SB 5.10.23

śāstābhigoptā nṛpatiḥ prajānāṁ
yaḥ kiṅkaro vai na pinaṣṭi piṣṭam
sva-dharmam ārādhanam acyutasya
yad īhamāno vijahāty aghaugham
Překlad slovo od slova: 
śāstā — vládce; abhigoptā — dobrodinec občanů, stejně jako otec je dobrodincem svých dětí; nṛ-patiḥ — král; prajānām — občanů; yaḥ — ten, kdo; kiṅkaraḥ — kdo vykonává příkazy; vai — vskutku; na — ne; pinaṣṭi piṣṭam — drtí již rozdrcené; sva-dharmam — své předepsané povinnosti; ārādhanam — uctívání; acyutasya — Nejvyšší Osobnosti Božství; yat — co; īhamānaḥ — vykonává; vijahāti — jsou osvobozeni od; agha-ogham — veškerého hříšného a nesprávného jednání.
Překlad: 
Můj drahý pane, řekl jsi, že vztah mezi králem a poddaným nebo mezi pánem a služebníkem není věčný, ale i přes pomíjivost těchto vztahů je povinností toho, kdo zaujme postavení krále, vládnout občanům a trestat ty, kdo se neřídí zákony státu. Tím, že je trestá, učí občany poslušnosti vůči zákonům. Dále jsi řekl, že trestat člověka, který je hluchý a němý, je totéž jako žvýkat již přežvýkané nebo drtit již rozmělněnou drť — nepřináší to žádný prospěch. Pokud však člověk vykonává svou předepsanou povinnost, jak nařizuje Nejvyšší Pán, nepochybně to omezí jeho hříšné jednání. Je-li tedy násilím zaměstnán plněním své povinnosti, získá z toho prospěch, neboť tak může zničit všechny své hříšné činnosti.
Význam: 

Mahārāja Rahūgaṇa zde předkládá velice pádný argument. Śrīla Rūpa Gosvāmī říká ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.4): tasmāt kenāpy upāyena manaḥ kṛṣṇe niveśayet — člověk má být jakýmkoliv způsobem zaměstnán ve vědomí Kṛṣṇy. Každá živá bytost je ve skutečnosti věčným služebníkem Kṛṣṇy, ale vlivem svého zapomnění jedná jako věčný služebník māyi. Dokud slouží māyi, nemůže být šťastná. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy si klade za cíl zaměstnat lidi službou Pánu Kṛṣṇovi, což jim pomůže zbavit se všeho hmotného znečištění a hříšného jednání. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.10): vīta-rāga-bhaya-krodhāḥ. Odpoutáme-li se od hmotných činností, zbavíme se strachu a hněvu. Askezí se živá bytost očistí a dosáhne způsobilosti k návratu domů, zpátky k Bohu. Povinností krále je vládnout občanům tak, aby mohli vyvinout vědomí Kṛṣṇy. To by bylo velice prospěšné pro každého. Král či prezident dnes bohužel místo ke službě Pánu vede lidi ke smyslovému požitku, a takové činnosti zajisté nikomu neprospívají. Král Rahūgaṇa chtěl, aby Jaḍa Bharata nesl nosítka, což bylo pro krále jistou formou smyslového požitku. Je-li však někdo zaměstnán jako nosič nosítek ve službě Pánu, je to nepochybně prospěšné. Jestliže prezident v této bezbožné civilizaci nějakým způsobem zaměstná občany oddanou službou — probouzením vědomí Kṛṣṇy — prokáže jim to největší dobro.