Śrīmad-bhāgavatam 7.2.35
Verš
parigṛhya mṛtaṁ patim
anicchatīnāṁ nirhāram
arko ’staṁ sannyavartata
Synonyma
evam — tak; vilapatīnām — naříkajících královen; vai — skutečně; parigṛhya — položily si na své klíny; mṛtam — mrtvého; patim — manžela; anicchatīnām — nepřály si; nirhāram — odnesení těla k pohřebnímu obřadu; arkaḥ — slunce; astam — západ; sannyavartata — uplynul.
Překlad
Nadešla vhodná doba ke spálení mrtvého těla, ale královny ho nedovolily odnést — měly ho položené na svých klínech a nepřestávaly ho oplakávat. Slunce mezitím zapadlo za obzor.
Význam
Když člověk zemře během dne, pak bez ohledu na to, zda má být spálen či pochován, Védy přikazují vykonat pohřební obřad před západem slunce. A zemře-li v noci, je třeba pohřeb dokončit, než slunce vyjde. Královny však nepřestávaly bědovat pro mrtvé tělo — které je jen kusem hmoty — a nedovolily ho odnést ke spálení. To ukazuje, jak pevně svírá iluze hlupáky, kteří považují tělo za vlastní já. Ženy jsou obvykle pokládány za méně inteligentní. Z pouhé nevědomosti si královny myslely, že mrtvé tělo je jejich manžel, a nějak si představovaly, že pokud bude uchováno, manžel s nimi zůstane. Toto pojetí vlastního já je příznačné pro krávy a osly (go-khara). Měli jsme možnost vidět, jak dojiči někdy podvedou krávu, když jí zemře tele: položí před ní jeho mrtvé tělo a kráva, která by jinak nedojila, ho začne olizovat a nechá se podojit. Tím je doložen údaj śāstry, že hloupý člověk, podléhající tělesnému pojetí života, je jako kráva. Nejen že hloupí muži a ženy považují tělo za vlastní já—viděli jsme dokonce, jak žáci jednoho takzvaného yogīna přechovávali po mnoho dní jeho mrtvé tělo v domnění, že jejich guru je v samādhi. Teprve když se začalo rozkládat a nelibý zápach překonal jógové síly, žáci dovolili mrtvé tělo takzvaného yogīna spálit. Tělesné pojetí života hlupáků, kteří jsou přirovnáni ke kravám a oslům, je nesmírně silné. V současné době se zase význační vědci pokoušejí mrtvá těla zmrazovat, aby mohla být v budoucnosti opět přivedena k životu. Dávný příběh, který Hiraṇyakaśipu vyprávěl, se musel odehrát již před mnoha milióny let, neboť Hiraṇyakaśipu, jenž sám žil před milióny let, již tehdy hovořil o události z dějin. Došlo k ní tedy ještě před narozením Hiraṇyakaśipua, ale tatáž nevědomost, spojená s tělesným pojetím života, převládá dodnes; a to nejen mezi laiky, ale i mezi vědci, kteří si myslí, že budou moci oživit zmrazené mrtvoly.
Královny zjevně nechtěly vydat mrtvé tělo ke spálení proto, že měly strach z umírání s mrtvým tělem svého manžela.