Ve stvoření Pána nic nechybí; všechny energie jsou přítomné ve spícím stavu. Dokud se však vůlí Pána nespojí, nemůže se nic dít. Pozastavený vývoj stvoření se může znovu rozběhnout jedině na příkaz Pána.

Existuje dvacet tři složek hmoty: celková hmotná energie, falešné ego, zvuk, dotek, podoba, chuť, vůně, země, voda, oheň, vzduch, éter, oko, ucho, nos, jazyk, kůže, ruka, noha, vyměšovací orgán, genitálie, řeč a mysl. Všechny jsou vlivem času spojeny dohromady a časem opět zničeny. Čas je energie Pána, která působí podle jeho pokynů. Tato energie se nazývá Kālī a je představována tmavou bohyní zkázy, kterou obvykle uctívají lidé ovlivnění kvalitou temnoty neboli nevědomosti hmotného světa. Védské hymny popisují projevení vesmíru následovně: mūla-prakṛtir avikṛtir mahadādyāḥ prakṛti-vikṛtayaḥ sapta ṣoḍaśakas tu vikāro na prakṛtir na vikṛtiḥ puruṣaḥ. Energie, která jedná jako hmotná příroda ve spojení dvaceti tří složek, není původním zdrojem stvoření. Pán vstupuje do jednotlivých prvků a používá Svoji energii zvanou Kālī. Tentýž princip je potvrzen i ve všech dalších védských písmech. V Brahma-saṁhitě (5.35) je řečeno:

“Uctívám prvotního Pána Govindu, který je původní Osobností Božství. Svojí částí, úplnou expanzí (jako Mahā-Viṣṇu), vstupuje do hmotné přírody, pak do každého vesmíru (jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu) a poté (jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu) do všech prvků včetně každého atomu hmoty. Těchto Jeho projevů je v hmotném stvoření bezpočet — jsou ve všech vesmírech i ve všech atomech.”

Dále je to potvrzeno v Bhagavad-gītě (10.42):

“Ó Arjuno, není třeba, abys znal Mé nespočetné energie, které jednají různými způsoby. Do všech vesmírů hmotného stvoření a do všech jejich prvků vstupuji Svojí částí, úplnou expanzí (Paramātmou neboli Nadduší), a tak probíhá veškeré stvoření.” Ke všem úžasným činnostem hmotné přírody dochází díky Pánu Kṛṣṇovi; On je konečnou příčinou neboli nejvyšší příčinou všech příčin.

Každá individuální duše upadá po zničení hmotného světa do bezvědomí a vstupuje do Pána společně s Jeho hmotnou energií. Tyto individuální živé bytosti jsou věčně podmíněné duše, ale s každým novým stvořením dostávají příležitost osvobodit se a stát se svobodnými dušemi. Všechny dostávají příležitost využít védské moudrosti a poznat, jaký je jejich vztah k Nejvyššímu Pánu, jak mohou být osvobozeny a jaký konečný užitek vyplývá z takového osvobození. Řádným studiem Ved si živá bytost uvědomuje svoje postavení a začíná se věnovat transcendentální oddané službě Pánu, čímž je postupně povýšena do duchovního nebe. Individuální duše se v hmotném světě věnují různým činnostem podle svých minulých nenaplněných tužeb. Po zničení určitého těla individuální duše na vše zapomíná, ale dokonale milostivý Pán, který pobývá v srdci každého jako svědek (Nadduše), ji probouzí a připomíná jí minulé touhy. Podle nich začne živá bytost jednat v příštím životě. Toto neviditelné vedení je označováno jako osud a rozumný člověk chápe, že tyto touhy prodlužují jeho otroctví ve třech kvalitách přírody.

Někteří méně inteligentní filozofové mylně považují nevědomý spánek živé bytosti po částečném nebo úplném zániku stvoření za konec života. Po zničení příslušného hmotného těla upadá živá bytost do bezvědomí pouze na několik měsíců a po úplném konci hmotného světa na mnoho milionů let. Pán ji však znovu probouzí k činnostem, jakmile je stvoření znovu oživeno. Živá bytost je věčná a bdělý stav vědomí, který se projevuje činnostmi, je jejím přirozeným životním stavem. V tomto stavu nemůže přestat jednat, a proto jedná podle svých různých tužeb. Když se její tužby upnou k transcendentální službě Pánu, její život se zdokonaluje, a tak je povýšena do duchovního nebe, kde se těší věčně probuzenému životu.

Virāṭ-rūpa neboli viśva-rūpa, gigantická vesmírná podoba Pána, kterou velice oceňují impersonalisté, nepředstavuje Jeho věčnou podobu. Je projevena svrchovanou vůlí Pána po vzniku složek hmotného stvoření. Pán Kṛṣṇa ukázal tuto virāṭ neboli viśva-rūpu Arjunovi, aby přesvědčil impersonalisty, že On je původní Osobnost Božství. Kṛṣṇa projevil virāṭ-rūpu, a ne že virāṭ-rūpa projevila Kṛṣṇu. Virāṭ-rūpa není věčnou podobou Pána v duchovním nebi, ale jedná se o hmotný projev Pána. Arcā-vigraha neboli uctívané Božstvo v chrámu je podobným projevem Pána, určeným začátečníkům. Ale i když se tyto podoby Pána (virāṭ a arcā) pojí s hmotou, neliší se od Jeho věčné podoby, kterou je Pán Śrī Kṛṣṇa.

Všechny prvky kosmického stvoření jsou hmota a nemají žádnou schopnost se množit, dokud do nich nevstoupí Pán ve Své úplné části. To znamená, že hmoty nepřibývá ani neubývá bez duchovního doteku. Hmota je produktem duše a rozrůstá se jedině díky jejímu působení. Celý vesmírný projev nepřijal svoji gigantickou podobu sám od sebe, jak se mylně domnívají méně inteligentní lidé. Dokud je ve hmotě přítomná duše, hmota se může rozrůstat podle potřeby, ale bez duše její rozrůstání ihned končí. Dokud je v hmotném těle živé bytosti přítomné duchovní vědomí, tělo narůstá do potřebné velikosti, ale mrtvé hmotné tělo žádné duchovní vědomí nemá a nikdy neroste. Bhagavad-gītā (ve druhé kapitole) klade důraz na duchovní vědomí, a nikoliv na tělo. Celé vesmírné tělo se rozrůstá stejným způsobem, jaký pozorujeme na svých malých tělech. Nikdo by se však neměl pošetile domnívat, že příčinou gigantického projevu vesmírné podoby je nekonečně malá individuální duše. Vesmírná podoba se nazývá virāṭ-rūpa, protože je v ní Svojí úplnou částí přítomný Nejvyšší Pán.

Poté, co Pán vstoupil do každého vesmíru jako Garbhodakaśāyī Viṣṇu, se polovina vesmíru naplnila vodou. Planetární systémy, vnější prostor a další viditelné části vesmírného projevu tvoří pouze polovinu celého vesmíru. Mezi vstupem Viṣṇua do vesmíru a vznikem tohoto projevu je období dlouhé jeden tisíc nebeských let. Všechny živé bytosti vložené do lůna mahat-tattvy jsou rozděleny do všech vesmírů s inkarnacemi Garbhodakaśāyī Viṣṇua a leží v těle Pána, dokud se nenarodí Brahmā. Brahmā je první živou bytostí ve vesmíru a z něho se rodí všichni další polobozi a ostatní živí tvorové. Manu je původním otcem lidstva, a proto se lidstvo v sanskrtu nazývá mānuṣya. Lidské bytosti s různými tělesnými vlastnostmi jsou rozšířené po mnoha planetárních systémech.

Vědomí je základní charakteristikou živé bytosti neboli duše. Existence duše se projevuje v podobě vědomí jako jñāna-śakti. Celkové vědomí je vědomí gigantické virāṭ-rūpy a totéž vědomí se částečně projevuje v individuálních živých bytostech. Je činné pomocí životního vzduchu, který se dělí na deset druhů. Životní vzduchy se nazývají prāṇa, apāna, udāna, vyāna a samāna a dále jsou odlišně klasifikovány jako nāga, kūrma, kṛkara, devadatta a dhanañjaya. Vědomí duše je znečištěné hmotnou atmosférou, a duše, která se pod vlivem falešného ega ztotožňuje s tělem, tak projevuje různé činnosti. Tyto různé činnosti jsou popsány v Bhagavad-gītě (2.41) jako bahu-śākhā hy anantāś ca buddhayo 'vyavasāyinām. Podmíněná duše je zmatena, a jelikož jí chybí čisté vědomí, zaplétá se do mnoha různých činností. V čistém vědomí je činnost jediná a vědomí individuální duše se po dosažení úplného souladu sjednotí se svrchovaným vědomím.

Monisté tvrdí, že existuje pouze jedno vědomí, zatímco sātvatové neboli oddaní vědí, že i když je vědomí nepochybně jedno, je jedno na základě shody. Pán radil v Bhagavad-gītě (18.66) Arjunovi jakožto individuálnímu vědomí, aby jednal v souladu se svrchovaným vědomím: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Pán doporučuje individuálnímu vědomí sladit se se svrchovaným vědomím, a udržovat si tak svoji původní čistotu. Je pošetilé snažit se zastavit činnosti vědomí, ale je možné je očistit, jsou-li spojeny s Nejvyšším. Individuální vědomí se podle úrovně čistoty dělí na tři kategorie pojetí vlastní totožnosti. Jsou to: ādhyātmika, kdy se duše ztotožňuje s tělem a myslí, ādhibhautika, kdy se ztotožňuje s produkty hmoty, a ādhidaivika, kdy se pokládá za služebníka Pána. Z těchto tří je totožnost ādhidaivika počátkem existence s čistým vědomím, kdy se duše snaží plnit touhy Pána.

Nejvyšší Pán se expanduje dvěma způsoby — do úplných osobních expanzí a do nepatrných oddělených expanzí. Úplné osobní expanze jsou viṣṇu-tattvy a oddělené expanze jsou živé bytosti. Jelikož jsou živé bytosti velice malé, označují se někdy jako okrajová energie Pána. Mystičtí yogīni však považují živé bytosti a Nadduši, Paramātmu, za jedno a totéž. Je to ovšem malicherný spor, neboť vše stvořené spočívá v gigantické virāṭ-rūpě neboli vesmírné podobě Pána.

V Bhagavad-gītě (7.4-5) je řečeno, že osm prvků — země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego — vzniká z Pánovy nižší energie, zatímco živé bytosti, které tuto nižší energii využívají, původně patří k vyšší, vnitřní energii Pána. Osm druhů nižší energie působí na hrubohmotné a jemnohmotné úrovni, zatímco vyšší energie představuje ústřední hybnou sílu. To je možné vidět na lidském těle. Hrubohmotné prvky (země atd.) tvoří vnější hrubé tělo a slouží jako kabát, zatímco jemnohmotná mysl a falešné ego jsou jako spodní oděv.

Všem pohybům těla předchází impuls ze srdce a samotné činnosti potom umožňují smysly, které pohání deset druhů vzduchu v těle. Těchto deset druhů vzduchu je popsáno následovně: Hlavní vzduch, procházející nosem při dýchání, se nazývá prāṇa. Vzduch, který vychází konečníkem při vyměšování, se nazývá apāna. Vzduch, který urovnává potravu v žaludku a někdy je slyšet jako říhání, se nazývá samāna. Vzduch, který prochází hrdlem a jehož zastavením se člověk dusí, se nazývá udāna a vzduch, který cirkuluje po celém těle, se nazývá vyāna. Existují ještě další jemnější vzduchy. Ten, který umožňuje otevírání očí, úst atd., se nazývá nāga. Vzduch zvyšující chuť k jídlu se nazývá kṛkara. Vzduch, který napomáhá stahům svalů, se nazývá kūrma. Vzduch, který napomáhá uvolnění širokým rozevřením úst (zíváním), se nazývá devadatta a vzduch, podílející se na výživě těla, se nazývá dhanañjaya.

Všechny tyto vzduchy vznikají v jediném středu srdce. Tato ústřední energie je vyšší energií Pána, Jenž sídlí v srdci společně s duší, která jedná pod Jeho vedením. To je popsáno v Bhagavad-gītě (15.15):

Ústřední sílu dává Pán ze srdce, kde sídlí a odkud pomáhá podmíněné duši vzpomínat a zapomínat. Duše je podmíněná kvůli tomu, že zapomíná na svoji podřízenost Pánu. Tomu, kdo na Něho chce neustále zapomínat, Pán pomáhá, aby na Něho zapomínal život za životem, ale tomu, kdo si na Něho díky společnosti oddaného vzpomene, se dostává pomoci vzpomínat na Pána víc a víc. Tak může jít podmíněná duše nakonec zpátky domů, zpátky k Bohu.

Tuto transcendentální pomoc od Pána popisuje Bhagavad-gītā (10.10) následovně:

Jedině snaha o seberealizaci, při které je inteligence transcendentální vůči mysli (buddhi-yoga neboli oddaná služba), může osvobodit živou bytost z podmíněného stavu zapletení v hmotném světě. Podmíněný stav živé bytosti se podobá pobytu v útrobách obrovského mechanismu stroje. Mentální spekulanti mohou dosáhnout buddhi-yogy po mnoha a mnoha životech plných spekulování, ale inteligentní lidé, kteří začínají z úrovně inteligence, tj. nad úrovní mysli, dělají v seberealizaci rychlý pokrok. Jelikož při vykonávání buddhi-yogy nehrozí nikdy ztráta či úbytek, je to zaručená cesta k seberealizaci, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (2.40). Mentální spekulanti nemohou pochopit, že dva ptáci sedící na jednom stromě (o kterých hovoří Śvetāśvatara Upaniṣad) jsou duše a Nadduše. Individuální duše jí ovoce toho stromu, zatímco druhý pták nejí a jen sleduje činnosti prvního. Pták-svědek pomáhá bez ulpívání ptákovi pojídajícímu ovoce vykonávat jeho plodonosné činnosti. Ten, kdo nechápe tento rozdíl mezi duší a Nadduší neboli mezi Bohem a živými bytostmi, zůstává zapleten do vesmírného stroje a musí si ještě počkat na dobu, kdy bude osvobozen z hmotného otroctví.

Impersonalisté jsou velice zaujati gigantickou vesmírnou podobou Nejvyššího. Myslí si, že jakákoliv vláda nad tímto gigantickým projevem je výplod představivosti. Ovšem inteligentní lidé mohou posoudit hodnotu příčiny podle úžasných důsledků. Například individuální lidské tělo se nevyvíjí z lůna matky samočinně, ale proto, že je v něm živá bytost neboli duše. Žádné hmotné tělo se nemůže vyvinout či získat podobu samo, bez živé bytosti. Jakmile se nějaký hmotný předmět vyvíjí, je třeba vědět, že je v něm přítomná duše. Gigantický vesmír se vyvinul postupně, stejně jako se vyvíjí tělo dítěte. Vysvětlení, že do vesmíru vstupuje Nejvyšší Duše, je tedy logické. Stejně jako materialisté nedokáží nalézt v srdci duši a Nadduši, tak ani pro nedostatek poznání nemohou pochopit, že Nejvyšší Duše je příčinou vesmíru. Pán je proto ve Vedách popsán jako avāṅ-mānasa-gocaraḥ, “mimo pojetí slov a mysli”.

Mentální spekulanti s nedostatečným poznáním se snaží přivést Nejvyššího na dosah slov a vlastních úsudků, ale Pán se nenechává takto poznat. Spekulanti postrádají slova a mysl k tomu, aby mohli změřit nekonečnost Pána. Pán se nazývá adhokṣaja neboli “ten, který je mimo dosah vnímání našich tupých a omezených smyslů”. Transcendentální jméno nebo podobu Pána není možné vnímat prostřednictvím mentální spekulace. Žádný materialistický PhDr. se svými omezenými smysly není absolutně schopen spekulovat o Nejvyšším. Pokusy namyšlených PhDr. se přirovnávají k filozofii žáby ve studni. Žába ve studni slyšela o obrovském Tichém oceánu a začala se nafukovat, aby si mohla představit, jak je dlouhý a široký. Skončilo to tak, že praskla a zemřela. Titul PhDr. můžeme také vyložit jako zkratku pro Pluhové Družstvo, což je označení oráčů rýžovišť. Když se oráči na rýžovišti snaží pochopit vesmírný projev a příčinu tohoto úžasného díla, podobá se to pokusu žáby ve studni, která se snažila zjistit rozměry Tichého oceánu.

Pán se zjeví pouze tomu, kdo je pokorný a kdo Mu prokazuje transcendentální láskyplnou službu. Polobozi vládnoucí jednotlivým prvkům a složkám vesmírného stvoření se modlili k Pánu, aby je vedl, a Pán proto projevil Svoji gigantickou podobu, stejně jako tomu učinil na žádost Arjuny.

Polobozi, stejně jako všechny ostatní živé bytosti, jsou oddělené části Nejvyššího Pána. Jediný rozdíl mezi polobohy a obyčejnými živými bytostmi je, že když živé bytosti vykonají v oddané službě Pánu hodně zbožných činů a když je opustila touha panovat hmotné energii, dostávají se do postavení polobohů, kterým Pán svěřuje vládu nad chodem vesmíru.

Ústa gigantické vesmírné podoby Pána jsou zdrojem schopnosti mluvit. Pánem ohně je vládnoucí božstvo neboli ādhidaiva. Pronášená mluva je ādhyātma neboli tělesná činnost a námětem mluvy jsou hmotné výtvory neboli princip ādhibhūta.

Ucho je nejdůležitější nástroj v těle živé bytosti. Zvuk je nejdůležitější prostředek pro přenášení poselství o vzdálených a neznámých věcech. Dokonalý zvuk neboli poznání vstupuje do ucha člověka a vede jeho život k dokonalosti. Celý védský systém poznání je přijímán jedině sluchem, a proto je zvuk nejdůležitějším zdrojem poznání.

Smyslové vnímání má dvě základní podoby, dotyk a svědění, a obojí zprostředkovává kůže a chlupy na těle. Podle Śrī Viśvanātha Cakravartīho je vládnoucím božstvem doteku vzduch proudící v těle a vládnoucím božstvem chlupů na povrchu těla je Oṣadhya. Pro kůži je předmětem vnímání dotek a pro chlupy na těle je předmětem vnímání pocit svědění.

Falešnému egu hmotné totožnosti vládne polobůh Rudra, inkarnace Pána Śivy. Rudra je inkarnací Nejvyššího Pána vládnoucí kvalitě nevědomosti v hmotné přírodě. Činnosti falešného ega se soustřeďují na tělo a mysl. Většina osob vedených falešným egem je pod nadvládou Pána Śivy. Jakmile živá bytost dosáhne jemnější podoby nevědomosti, považuje se za Nejvyššího Pána. Toto egoistické přesvědčení podmíněné duše je poslední léčkou iluzorní energie, která ovládá celý hmotný svět.

V Bhagavad-gītě (14.14-15) je řečeno, že ti, kteří velkou měrou vyvinuli vlastnosti v kvalitě dobra, jsou povýšeni na vyšší, nebeský planetární systém a ti, jež podléhají kvalitě vášně, pobývají na středních planetárních systémech — na Zemi a podobných planetách. Ti, kteří jsou zatíženi kvalitou nevědomosti, však klesají na nižší planetární systémy nebo do zvířecí říše. Polobozi jsou vysoce pokročilí v kvalitě dobra, a proto pobývají na nebeských planetách. Níže než lidé jsou zvířata, i když některá se přidružují k lidské společnosti, jako např. krávy, koně, psi atd., kteří jsou zvyklí žít pod ochranou lidí.

Velice důležité v tomto verši je slovo ātyantikena. Rozvojem hmotné kvality dobra může člověk dosáhnout nebeských planet. Kvůli přehnanému rozvoji kvalit vášně a nevědomosti však lidé zabíjí zvířata, která má lidstvo chránit. Ti, kteří se podílejí na zbytečném zabíjení zvířat, nadměrně rozvinuli kvality vášně a nevědomosti a nemají žádnou naději na pokrok ke kvalitě dobra. Je jim předurčeno poklesnout do nižších životních druhů. Planetární systémy se dělí na vyšší a nižší podle úrovně živých bytostí, které na nich žijí.

Tato střední část prostoru se nazývá Bhuvarloka, což potvrzuje Śrīla Viśvanātha Cakravartī i Śrīla Jīva Gosvāmī. V Bhagavad-gītě je řečeno, že ti, kteří vyvíjejí vlastnosti v kvalitě vášně, pobývají ve střední oblasti. Ti, jež mají vlastnosti v kvalitě dobra, jsou povýšeni do oblastí polobohů, ti, kteří mají vlastnosti v kvalitě vášně, přijdou do lidské společnosti a ti, kteří mají vlastnosti v kvalitě nevědomosti se dostanou mezi zvířata nebo duchy. Na tomto závěru není nic sporného. Živé bytosti jsou ve velkém počtu rozptýleny po celém vesmíru na různých planetách podle svých různých vlastností v kvalitách hmotné přírody.

Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (4.13), čtyři třídy lidské společnosti se vyvinuly ve shodě s částmi těla gigantické podoby. Části těla jsou ústa, paže, pas a nohy. Lidé spojení s ústy se nazývají brāhmaṇové, lidé spojení s pažemi se nazývají kṣatriyové, lidé spojení s pasem se nazývají vaiśyové a lidé spojení s nohama se nazývají śūdrové. Každý je spojen s tělem Nejvyššího v Jeho gigantické podobě viśva-rūpa. Žádnou ze čtyř tříd tedy nelze pokládat za nižší jen proto, že se nachází na určité části těla. U svých těl také neděláme rozdíl mezi rukama a nohama. Každá část těla je důležitá, i když ústa jsou ze všech tělesných částí nejdůležitější. Bez jiných částí těla může člověk dál žít, ale bez úst nemůže. Tato nejdůležitější část těla Pána je tedy označována jako místo pobytu brāhmaṇů, kteří tíhnou k védské moudrosti. Člověk, kterého nepřitahuje védská moudrost, ale světské záležitosti, nemůže být označen jako brāhmaṇa, i když se narodil v bráhmanské rodině nebo když jeho otec byl brāhmaṇa. Mít bráhmanského otce není dostatečnou kvalifikací brāhmaṇy. Jeho hlavní kvalifikací je, že tíhne k védské moudrosti. Vedy jsou umístěny na ústech Pána, a proto každý člověk tíhnoucí k védské moudrosti je také jistě spojen s ústy Pána, a tudíž je brāhmaṇa. Touha po poznání védské moudrosti se neomezuje na žádnou určitou kastu nebo společnost. Člověk z jakékoliv rodiny a z jakékoliv části světa se může začít zajímat o védskou moudrost, a to ho kvalifikuje na skutečného brāhmaṇu.

Skutečný brāhmaṇa je přirozený učitel nebo duchovní mistr. Bez védského poznání se nikdo nemůže stát duchovním mistrem. Dokonalé poznání Ved znamená znát Pána, Osobnost Božství. To je závěr védského poznání, Vedānta. Ten, kdo zůstává na úrovni neosobního Brahmanu a nemá žádné informace o Nejvyšší Osobnosti Božství, se může stát brāhmaṇou, ale nemůže se stát duchovním mistrem. V Padma Purāṇě je řečeno:

Impersonalista se může stát kvalifikovaným brāhmaṇou, ale nemůže se stát duchovním mistrem, dokud nepokročí na úroveň vaiṣṇavy neboli oddaného Osobnosti Božství. Pán Caitanya, velká autorita na védskou moudrost v moderním věku, řekl:

Člověk může být brāhmaṇa, śūdra nebo sannyāsī, ale jakmile je dobře seznámený s vědou o Kṛṣṇovi, je způsobilý stát se duchovním mistrem. (Cc.Madhya 8.128) Kvalifikací duchovního mistra tedy není být kvalifikovaný brāhmaṇa, ale dobře znát vědu o Kṛṣṇovi.

Ten, kdo ovládá védskou moudrost, je brāhmaṇa. A jedině brāhmaṇa, který je čistým vaiṣṇavou a který zná všechny jemné odstíny vědy o Kṛṣṇovi, se může stát duchovním mistrem.

Stejně jako se brāhmaṇové vyznačují sklonem k transcendentálnímu poznání védské moudrosti, kṣatriyové se vyznačují schopností chránit společnost před rušivými prvky, jako jsou zloději a darebáci. Významné je slovo anuvrataḥ. Kṣatriya je ten, kdo následuje kšatrijskou zásadu ochrany společnosti před zloději a darebáky, nikoliv ten, kdo se pouze narodil jako kṣatriya. Pojetí kastovního systému se jednoznačně zakládá na vlastnostech, a nikoliv na kvalifikaci dané zrozením. Zrození je vedlejší hledisko; nejde o hlavní měřítko společenských tříd. V Bhagavad-gītě (18.41-44) jsou kvalifikace brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů zvláště uvedené a je třeba pochopit, že než může být člověk přiřazen k určité skupině, musí všechny tyto kvalifikace splňovat.

Pán Viṣṇu je ve védských písmech vždy uváděn jako puruṣa. Živé bytosti jsou někdy také označeny jako puruṣové, ale ve skutečnosti jsou vyšší energií puruṣi, zvanou puruṣa-śakti (parā śakti nebo parā prakṛti). Živé bytosti se oklamány vnější energií puruṣi (Pána) neoprávněně považují za puruṣu, přestože k tomu nemají žádné kvalifikace. Pán má schopnost ochraňovat. Ze tří vládců hmotných kvalit, jimiž jsou Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara, má první schopnost tvořit, druhý schopnost chránit a třetí schopnost ničit. Slovo pauruṣaḥ je v tomto verši význačné, neboť od kṣatriyů se očekává, že budou zastupovat puruṣu, Pána, co se týče ochrany obyvatel (prajā), tj. všech, kteří se narodí na zemi i ve vodě. Ochrana je tedy určena lidem i zvířatům. V moderní společnosti nikdo praji před zloději a darebáky nechrání. Moderní demokratický stát, ve kterém nejsou žádní kṣatriyové, představuje vládu vaiśyů a śūdrů, a nikoliv brāhmaṇů a kṣatriyů, jak tomu bylo dříve. Mahārāja Yudhiṣṭhira a jeho vnuk Mahārāja Parīkṣit byli typičtí kšatrijští králové, neboť chránili všechny lidi i zvířata. Když se zosobněný Kali pokoušel zabít krávu, Mahārāja Parīkṣit byl připraven tohoto darebáka ihned zabít a vyhnal ho ze svého království. To je známkou puruṣi neboli zástupce Pána Viṣṇua. Podle zásad védské civilizace sklízí kvalifikovaný kšatrijský panovník stejnou úctu jako Pán, protože Ho zastupuje při ochraně prajů. Moderní volení prezidenti nedokáží zabránit ani krádežím, a člověk se proto musí chránit u pojišťovací společnosti. Problémy moderní lidské společnosti jsou způsobeny nedostatkem kvalifikovaných brāhmaṇů a kṣatriyů a nadměrným vlivem vaiśyů a śūdrů, který je výsledkem takzvaného svobodného volebního práva.

Prostředky k životu lidské společnosti jsou zde jasně uvedeny jako viśa neboli zemědělství a činnosti spojené s rozdělováním zemědělských produktů, které zahrnují dopravu, bankovnictví atd. Průmysl je umělým prostředkem pro zajišťování živobytí a zvláště průmysl ve velkém měřítku je zdrojem všech problémů ve společnosti. Rovněž v Bhagavad-gītě je řečeno, že povinnostmi vaiśyů (lidí, kteří mají na starosti viśa) je ochrana krav, zemědělství a obchod. Již jsme hovořili o tom, že člověk se může pro zajištění svého živobytí plně spolehnout na krávu a zemědělskou půdu.

Výměna produktů zabezpečovaná bankovnictvím a dopravou patří rovněž do této oblasti života. Vaiśyové jsou rozděleni do mnoha podskupin: jedni se nazývají kṣetrī neboli vlastníci půdy, druzí se nazývají kṛṣaṇa neboli obdělavatelé půdy, další se nazývají tila-vaṇik neboli obchodníci s obilím, jiní se nazývají gandha-vaṇik neboli obchodníci s kořením a ještě jiní se nazývají suvarṇa-vaṇik neboli obchodníci se zlatem a bankéři. Brāhmaṇové jsou učitelé a duchovní mistři, kṣatriyové chrání obyvatelstvo před zloději a darebáky a vaiśyové mají na starosti produkci a distribuci. Śūdrové, neinteligentní třída lidí, kteří nedokáží samostatně vykonávat žádnou z výše uvedených činností, mají pro své živobytí sloužit třem vyšším třídám.

Brāhmaṇové dříve dostávali všechny životní potřeby od kṣatriyů a vaiśyů, protože neměli čas na zaopatřování živobytí. Kṣatriyové vybírali daně od vaiśyů a śūdrů, ale brāhmaṇové byli osvobozeni od daně z příjmu nebo poplatků za půdu. Toto uspořádání lidské společnosti bylo ideální a nevznikaly žádné politické, společenské ani hospodářské zvraty. Různé kasty neboli varṇy jsou tedy pro udržení klidu v lidské společnosti nezbytné.

Služba je přirozeným zaměstnáním všech živých bytostí. Živé bytosti mají sloužit Pánu, a tímto služebnickým postojem mohou dosáhnout dokonalosti náboženství. Nikdo nedosáhne náboženské dokonalosti pouhým spekulováním ve snaze získat teoretické poznání. Spiritualisté zvaní jñānī mohou spekulací pouze rozlišit duši od hmoty, ale nemají žádné informace o činnostech duše, která se osvobodila prostřednictvím poznání. Je řečeno, že ti, kteří se věnují pouze mentálním spekulacím, aby poznali věci takové, jaké jsou, ale nezapojují se do transcendentální láskyplné služby Pánu, jen marní svůj čas.

Zde je jasně řečeno, že princip služby vznikl z nohou Pána pro dokonalost náboženského života, ale tato transcendentální služba se liší od představ o službě v hmotném světě. Nikdo v hmotném světě nechce být služebník, ale každý chce být pán, protože falešné panování je hlavní chorobou podmíněné duše. Podmíněná duše v hmotném světě chce vládnout ostatním a oklamána vnější energií Pána je nucena hmotnému světu sloužit. Takové je skutečné postavení podmíněné duše. Poslední léčkou iluzorní vnější energie je představa totožnosti s Pánem. Kvůli ní zůstává oklamaná duše v otroctví hmotné energie a falešně se považuje za osvobozenou duši, která je “na stejné úrovni jako Nārāyaṇa”.

Je skutečně lépe být śūdra, než být brāhmaṇa, který nevyvinul služebnický postoj, protože jedině tento postoj uspokojuje Pána. Každá živá bytost — i kvalifikovaný brāhmaṇa — musí vykonávat transcendentální službu Pánu. Bhagavad-gītā i Śrīmad-Bhāgavatam potvrzují, že tento služebnický postoj je dokonalostí živé bytosti. Brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya i śūdra může zdokonalit povinnosti svého zaměstnání jedině službou Pánu. U brāhmaṇy se předpokládá, že díky dokonalému poznání védské moudrosti je mu tato skutečnost známá. Od dalších složek společnosti se očekává, že budou následovat pokyny brāhmaṇy-vaiṣṇavy (toho, kdo je brāhmaṇa kvalifikací a vaiṣṇava činy). To je základ nejdokonalejšího společenského řádu. Neuspořádaná společnost nemůže uspokojit ani své členy, ani Pána. I ten, kdo není dokonalým brāhmaṇou, kṣatriyou, vaiśyou či śūdrou, ale oddaně slouží Pánu, aniž by se staral o své společenské postavení, se stává dokonalým člověkem pouhou kultivací služebnického postoje vůči Nejvyššímu Pánovi.

Jelikož se všechny živé bytosti ve všech částech vesmíru narodily z různých částí těla Nejvyššího Pána v Jeho gigantické podobě, jejich údělem je být věčnými služebníky svrchovaného těla. Všechny části našeho těla, jako jsou ústa, ruce, stehna a nohy, jsou určeny ke službě celku. To je jejich přirozené postavení. Živé bytosti v nižších životních druzích o tomto přirozeném postavení nic nevědí, ale v lidské životní podobě se od nich očekává, že je poznají prostřednictvím systému vareṇ neboli společenských tříd. Jak bylo uvedeno výše, brāhmaṇa je duchovním mistrem všech složek společnosti, a proto je bráhmanská kultura, vrcholící v transcendentální službě Pánu, základním předpokladem pro očištění duše.

Duše má v podmíněném životě dojem, že se může stát pánem vesmíru, a vyvrcholením této mylné představy je považovat se za Nejvyššího. Pošetilá podmíněná duše nebere v úvahu, že Nejvyšší nemůže být podmíněn māyou neboli iluzí. Jaká by byla svrchovanost Nejvyššího, kdyby mohl být podmíněn iluzí? V tom případě by Nejvyšší byla māyā, iluze. Jelikož jsou živé bytosti podmíněné, nemohou být nejvyšší. Skutečné postavení podmíněných duší vysvětluje tento verš — všechny podmíněné duše jsou znečištěné stykem s hmotnou energií ve třech kvalitách přírody. Je proto nezbytné, aby se očistily pod vedením pravého duchovního mistra, který je nejen brāhmaṇou podle svých kvalifikací, ale také vaiṣṇavou. Zde je uveden jediný možný způsob očisty — uctívání Pána autorizovanou metodou, tzn. pod vedením pravého duchovního mistra. To je přirozený způsob očištění a žádná jiná metoda se nedoporučuje jako pravá. Ostatní očistné metody mohou člověku pomoci dospět do tohoto životního stádia, ale nikdo nedosáhne skutečné dokonalosti, aniž by dospěl k tomuto bodu. Bhagavad-gītā (7.19) tuto pravdu potvrzuje následovně:

Žabí filozofové mohou stále dokola mentálně spekulovat o gigantické podobě virāṭ, projevené působením yogamāyi, vnitřní energie Nejvyšší Osobnosti Božství, ale ve skutečnosti nikdo nedokáže tento obrovský projev změřit. V Bhagavad-gītě (11.16) říká Arjuna jakožto uznávaný oddaný Pána:

“Ó můj Pane, ó gigantická viśva-rūpo, ó Pane vesmíru, vidím bezpočet rukou, těl, úst a očí ve všech směrech a všechny jsou neomezené. Nemohu nalézt konec tohoto projevu a nevidím ani jeho střed a počátek.”

Pán vyslovil Bhagavad-gītu zvláště pro Arjunu a viśva-rūpu projevil na jeho žádost. Dal mu zvláštní oči, aby tuto viśva-rūpu viděl, ale přestože Arjuna mohl vidět bezpočet rukou a úst Pána, nemohl Ho vidět úplně. Když ani Arjuna nedokázal odhadnout délku a šířku Pánovy energie, kdo jiný by toho byl schopen? Člověk se jen může věnovat zmateným výpočtům jako žabák-filozof, který chtěl odhadnout délku a šířku Tichého oceánu na základě své zkušenosti s dvoumetrovou studnou. Začal se nafukovat, aby byl velký jako Tichý oceán, ale dosáhl jen toho, že praskl a zemřel. Tento příběh můžeme vztáhnout na mentální filozofy, kteří se pod vlivem Pánovy vnější iluzorní energie zabývají odhadováním délky a šířky Nejvyššího Pána. Nejlepší cestou je stát se rozvážným a pokorným oddaným Pána, snažit se o Něm naslouchat od pravého duchovního mistra, a tak Mu sloužit v transcendentální láskyplné službě, jak je doporučeno v předchozím verši.

Aby se podmíněná duše mohla očistit, musí očistit své vědomí. Přítomnost vědomí dokazuje přítomnost transcendentální duše, a jakmile vědomí opustí tělo, je hmotné tělo nečinné. Vědomí tedy vnímáme prostřednictvím činností. Teorie empirických filozofů, že vědomí může zůstat nečinné, je jen důkazem jejich nedostatečného poznání. Člověk se nemá znečišťovat snahou o zastavení činností čistého vědomí. Jsou-li činnosti čistého vědomí zastaveny, vědomá živá síla se jistě zaměstná jinak, protože vědomí nemůže vydržet bez zaměstnání a utichnout ani na okamžik. Když je tělo nečinné, vědomí jedná v podobě snů. Bezvědomí je umělé; je-li vynuceno nějakým vnějším zásahem, může trvat určitou omezenou dobu, ale jakmile drogové opojení skončí a člověk procitne, vědomí opět začne dychtivě jednat.

Maitreya říká, že aby se vyhnul nečistým činnostem vědomí, snaží se popsat neomezenou slávu Pána, přestože ji není schopen popsat dokonale. Toto oslavování Pána není výsledkem nějakého výzkumu, ale pokorného naslouchání autoritě duchovního mistra. Nikdo také nedokáže zopakovat vše, co od svého duchovního mistra slyšel, ale může se upřímně snažit říci tolik, kolik je schopen. Nezáleží na tom, zda popíše Pánovu slávu plně nebo ne. Člověk se musí pokoušet zaměstnat své tělesné, mentální a slovní činnosti transcendentálním oslavováním Pána, neboť jinak tyto činnosti zůstanou necudné a nečisté. Podmíněná duše se může očistit jedině tak, že zapojí svoji mysl a slova do služby Pánu. Tridaṇḍi-sannyāsī vaiṣṇavské školy přijímá tři tyče, které vyjadřují slib sloužit Pánovi tělem, myslí a slovy, zatímco ekadaṇḍi-sannyāsī skládá slib, že splyne s Pánem. Jelikož Pán je Absolutní, není rozdíl mezi Ním a Jeho slávou. Pánova sláva, kterou opěvuje vaiṣṇavský sannyāsī, je stejně důležitá jako Samotný Pán. V tom smyslu se oddaný při opěvování Jeho slávy s Pánem sjednocuje v transcendentálním zájmu, i když věčně zůstává transcendentálním služebníkem. Toto zároveň totožné a odlišné postavení oddaného navěky očišťuje, a jeho život se tak stává dokonale úspěšným.

Impersonalisté se velice obávají naslouchat o činnostech Pána, protože si myslí, že štěstí získané dosažením transcendentálního postavení v Brahmanu je konečným cílem života a že činnosti každého, včetně Osobnosti Božství, jsou světské. Štěstí naznačené v tomto verši je však jiné, protože se vztahuje k činnostem Nejvyšší Osobnosti s transcendentálními vlastnostmi. Slovo guṇa-vādam je významné, protože vlastnosti, činnosti a zábavy Pána jsou námětem rozhovorů oddaných. Ṛṣi, jako byl Maitreya, se jistě nezajímá o žádné rozhovory týkající se světských vlastností, ale říká, že nejdokonalejším stádiem transcendentální realizace je hovořit o Pánových činnostech. Śrīla Jīva Gosvāmī proto prohlašuje, že náměty týkající se transcendentálních činností Pána dalece přesahují transcendentální realizaci štěstí kaivalya. Velcí mudrci tyto transcendentální činnosti Pána uspořádali v písmech takovým způsobem, že pouhým poslechem těchto vyprávění člověk dosáhne dokonalé seberealizace a naplní se také pravé poslání uší a jazyka. Śrīmad-Bhāgavatam je jedním z těchto velkých písem a pouhé naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu a přednášení jeho obsahu člověka dovede do nejdokonalejšího stavu života.

Jistí žabí filozofové chtějí poznat Nejvyšší Duši prostřednictvím filozofie a mentální spekulace. A když oddaní, kteří mají určité poznání o Nejvyšším Pánu, přiznávají, že sláva Pána je nezměřitelná a nepředstavitelná, žabí filozofové je za to nepřátelsky kritizují. Tito filozofové — stejně jako ona žába ve studni, která se snažila odhadnout rozměr Tichého oceánu — se raději namáhají neplodnou mentální spekulací, než aby přijali pokyny oddaných, jako je původní básník Brahmā. Pán Brahmā podstoupil přísnou meditaci trvající tisíc nebeských let, ale nakonec řekl, že sláva Pána je nepředstavitelná. Co tedy mohou žabí filozofové očekávat od svých mentálních spekulací?

V Brahma-saṁhitě je řečeno, že mentální spekulant může létat po nebi svých spekulací rychlostí mysli nebo větru tisíce milionů let, a přesto pro něho bude sláva Pána nepochopitelná. Oddaní ovšem takovým marným pátráním po vědomostech o Nejvyšším neztrácejí čas, ale pokorně naslouchají o slávě Pána od pravých oddaných, a tak transcendentálně vychutnávají proces naslouchání a opěvování. Pán tyto činnosti Svých oddaných neboli mahātmů schvaluje a říká:

Čistí oddaní Pána se uchylují k parā prakṛti, Jeho vnitřní energii, zvané Lakṣmīdevī, Sītādevī, Śrīmatī Rādhārāṇī nebo Śrīmatī Rukmiṇīdevī, a tak se z nich stávají skuteční mahātmové neboli velké duše. Mahātmové nevyhledávají mentální spekulace, ale oddaně Pánu slouží bez nejmenšího zakolísání. Oddaná služba začíná nasloucháním a vyprávěním o Pánových činnostech. Tato transcendentální metoda, kterou mahātmové používají, jim dává o Pánu dostatečné poznání, neboť může-li být Pán do nějaké míry poznán, pak jedině prostřednictvím oddané služby — žádným jiným způsobem. Člověk může spekulovat a ztrácet drahocenný čas svého lidského života, ale to nikomu nepomůže přiblížit se k Pánovi. Mahātmové ovšem nemají zájem poznat Pána pomocí mentálních spekulací, neboť blaženě naslouchají vyprávění o Jeho slavných činnostech v Jeho transcendentálních vztazích s oddanými nebo s démony. Oddaní se těší z obojího a jsou šťastní v tomto i v dalších životech.

Žabí filozofové a materialističtí stoupenci vědy a matematických výpočtů možná nevěří v nepochopitelnou moc Nejvyšší Osobnosti Božství, ale přesto jsou někdy zmateni úžasnými kouzly člověka a přírody. Tito kouzelníci a čarodějové hmotného světa jsou ve skutečnosti zmateni kouzlem Pánových transcendentálních činností, ale snaží se zakrýt svůj zmatek tím, že je prohlašují za mytologii. U Nejvyšší Všemocné Osoby ovšem není nic nemožné nebo mytologické. Největší hádankou pro světské filozofy je, že zatímco oni neustále počítají délku a šířku neomezené moci Pána, Jeho upřímní oddaní jsou osvobozeni z hmotného otroctví jednoduše tím, že oceňují úžasná kouzla Nejvyššího na poli praxe. Oddaní Pána vidí Jeho úžasnou zručnost ve všem, s čím kdy přicházejí do styku za všech okolností; když jedí, spí, pracují atd. Malý banyánový plod obsahuje tisíce malých semínek a každé z nich má sílu dalšího stromu, který má opět sílu mnoha milionů takových plodů jakožto příčin a důsledků. Stromy a semínka tedy vedou oddané k meditaci o činnostech Pána, zatímco světští filozofové marní čas suchou spekulací a mentálními výmysly, zbytečnými jak pro tento život, tak pro příští. Přestože jsou pyšní na svoji spekulaci, nikdy nedokáží ocenit jednoduché potenciální schopnosti banyánovníku. Tito spekulanti jsou ubohé duše, navěky odsouzené zůstat v hmotném světě.

Žabí počtář může namítnout, že když Absolutního neznají ani polobozi vládnoucí řeči, mysli a egu, totiž Vedy, Brahmā a Rudra, ani všichni ostatní polobozi vedení Bṛhaspatim, proč by se tedy oddaní měli o tento neznámý objekt tolik zajímat? Odpovědí je, že neoddaní a mentální spekulanti neznají transcendentální extázi, kterou zažívají oddaní při popisování Pánových zábav. Pokud člověk nezažívá transcendentální radost, přirozeně se vzdá svých spekulací a smyšlených závěrů, protože si uvědomí, že jsou neskutečné a nepřinášejí žádný požitek. Oddaní alespoň vědí, že Absolutní Pravda je Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, jak potvrzují védské hymny: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ. Tuto skutečnost potvrzuje také Bhagavad-gītā (15.15): vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Rozvíjením védského poznání musí člověk poznávat Pána Kṛṣṇu a nespekulovat o slově aham neboli “Já”. Jedinou metodou pro pochopení Nejvyšší Pravdy je oddaná služba, jak je řečeno v Bhagavad-gītě (18.55): bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ. Jedině prostřednictvím oddané služby může člověk poznat, že konečnou pravdou je Osobnost Božství a že Brahman a Paramātmā jsou jen částečné projevy Pána. To potvrzuje v tomto verši velký mudrc Maitreya, který s oddaností vzdává upřímné poklony (namaḥ) Nejvyšší Osobnosti Božství (bhagavate). Člověk musí kráčet ve stopách velkých mudrců a oddaných, jako jsou Maitreya a Vidura nebo Mahārāja Parīkṣit a Śukadeva Gosvāmī, a věnovat se transcendentální oddané službě Pánu. Jedině tak bude schopen poznat Jeho konečnou podobu, která je nad Brahmanem i Paramātmou.