Hlavní záložky
KAPITOLA ČTVRTÁ: Modlitby Haṁsa-guhya, které Pánu obětoval Prajāpati Dakṣa
Když Mahārāja Parīkṣit naléhavě žádal Śukadeva Gosvāmīho, aby mu popsal další podrobnosti o stvoření živých bytostí v tomto vesmíru, Śukadeva Gosvāmī mu sdělil, že poté, co Pracetové (deset synů Prācīnabarhiho) vstoupili do moře, aby se podrobili askezi, byla planeta Země kvůli nepřítomnosti krále zanedbaná. Přirozeně začalo růst mnoho plevele a nadbytečných stromů a nepěstovalo se žádné obilí; vše bylo jako jeden velký les. Když Pracetové vyšli z moře a viděli, že celý svět je plný stromů, velice se na stromy rozhněvali a rozhodli se napravit situaci tím, že je všechny zničí — vytvořili vítr a oheň, aby je spálili na popel. Soma, král Měsíce a veškerého rostlinstva, jim však toto ničení zakázal, protože stromy dávají plody a květy všem živým bytostem. Aby Pracety uspokojil, dal jim krásnou dívku, která se narodila z lůna Apsary Pramloci. Prostřednictvím semena všech Pracetů se později této dívce narodil syn Dakṣa.
Na počátku stvořil Dakṣa všechny polobohy, démony a lidské bytosti, ale když zjistil, že nedochází k náležitému vzrůstu počtu obyvatelstva, přijal sannyās a odešel k hoře jménem Vindhya, kde se podrobil tvrdé askezi a obětoval Pánu Viṣṇuovi modlitbu zvanou Haṁsa-guhya, kterou Ho velice potěšil. Její obsah následuje:
“Pán Hari, Nejvyšší Osobnost Božství a Nadduše, je vládcem jak živých bytostí, tak hmotné přírody. Je soběstačný a Sám vydává vlastní záři. Stejně jako předmět vnímání není původem našich poznávacích smyslů, tak ani živá bytost — i když sídlí v těle — není původcem svého věčného přítele Nadduše, Jež je příčinou stvoření všech smyslů. Smysly živé bytosti se kvůli nevědomosti zaobírají hmotnými předměty. Jelikož živá bytost žije, do jisté míry chápe stvoření tohoto hmotného světa, ale není schopna pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, Pána, který je mimo pojetí těla, mysli a inteligence. Nicméně velcí mudrci, kteří neustále setrvávají v meditaci, mohou vidět osobní podobu Pána ve svých srdcích.
Jelikož je obyčejná živá bytost hmotně znečištěná, jsou její slova a inteligence také hmotné. Se svými hmotnými smysly nemůže odhalit Nejvyšší Osobnost Božství. Pojetí Boha vyvozené prostřednictvím hmotných smyslů je nesprávné, protože Nejvyšší Pán je mimo jejich dosah. Když však živá bytost zaměstná své smysly oddanou službou, věčná Nejvyšší Osobnost Božství se jí zjeví na úrovni duše. O tom, pro koho se tento Nejvyšší Bůh stal cílem života, se říká, že získal duchovní poznání.
Nejvyšší Brahman je příčinou všech příčin, protože existoval na počátku, před stvořením. Je původní příčinou všeho — hmotného i duchovního — a existuje nezávisle. Pán má ovšem energii zvanou avidyā (iluzorní energie), která vede spekulující filozofy k tomu, aby se považovali za dokonalé, a která mate podmíněnou duši. Nejvyšší Brahman, Nadduše, má velice rád Své oddané a udílí jim milost tím, že jim odhaluje Svou podobu, jméno a vlastnosti, které mohou v tomto hmotném světě uctívat.
Ti, kdo jsou pohrouženi v hmotném životě, však naneštěstí uctívají různé polobohy. Stejně jako vzduch vanoucí kolem lotosového květu nese jeho vůni nebo stejně jako nese prach a získává tím rozličné barvy, tak se Nejvyšší Osobnost Božství zjevuje v podobách různých polobohů podle tužeb Svých různých hloupých uctívatelů, ale ve skutečnosti je nejvyšší pravdou, Pánem Viṣṇuem. Aby plnil touhy Svých oddaných, zjevuje se v různých inkarnacích, a proto není třeba uctívat polobohy.”
Pán Viṣṇu byl modlitbami Dakṣi velmi potěšen a zjevil se před ním s osmi pažemi. Byl oblečený ve žlutých šatech a Jeho pleť měla načernalou barvu. Jelikož věděl, že si Dakṣa toužebně přál kráčet cestou požitku, dal mu schopnost užívat si iluzorní energie. Věnoval mu dceru Pañcajany jménem Asiknī, která byla Mahārājovi Dakṣovi vhodnou partnerkou k pohlavnímu styku. Však také Dakṣa získal své jméno proto, že byl velmi zběhlý v pohlavním životě. Pán Viṣṇu mu udělil toto požehnání a poté zmizel.
