SB 9.24.58

yan māyā-ceṣṭitaṁ puṁsaḥ
sthity-utpatty-apyayāya hi
anugrahas tan-nivṛtter
ātma-lābhāya ceṣyate
Překlad slovo od slova: 
yat — cokoliv; māyā-ceṣṭitam — zákony hmotné přírody ustanovené nařízením Nejvyšší Osobnosti Božství; puṁsaḥ — živých bytostí; sthiti — délka života; utpatti — zrození; apyayāya — záhuba; hi — jistě; anugrahaḥ — soucit; tat-nivṛtteḥ — stvoření a projevení vesmírné energie za účelem ukončit koloběh zrození a smrti; ātma-lābhāya — a tak se vrátit domů, zpátky k Bohu; ca — jistě; iṣyate — pro tento účel existuje stvoření.
Překlad: 
Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se prostřednictvím své hmotné energie věnuje stvoření, udržování a zničení tohoto vesmírného projevu jen proto, aby svým soucitem vysvobodil živou bytost a ukončil její rození, umírání a pokračování v hmotném životě. Umožňuje jí tak vrátit se domů, zpátky k Bohu.
Význam: 

Materialisté se někdy ptají, proč Bůh stvořil hmotný svět, ve kterém živé bytosti trpí. Účelem hmotného stvoření je skutečně působit utrpení podmíněným duším, které jsou částí Nejvyšší Osobnosti Božství. To Pán sám potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.7):

mamaivāṁśo jīva-loke
jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ
manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi
prakṛti-sthāni karṣati

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Jelikož žijí podmíněným životem, těžce bojují se šesti smysly, mezi něž patří i mysl.” Všechny živé bytosti jsou nedílné části Nejvyšší Osobnosti Božství a kvalitativně jsou na stejné úrovni jako Pán. Kvantitativně je však mezi nimi velký rozdíl, neboť Pán je neomezený, zatímco ony jsou omezené. Pán si tedy může užívat neomezeně, kdežto živé bytosti jen do určité míry. Ānandamayo 'bhyāsāt (Vedānta-sūtra 1.1.12). Pán i živá bytost jsou svou kvalitou duše a mají sklon si nerušeně užívat, ale když část Nejvyšší Osobnosti Božství nešťastně zatouží užívat si nezávisle, bez Kṛṣṇy, je umístěna do hmotného světa, kde začíná žít jako Brahmā a postupně klesá až do postavení mravence nebo červa ve výkalech. To se nazývá manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati. Probíhá tvrdý boj o přežití, neboť živá bytost podmíněná hmotnou přírodou je zcela pod její vládou (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ). Vzhledem k svému omezenému poznání si však myslí, že si v hmotném světě užívá. Manaḥ ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati. Ve skutečnosti je hmotnou přírodou zcela ovládána, ale přesto se považuje za nezávislou (ahaṅkāra-vimūḍhātmā kartāham iti manyate). Tatáž choroba trvá dokonce i tehdy, když pomocí spekulativního poznání udělá pokrok a snaží se splynout s Brahmanem. Āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adhaḥ (Bhāg. 10.2.32). Dokonce i když dosáhne onoho paraṁ padam a splyne s neosobním Brahmanem, poklesne opět zpátky do hmotného světa.

Tímto způsobem pak podmíněná duše podstupuje tvrdý souboj o přežití v hmotném světě, a proto se Pán ze soucitu s ní zjevuje v tomto světě a dává jí pokyny. V Bhagavad-gītě (4.7) říká:

yadā yadā hi dharmasya
glānir bhavati bhārata
abhyutthānam adharmasya
tadātmānaṁ sṛjāmy aham

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.” Skutečnou dharmou je odevzdat se Kṛṣṇovi, ale vzpurná živá bytost se místo toho zaměstnává adharmou-bojuje o přežití s touhou vyrovnat se Kṛṣṇovi. Proto Kṛṣṇa ze svého soucitu vytváří tento hmotný svět, aby jí umožnil pochopit její skutečné postavení. Bhagavad-gītā a podobná védská písma jsou zde proto, aby živá bytost mohla poznat svůj vztah s Kṛṣṇou. Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ (Bg. 15.15). Všechna védská písma umožňují člověku pochopit, kdo je, jaké je jeho skutečné postavení a jaký je jeho vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Tomu se říká brahma-jijñāsā. Každá podmíněná duše zápasí, ale lidský život jí poskytuje nejlepší možnost porozumět svému postavení. Proto tento verš uvádí: anugrahas tan-nivṛtteḥ, což vyjadřuje, že iluzorní život plný opakovaného zrození a smrti musí být ukončen a podmíněná duše musí získat určité poznání. To je účelem stvoření.

Ke stvoření nedochází nějakou náhodou, jak se domnívají ateisté.

asatyam apratiṣṭhaṁ te
jagad āhur anīśvaram
aparaspara-sambhūtaṁ
kim anyat kāma-haitukam

“Říkají, že tento svět je neskutečný, že nemá žádný základ a že mu nevládne žádný Bůh. Říkají, že vznikl z pohlavní touhy a že nemá jinou příčinu než chtíč.” (Bg. 16.8). Ateistický darebák si myslí, že Bůh neexistuje a že stvoření byla náhoda, stejně jako se náhodou muž a žena potkají, žena otěhotní a porodí dítě. Tak tomu ve skutečnosti není. Skutečnost je taková, že toto stvoření má svůj účel: dát podmíněné duši příležitost obnovit své původní vědomí, vědomí Kṛṣṇy, a potom se vrátit domů, zpátky k Bohu, a být dokonale šťastná v duchovním světě. V hmotném světě dostává příležitost uspokojovat své smysly, ale zároveň se díky védskému poznání dozvídá, že tento hmotný svět není pravým místem jejího štěstí. Janma-mṛtyu-jarā-vyādhi-duḥkha-doṣānudarśanam (Bg. 13.9). Je nezbytné ukončit koloběh zrození a smrti. Každý člověk by měl využít tohoto stvoření k tomu, aby poznal Kṛṣṇu a svůj vztah s Ním, a tak se vrátil domů, zpátky k Bohu.