na základě jejich skutků. Hmotná těla podmíněných duší jsou cizími oděvy a když je podmíněná duše osvobozená ze spárů hmotné energie, získá svoji původní podobu. Impersonalisté chtějí dosáhnout Pánovy neosobní záře, ale to živým jiskrám, nedílným částem Pána, nepřísluší. Proto také impersonalisté znovu poklesají a získávají hmotné podoby, které jsou duchovní duši cizí. Oddaní získávají stejnou duchovní podobu jako má Pán, buď dvourukou nebo čtyřrukou, buď na Vaikuṇṭhách nebo na Goloce, podle původní povahy duše. Tato podoba je naprosto duchovní a je to svarūpa živé bytosti. Bhīṣmadeva potvrzuje, že všichni účastníci bitvy na Kurukṣetře, živé bytosti na obou stranách, dosáhli svojí svarūpy. Pán Śrī Kṛṣṇa tedy nebyl milostivý jen k Pāṇḍuovcům; byl stejně milostivý i k ostatním, neboť všichni dosáhli téhož výsledku. Totéž si přál i Bhīṣmadeva a jeho slova byla modlitbou k Pánu, přestože bylo vždy jisté, že je Pánovým věčným společníkem. Závěr je takový, že každý, kdo se dívá na Osobnost Božství—uvnitř nebo vně — v okamžiku smrti dosáhne svojí svarūpy a tím nejvyšší životní dokonalosti.

V intenzívní extázi láskyplné služby dosáhly dívky z Vrajabhūmi kvalitativní jednoty s Pánem. Tančily s Ním na stejné úrovni, objímaly Ho se snoubeneckou láskou, žertovně se na Něho usmívaly a hleděly na Něho láskyplným pohledem. Oddaní jako Bhīṣmadeva nepochybně vysoce chválí Pánův vztah s Arjunou, ale vztah gopī s Pánem je ještě vznešenější, neboť jejich láskyplná služba je ještě čistší. Arjunovi se milostí Pána dostalo té přízně, že mu Pán přátelsky sloužil jako vozataj, ale neobdařil Arjunu stejnou silou. Gopī se Pánu ovšem prakticky vyrovnaly, neboť s Ním dosáhly stejného postavení. Bhīṣmova touha vzpomínat na gopī je modlitbou, aby v posledním stádiu svého života měl i jejich milost. Pán je spokojenější, když jsou oslavováni Jeho čistí oddaní, a proto Bhīṣmadeva provolával slávu nejen Arjunovi, k němuž byl bezprostředně přitahován, ale také vzpomínal na gopī, jimž se za jejich láskyplnou službu Pánu dostalo jedinečných možností. Rovnost gopī s Pánem nesmíme nikdy zaměňovat s osvobozením sāyujya, kterého dosahují impersonalisté. Jejich rovnost je rovností dokonalé extáze, kdy všechna pojetí odlišnosti mizí, neboť zájmy milence a milované se ztotožní.

Po vítězství v bitvě na Kurukṣetře uspořádal Mahārāja Yudhiṣṭhira, vládce celého světa, obětní obřad Rājasūya. V oněch dobách vysílal císař, který nastupoval na trůn, do celého světa koně jako výzvu pro vyhlášení své svrchovanosti. Všichni vládnoucí princové nebo králové měli právo výzvu přijmout a tímto gestem vyjádřit svou vůli buď se podrobit nebo nepodrobit svrchovanosti nového císaře. Ten, kdo výzvu přijal, musel s císařem bojovat a vítězstvím potvrdit svoji svrchovanost. Poražený vyzyvatel pak musel obětovat svůj život a uvolnit místo jinému králi či vládci. Mahārāja Yudhiṣṭhira tedy také vyslal do celého světa tyto vyzývající koně, a všichni princové a králové, kteří vládli na Zemi, přijali Mahārāje Yudhiṣṭhira za světového panovníka. Poté dostali všichni vládci světa pod panstvím Mahārāje Yudhiṣṭhira pozvání, aby se zúčastnili velké oběti Rājasūya. K pořádání takových obětí bylo zapotřebí ohromné množství peněz, což by si malý král mohl stěží dovolit. V tomto věku Kali je takový obřad nemožný, neboť je příliš nákladný a za současných podmínek také těžce uskutečnitelný. Kromě toho ani není možné najít zkušené kněží, kteří by obřad provedli.

Všichni pozvaní králové a velcí učení mudrci světa se tedy shromáždili v hlavním městě Mahārāje Yudhiṣṭhira. Byly pozvány i učené kruhy společnosti, kam počítáme velké filozofy, religionisty, lékaře, vědce a všechny velké mudrce. Brāhmaṇové a kṣatriyové byli nejvyššími vůdčími představiteli společnosti, a všichni byli pozváni, aby se zúčastnili shromáždění. Vaiśyové a śūdrové byli nedůležitými prvky ve společnosti, a proto se zde o nich nehovoří. Se změnami v životě společnosti moderní doby došlo také ke změnám v důležitosti lidí vzhledem k jejich zaměstnání.

Na tomto velkém shromáždění se oči všech upínaly na Pána Śrī Kṛṣṇu. Každý chtěl vidět Pána Kṛṣṇu a každý Mu chtěl projevit svoji pokornou úctu. Bhīṣmadeva na to vše vzpomíná a je rád, že uctívaný Pán, Osobnost Božství, před ním stojí ve Své skutečné osobní přítomnosti. Meditovat o Nejvyšším Pánu tedy znamená meditovat o činnostech, podobě, zábavách, jménu a slávě Pána. Je to snadnější nežli takzvaná meditace o neosobním rysu Nejvyššího. V Bhagavad-gītě (12.5) je jasně řečeno, že meditovat o neosobním rysu Nejvyššího je velice obtížné. Prakticky to není žádná meditace, ale ztráta času, neboť jen velice zřídka někdo dosáhne vytouženého výsledku. Oddaní meditují o skutečné podobě a zábavách Pána, a proto se k Němu mohou snadno přiblížit. To také stojí v Bhagavad-gītě (12.9). Pán se neliší od Svých transcendentálních činností. Tato śloka také naznačuje, že v čase, kdy byl skutečně přítomný v lidské společnosti, zvláště v souvislosti s bitvou na Kurukṣetře, byl Pán Śrī Kṛṣṇa přijímaný jako největší osobnost své doby, třebaže ne všichni věděli, že je Nejvyšší Osobností Božství. Propaganda, že velký člověk se po smrti uctívá jako Bůh, je zcestná, protože žádný člověk se po smrti nestane Bohem. A stejně tak nemůže být Osobnost Božství lidskou bytostí, ani během Své osobní přítomnosti na Zemi. Obojí je zcela zcestné. V případě Pána Kṛṣṇy nepřipadá žádný antropomorfismus v úvahu.

Pán Śrī Kṛṣṇa je jediná Absolutní Nejvyšší Osobnost Božství, ale expanduje se Svojí nepochopitelnou energií do mnoha úplných částí. Pojetí duality vzniká z nevědomosti o Jeho nepochopitelných energiích. V Bhagavad-gītě (9.11) Pán říká, že pouze hlupáci Ho považují za obyčejnou lidskou bytost. Tito hloupí lidé si nejsou vědomi Jeho nepochopitelných energií. Pán je Svojí nepochopitelnou energií přítomný v srdci každého, stejně jako slunce je přítomné pro všechny lidi na světě. Pánův rys Paramātmā je expanzí Jeho úplných částí. Svojí nepochopitelnou energií se Pán expanduje do srdcí všech jako Paramātmā a expanzí Svého osobního žáru se rovněž expanduje jako žhnoucí záře brahmajyoti. Brahma-saṁhitā říká, že brahmajyoti je Jeho osobní žár. Není tedy žádný rozdíl mezi Ním, Jeho osobním žárem brahmajyoti a Jeho úplnými částmi jako Paramātmā. Méně inteligentní lidé, kteří si tuto skutečnost neuvědomují, mají za to, že brahmajyoti a Paramātmā se od Śrī Kṛṣṇy liší. Tato iluze duality nyní z Bhīṣmadevovy mysli zcela zmizela a on pocítil uspokojení, že je to Pán Śrī Kṛṣṇa, který je vším ve všem. Tohoto osvícení dosáhnou velcí mahātmové neboli oddaní. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (7.19), Vāsudeva je vším ve všem a nic nemůže existovat bez Vāsudeva. Vāsudeva, Pán Śrī Kṛṣṇa, je původní Nejvyšší Osoba, což je zde potvrzeno od mahājana, a začátečníci i čistí oddaní se musí snažit kráčet v jeho šlépějích. To je posloupnost oddanosti.

Bhīṣmadeva uctívá Pána Śrī Kṛṣṇu jako Pārtha-sārathiho a gopī uctívají téhož Kṛṣṇu ve Vṛndāvanu jako nejpřitažlivějšího Śyāmasundaru. Méně inteligentní učenci někdy dělají chybu, že považují Kṛṣṇu z Vṛndāvanu a Kṛṣṇu z bojiště Kurukṣetra za odlišné osobnosti. Ale pro Bhīṣmadeva tato iluze přestala existovat. I impersonalisté mají za svůj cíl Kṛṣṇu jako neosobní jyoti, a Paramātmā jakožto cíl yogīnů je také Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je jak brahmajyoti, tak lokalizovaná Paramātmā, ale v brahmajyoti ani v Paramātmě nenajdeme ani Kṛṣṇu ani sladké vztahy s Ním. Ve Svém osobním rysu je Kṛṣṇa Pārtha-sārathi i Śyāmasundara z Vṛndāvanu, ale ve Svém neosobním rysu není Kṛṣṇa ani v brahmajyoti ani v Paramātmě. Velcí mahātmové jako Bhīṣmadeva všechny tyto odlišné rysy Pána Śrī Kṛṣṇy realizovali, a uctívají proto Pána Kṛṣṇu, kterého znají jako původ všech těchto podob a rysů.

Stav, kterého dosáhl Bhīṣmadeva při opouštění svého hmotného těla, se nazývá nirvikalpa-samādhi, jelikož vnořil své já do myšlenek na Pána a svoji mysl do vzpomínek na Jeho různé činnosti. Opěvoval slávu Pána, svým pohledem viděl Pána Osobně přítomného před sebou a všechny jeho činnosti se tak soustředily výlučně na Pána. To je nejvyšší stupeň dokonalosti a každý ho může dosáhnout vykonáváním oddané služby. Oddaná služba Pánu se skládá z devíti hlavních činností: (1) naslouchání, (2) opěvování, (3) vzpomínání, (4) sloužení lotosovým nohám, (5) uctívání, (6) modlení se, (7) plnění nařízení, (8) přátelení se a (9) plné odevzdání se. Každá z nich či všechny společně mají stejnou moc přinést požadovaný výsledek, ale je nutné vykonávat je s vytrvalostí a pod vedením zkušeného oddaného Pána. První bod — naslouchání — je ze všech nejdůležitější, a proto je nutné, aby všichni vážní uchazeči, kteří chtějí nakonec dosáhnout stupně Bhīṣmadeva, naslouchali Bhagavad-gītě a později Śrīmad-Bhāgavatamu. Této výjimečně příznivé situace, jaká nastala při Bhīṣmadevově smrti, lze dosáhnout i bez Kṛṣṇovy osobní přítomnosti. Jeho slova v Bhagavad-gītě či ve Śrīmad-Bhāgavatamu jsou s Ním totožná. Jsou zvukovou inkarnací Pána a každý může s jejich pomocí dosáhnout úrovně Śrī Bhīṣmadeva, jednoho z osmi Vasuů. Každý člověk či zvíře musí nakonec zemřít, ale ten, kdo umírá jako Bhīṣmadeva, dosáhne dokonalosti, zatímco ten, kdo umírá pod tlakem přírodních zákonů, umírá jako zvíře. To je rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Lidská životní podoba je zvláště určena pro umírání takovým způsobem, jakým umíral Bhīṣmadeva.

Vstoupit či vnořit se do neomezené věčnosti Svrchovaně Absolutního znamená vstoupit do původního domova živé bytosti. Všechny živé bytosti jsou dílčími částmi Absolutní Osobnosti Božství, a jsou proto s Pánem ve věčném vztahu služebníka a pána. Pánu slouží všechny Jeho části stejně tak, jako úplnému stroji slouží jeho části. Jakmile se jakákoliv část stroje od celku odpojí, nemá už žádný význam. Stejně tak každá část Absolutního, která se vyhýbá službě Pánu, je zbytečná. Všechny živé bytosti, které jsou v hmotném světě, jsou “odpojené” části svrchovaného celku, a nejsou už nadále stejně důležité jako původní části. Existují ovšem také “zapojené” živé bytosti, které jsou věčně osvobozené. O “odpojené” části se stará hmotná energie Pána zvaná Durgā-śakti neboli vězeňský dozorce a ony se podrobují podmíněnému životu podle zákonů hmotné přírody. Jakmile si živá bytost tuto skutečnost uvědomí, snaží se vrátit domů, zpátky k Bohu, a tak začíná její duchovní nutkání. Toto duchovní nutkání se nazývá brahma-jijñāsā neboli dotazování se na Brahman. Brahma-jijñāsā je úspěšně završena především díky poznání, odříkání a oddané službě Pánu. Jñāna neboli poznání znamená poznání všeho o Brahmanu, o Nejvyšším; odříkání znamená odpoutanost od hmotné náklonnosti a oddaná služba je metoda opětovného dosažení původního stavu živé bytosti. Úspěšné živé bytosti, které jsou oprávněné vstoupit do oblasti Absolutního, se nazývají jñānīové, yogīni a bhaktové. Jñānīové a yogīni vstupují do neosobních paprsků Nejvyššího, zatímco bhaktové vstupují na duchovní planety, Vaikuṇṭhaloky. Na těchto duchovních planetách vládne Nejvyšší Pán jako Nārāyaṇa a zdravé, nepodmíněné živé bytosti tam žijí láskyplnou službou Pánu v roli služebníka, přítele, rodiče či manželky. Nepodmíněné živé bytosti tam užívají života s Pánem v plné svobodě, zatímco neosobní jñānīové a yogīni vstupují do neosobní žhnoucí záře vaikuṇṭhských planet. Vaikuṇṭhské planety září jako Slunce a jejich paprsky se nazývají brahmajyoti. Brahmajyoti se šíří neomezeně a hmotný svět je pouze zakrytým dílem jedné bezvýznamné části této brahmajyoti. Toto zakrytí je dočasné, a proto se jedná pouze o určitý druh iluze.

Bhīṣmadeva jako čistý oddaný Pána vstoupil do duchovní oblasti na jednu z vaikuṇṭhských planet, kde Pán ve Své věčné podobě Pārtha-sārathiho vládne nepodmíněným živým bytostem neustále zaměstnaným ve službě Jemu. U Bhīṣmadeva bylo dobře vidět lásku a oddanost, které spojují Pána a oddaného. Bhīṣmadeva nikdy nezapomněl na Pána v Jeho transcendentální podobě Pārtha-sārathiho, a Pán byl před Bhīṣmadevem Osobně přítomný při jeho odchodu do transcendentálního světa. To je nejvyšší dokonalostí života.

Bhīṣmadeva měli v úctě jak lidé, tak polobozi. Lidské bytosti žijí na Zemi a podobných planetách soustav Bhūr a Bhuvar, ale polobozi žijí na nebeských planetách Svar. Ti všichni znali Bhīṣmadeva jako velikého válečníka a oddaného Pána. Jako mahājana (neboli autorita) byl na úrovni Brahmy, Nārady a Śivy, přestože byl lidskou bytostí. Kvalifikace srovnatelné s polobohy lze dosáhnout pouze na základě duchovní dokonalosti. Bhīṣmadeva byl tedy známý po celém vesmíru. Za jeho života se meziplanetární cesty podnikaly jemnějšími metodami nežli jsou marné snahy s mechanickými raketami. Jakmile na vzdálené planety došla zpráva o Bhīṣmadevově odchodu, všichni obyvatelé vyšších planet i s obyvateli Země začali shazovat deště květin, aby této zesnulé velké osobnosti projevili náležitou úctu. Tyto deště květin z nebe jsou známkou uznání velkých polobohů a nikdy se nedají srovnávat se zdobením mrtvého těla. Tělo Bhīṣmadeva, plné duchovní realizace, pozbylo svých hmotných účinků a bylo zduchovnělé stejně jako železo, které se ve styku s ohněm rozžhaví do ruda. Tělo plně seberealizované duše se proto nepokládá za hmotné. Pro tato duchovní těla se provádějí zvláštní obřady uctívání. Úcta a uznání, jaké sklízel Bhīṣmadeva, se však nikdy nemají uměle napodobovat. V dnešní době se stalo oblíbeným zvykem vykonávat takzvaný obřad jayantī pro jakéhokoliv obyčejného člověka. Podle autorizovaných śāster je takový obřad jayantī pro obyčejného člověka, byť hmotně na vysoké úrovni, přestupkem proti Pánu, neboť obřad jayantī je vyhrazen pro den Pánova zjevení na Zemi. Bhīṣmadeva byl svými činnostmi výjimečný a výjimečný byl i jeho odchod do Božího království.

Bhīṣmadeva byl nejen velkou hlavou rodiny Mahārāje Yudhiṣṭhira, ale také velkým filozofem a jeho přítelem, jakož i přítelem jeho bratrů a matky. Po smrti Mahārāje Pāṇḍua, otce pěti bratrů v čele s Mahārājem Yudhiṣṭhirem, se Bhīṣmadeva stal nejbližším dědem Pāṇḍuovců a ochráncem ovdovělé snachy Kuntīdevī. Starší strýc Mahārāje Yudhiṣṭhira Mahārāja Dhṛtarāṣṭra o ně sice také pečoval, ale jeho náklonnost patřila více jeho stu synům v čele s Duryodhanou. Nakonec byla nastražena kolosální léčka, která připravila pět napůl osiřelých bratrů o jejich oprávněný nárok na království Hastināpuru. Velkými úklady, které byly v královských palácích běžné, bylo pět bratrů vypovězeno do divočiny. Bhīṣmadeva však vždy zůstal pro Mahārāje Yudhiṣṭhira upřímně přejícím příznivcem, dědem, přítelem a filozofem; až do posledních chvil svého života. Zemřel velice šťastně, když viděl Mahārāje Yudhiṣṭhira na trůně. Byl by býval raději opustil své hmotné tělo už dávno, než aby snášel bolest z nezaslouženého utrpení Pāṇḍuovců, ale čekal na příznivý okamžik, jelikož si byl jistý tím, že synové Pāṇḍua zvítězí v bitvě na Kurukṣetře, majíce Samotného Pána Śrī Kṛṣṇu za svého ochránce. Jako oddaný Pána věděl, že Pánův oddaný nemůže být nikdy přemožen. Mahārāja Yudhiṣṭhira si byl všech těchto ušlechtilých přání Bhīṣmadeva plně vědom, a cítil proto jistě velké odloučení. Nelitoval hmotného těla, které Bhīṣmadeva opustil; litoval odloučení od této veliké duše. Pohřební obřad byl nezbytnou povinností, přestože Bhīṣmadeva byl osvobozenou duší. Jelikož Bhīṣmadeva byl bez potomstva, byl Mahārāja Yudhiṣṭhira jako nejstarší vnuk plně oprávněný tento obřad vykonat. Bylo to velikým požehnáním pro Bhīṣmadeva, že poslední rituály pro tohoto velkého muže vykonal stejně velký syn jeho rodiny.

Oddaní Pána jsou vždy v srdci Pána a Pán je vždy v srdcích oddaných. Takový je sladký vztah mezi Pánem a Jeho oddanými. Díky své ryzí lásce a oddanosti Pánu Ho oddaní vždy vidí v sobě a rovněž Pán, přestože nemusí nic dělat a nemá o co by usiloval, neustále dohlíží na dobro Svých oddaných. Životy obyčejných živých bytostí řídí přírodní zákony prostřednictvím akcí a reakcí, ale Své oddané Pán vždy starostlivě vede pravou cestou. Oddaní jsou tedy pod přímou ochranou a péčí Pána. A Pán se rovněž dobrovolně svěřuje péči pouze Svých oddaných. Všichni mudrci vedení Vyāsadevem byli oddaní Pána, a proto po pohřebním obřadu přednášeli védské hymny pro potěšení Pána, který tam byl Osobně přítomný. Všechny védské hymny se přednášejí pro potěšení Pána Kṛṣṇy. To potvrzuje Bhagavad-gītā (15.15). Všechny Vedy, Upaniṣady, Vedānta atd. hledají pouze Jeho a všechny hymny oslavují pouze Jeho. Mudrci tedy vykonali to, co přesně vyhovovalo dané situaci, a blaženě se rozešli do svých pousteven.

Dhṛtarāṣṭra a Gāndhārī, otec a matka Duryodhany a jeho bratrů, byli starším strýcem a tetou Mahārāje Yudhiṣṭhira. Po bitvě na Kurukṣetře byl slavný pár, který ztratil všechny syny a vnuky, v péči Mahārāje Yudhiṣṭhira. Staří manželé trávili své dny ve veliké bolesti nad těžkou životní ztrátou a žili prakticky životem asketů. Zpráva o smrti Bhīṣmadeva, který byl Dhṛtarāṣṭrovým strýcem, byla pro krále s královnou další velkou ránou a potřebovali od Mahārāje Yudhiṣṭhira útěchu. Mahārāja Yudhiṣṭhira si byl vědom svojí povinnosti, a pospíchal proto ihned s Pánem Kṛṣṇou za nimi. Oba potom uklidnili truchlícího Dhṛtarāṣṭru vlídnými slovy.

Gāndhārī, přestože žila životem věrné manželky a přívětivé matky, byla mocným asketou. Kvůli slepotě svého manžela si i ona dobrovolně zakryla oči. Povinností manželky je následovat manžela za každé situace, a Gāndhārī byla tak věrná svému manželovi, že ho následovala dokonce v jeho trvalé slepotě. Svým jednáním tedy byla velkým asketou. Kromě toho šok, který utrpěla ze smrti všech svých synů a vnuků byl příliš tvrdý než aby ho žena mohla snést, ale ona ho právě jako asketa nesla statečně. Charakter Gāndhārī, byť to byla žena, není o nic menší, než charakter Bhīṣmadeva. Oba jsou velkými postavami Mahābhāraty.

Mahārāja Yudhiṣṭhira nebyl pouhý výběrčí daní. Vždy si byl vědom své povinnosti krále, která není o nic menší, než povinnost otce či duchovního mistra. Král musí dohlížet na blaho obyvatel své říše po všech stránkách společenského, politického, hospodářského a duchovního rozvoje. Král musí vědět, že cílem lidského života je osvobodit uvězněnou duši z otroctví hmotného podmínění, a jeho povinností je proto dohlížet, zda je o obyvatele náležitě postaráno, aby mohli tohoto nejvyššího stupně dokonalosti dosáhnout.

Jak uvidíme v příští kapitole, Mahārāja Yudhiṣṭhira se těchto zásad držel velice přísně. Nejenže dodržoval zásady — měl také souhlas svého starého strýce, který se dobře vyznal v politických otázkách, a vše potvrdil i Pán Kṛṣṇa, mluvčí filozofie Bhagavad-gīty.

Mahārāja Yudhiṣṭhira byl ideálním monarchou. Monarchie pod vedením zkušeného krále jako byl Mahārāja Yudhiṣṭhira je zdaleka nejvyšší formou vlády, která vysoce překoná moderní republiky či demokratické lidové vlády. Převážná většina lidí se zvláště v tomto věku Kali rodí ve stavu śūdrů, obvykle nízkého původu, špatného vzdělání, neblahých vyhlídek a v nevhodné společnosti. Tito lidé neznají cíl nejvyšší životní dokonalosti. Jejich volební hlasy tedy ve skutečnosti nemají žádnou hodnotu a osoby zvolené takovými nezodpovědnými hlasy nemohou být zodpovědnými představiteli jako byl Mahārāja Yudhiṣṭhira.