Śrīmad-bhāgavatam 4.23.5

V Bhagavad-gītě se yogīnům doporučuje odejít do ústraní v lese a žít tam sám na posvěceném místě. Na chování Pṛthua Mahārāje vidíme, že když odešel do lesa, nejedl žádnou vařenou potravu, kterou by mu z města posílali nějací jeho žáci nebo oddaní. Jakmile někdo složí slib, že bude žít v lese, musí se živit pouze kořeny a kmeny stromů, ovocem, suchými listy nebo čímkoliv, co mu příroda poskytne. Pṛthu Mahārāja tyto zásady života v lese přísně dodržoval a občas nejedl nic jiného než suché listy a nepil nic než trochu vody. Někdy žil pouze ze vzduchu a čas od času jedl trochu ovoce za stromů. Tímto způsobem žil v lese a podroboval se přísné askezi, zvláště co se týče jídla. Tomu, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, se přejídání nedoporučuje. Také Śrī Rūpa Gosvāmī varuje, že příliš mnoho jídla a příliš velká snaha (atyāhāraḥ prayāsaś ca) odporují zásadám duchovního rozvoje.

Za zmínku rovněž stojí, že podle védských pokynů je život v lese zcela v kvalitě dobra, zatímco život ve městě je v kvalitě vášně a život v nevěstinci nebo hostinci je v kvalitě nevědomosti. Život v chrámu je však životem na Vaikuṇṭě, která je transcendentální všem kvalitám hmotné přírody. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává člověku příležitost žít v chrámu Pána, který je na stejné úrovni jako Vaikuṇṭha. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, tedy nemusí chodit do lesa a snažit se uměle napodobovat Mahārāje Pṛthua nebo velké mudrce, kteří dříve v lesích žili.

Poté, co Śrīla Rūpa Gosvāmī opustil své ministerské křeslo ve vládě, odešel do Vṛndāvanu a žil pod stromem jako Mahārāja Pṛthu. Od té doby přichází do Vṛndāvanu mnoho lidí napodobovat jeho chování, ale místo pokroku v duchovním životě propadají materialistickým zvykům, a dokonce i ve Vṛndāvanu se stávají obětí nedovoleného sexu, hazardování a omamných látek. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zavádíme také v západních zemích, ale obyvatelé Západu nejsou schopni odejít do lesa a podstupovat přísnou askezi, jak ideálním způsobem předvedli Pṛthu Mahārāja nebo Rūpa Gosvāmī. I člověk ze Západu nebo kdokoliv jiný však může kráčet ve stopách Śrīly Bhaktisiddhānty Sarasvatīho Ṭhākura — žít v chrámu, který je transcendentální vůči obydlí v lese; slíbit, že bude přijímat jedině kṛṣṇa-prasādam a nic jiného; dodržovat usměrňující zásady, a zpívat šestnáct kol Hare Kṛṣṇa mantry denně. Jeho duchovní život potom nebude nikdy ničím narušen.